Hudební čtvrtletník 1/2013

Zažívám spoustu krásných chvil s hudbou, filmem a divadlem a o každém zážitku samostatně psát nebudu. Vytvořil jsem tedy tématické čtvrtletníky, divadelní, filmový a tento hudební roku 2013. Budu v nich psát o viděném a slyšeném v menším rozsahu, neboť není účelné věnovat každé události samostatné pojednání. Divadelní jsem již vydal a filmový v prvním čtvrtletí nebude, neb bylo o čem psát u každého filmu.

Silvestrovský koncert Berlínských filharmoniků 2012 už budu počítat k letošku. Hlavní hvězda Cecilia Bartoli. Barokní zpěv má v krvi. Po levici hoboj a vedou souboj o tutéž melodii, v další árii jí hoboj nestačí, ještě přibere trubku. Tři lidé se nádherně přetahují o melodický motiv. Na árii Lascia chio pianga z Rinalda přijde v mužském oděvu s fiží a vysokými botami. Každý sval v obličeji hraje a všechny její pohyby mluví spolu s hudbou. Musí s ní být veselo, když přijde večer z opery, určitě nezastaví pusu a potom v ložnici…. Podívejte se někdy na její oči z blízkosti. To je úplně jiná Cecilka než Sissel, díky Itálie za tuhle nádhernou dámu s hlasem něžné bohyně. Na podzim se uvidíme v Rudolfinu. Simon Rattle je z rodu extrovertních dirigentů, kteří se svým orchestrem důvěrně hovoří. Právě teď to udělejte, jak jsme si vždycky říkali. To je ono a teď to musí být takhle. Prsty hrozí a krouží a obličej neslyšně promlouvá. Cecilia ho nakonec vřele objímá. A Magdalena vůbec nežárlí a večer mu připraví točenicu s oskerušovó omáčkó. Ach ty moravský holky v anglických rukou. 5. února jdeme s dceruškou Terezičkou do nádherného prostředí Clam-Gallasovského paláce na hudebně taneční navštívení 17. století Když bohové tančí v rámci festivalu Opera barocca. Velmi příjemný a náladový večer v tlumeném osvětlení, jen kdyby ta sklenka vína nestála stovku a hudebníci neměli oblečení a paruky z doby o sto let později. Ovšem tanečníci jak vystřižení z Versailles. Balety a opery na Mezzu Objevil jsem ve svém věku, kdy již tanec pouze pozoruji, balet a jeho kouzlo pohybového divadla, kde je někdy pohádková scéna a někdy úsporný prostor dávající volnou cestu fantazii. Zpravidla s tím ruku v ruce jde skvělá hudba. Nepotřebujete znát libreto, jen zapojíte smysly a čtete řeč těla. Pro mě byl bodem zlomu přenos Prokofjevova Romea a Julie z petrohradského Mariinského divadla. Musím říci, že z hlediska scény a výpravy to byl jeden z největších zážitků z televizních představení. Nato konkurenční Bolšoj těatr v Moskvě nastudoval totéž a poslal do kinopřenosů 12. května. Bude to zajímavé srovnání. Musím složit poklonu oběma hlavním představitelům Dianě Višněvové a Vladimiru Šklyjovi, kteří příběh doslova prožili, chudinka Julie na konci při děkovačce už jen pletla nohama, přestože si předtím coby mrtvá mohla pár minut orazit. Mimochodem Diana je krásná a křehká dáma v nejlepším věku 35 let, přestože na scéně věrohodně vypadá na Juliiných čtrnáct. Tak jsem pokračoval v průzkumu a další úder jsem dostal od baletu Dáma s kaméliemi na známé téma, jež se tančí na Chopinovu hudbu tak dokonale dobovou. Já, který považuje Chopina za nejněžnější osobnost světové hudby, jsem byl ponořen do dvou hodin jeho hudby spolu s krásným tancem. Musel jsem si dát dvakrát na tři prsty. Další ranou někdejšímu odpírači baletu byly Piková dáma, Bajadéra a Popelka a už mě balet má a nepustí. Další podrobnosti psát nebudu, určitě budou někdy kinopřenosy. O Alence v říši divů jsem už psal samostatně. Se zvědavostí pokukuji po Národním divadle a po domácím baletu. Například mě láká aktuální Čarodějův učeň na lužickosrbské téma. Další dva tentokrát operní objevy jsem úmyslně učinil s Janáčkem a Richardem Straussem. Zhlédl jsem Lišku Bystroušku z Paříže a hned nato Káťu Kabanovou z Madridu. První představení se mi nesmírně líbilo jako hravé a zábavné divadlo a na hudbu jsem si trochu zvykal, zaznamenav momenty vyloženě hudebně nádherné i hůře stravitelné. Káťa Kabanová se mi líbila velice, už jsem si na Leoše zvykl a navíc čeština v Madridu byla tak dobrá, že jsem na rozdíl od Lišky rozuměl všemu. Káťu zpívala skvělá Finka Karita Mattila, již uvidím na koncertě v Praze s Českou filharmonií. Z Curychu přenášeli Straussovu Ariadnu na Naxu, což je opera s pozoruhodným dějem, kde si jeden mocný muž přeje smíchat dva děje dohromady. Povstane z toho netuctová podívaná, k níž můj jmenovec napsal hudbu, jež se vzpírá superlativům. Absolutní nadšení z hudby, zpěváků i jejich hereckých výkonů. Po této zkušenosti jsem se zájmem vyslechl Alpskou symfonii a bez přehánění ji řadím k tomu nejnádhernějšímu, co jsem kdy slyšel. Kromě toho jsem si vychutnal autorovy tzv. Poslední písně v podání legendární Českoslovenky Gruberové, jíž zřejmě nadšení Vídeňáci za 40 let služeb postaví pomník. Takže Richard Strauss to má u mě dost dobrý. Abyste věděli, s valčíkovou rakouskou rodinou Straussů nemá nic společného, je to Němec jako poleno. Nyní jen letem světem, od Verdiho jsem viděl a líbily se mi opery Don Carlo, kterého chci nyní vidět v Národním a zejména Macbeth. Sílu osudu jsem pouze nahrál, byl jsem tehdy pověřen jinými úkoly. Od Mozarta z Glyndebourne v moderním aranžmá Dona Giovanniho a přenádherné a milé představení Únosu ze serailu z Curychu (pozor už podruhé skvělé představení, to není zřejmě žádná okrajová scéna) se zrzavou a kouzelně rozvernou Patricií Petibon a Piotrem Beczalou. V roli Selima, který nezpívá, ale jen mluví, slavný herec Klaus Maria Brandauer. Wagner mi předvedl Zlato Rýna z La Scaly, jež mě doslova nadchlo hudebně a nádhernou scénou a pak mi nabídl Valkýru opět z La Scaly, již považuji za zatím nejlepší z Prstenu Nibelungů. Když viděl, že bych si ještě něco dal, přihodil z Amsterdamu Bludného Holanďana, jehož jsem přetrpěl jako kluk před téměř 50 lety. Tentokrát jsem se tetelil blahem a snad bych i řekl, že se mi líbil hudebně zatím nejvíc. Scéna byla vysloveně moderní, byli jsme v přístavu a na lodi v současnosti. Bel canto reprezentovala Rossiniho Armida z MET, krásná opera s nesmírně milou Renée Fleming, jíž to seklo jako nikdy a divadlo to bylo také přepůvabné. Metropolitní také nabídla moc pěkné Hoffmannovy povídky s Callejou, Andulkou Netrebko a Kate Lindsey, takže bylo na co koukat a co poslouchat. Umělou dívku Olympii, na niž se v opeře všichni těší a srovnávají s kdekým, zpívala výtečná Korejkoameričanka Kathleen Kim. Natalí je však zřejmě nepřekonatelná. Balet Piková dáma mi nestačil, tak jsem si dal ještě operu z Barcelony a musím složit poklonu divadlu, Čajkovskému i Puškinovi. Zkusil jsem také Glinkovu Ruslan a Ludmila a nelitoval. Obojí se mi líbilo převelice. Na Mezzu můžete též slyšet koncertní perly, jako například všechny Beethovenovy klavírní sonáty v podání mladého Daniela Barenboima, nebo koncerty našeho Velkého C, jež má zřejmě ve Francii skvělou pověst, tentokrát třeba z festivalu v nádherném středověkém opatství La Chaise Dieu, kde hráli Bacha a Zelenku. Když koncertují Villazón s Andulkou, je to pochoutka. Ta holka zas byla k zulíbání, takže Rolando to po jedné árii nevydržel a políbil ji s pravou španělskou ohnivostí. Pařížané se mohli zbláznit a Šrot doma asi skřípal zuby.