FOK, schovaná Marie a Horácové

  Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK hraje ve své domovské Smetanově síni po dva březnové dny koncert zajímavý jak hudebně, tak i obsazením interpretů. Nebudeme si nic nalhávat, při vší úctě k violoncellistovi Jiřímu Bártovi jdu 5. března především proto, že v Haydnově mši zpívá sopránový part Marie Fajtová. Hanka má asi jiný hlavní důvod.

   Jako druhý bod programu se hraje Ralph Vaughan-Williams (1872-1958) a jeho Fantazie na téma Thomase Tallise (asi 1505-1585). Tallis je považován za jednoho z velikánů anglické hudby a specialistu na hudbu chrámovou. Pozoruhodné je, že se nevzdal své katolické víry a přesto skládal pro reformované krále Jindřicha VIII., Eduarda VI. a Alžbětu I. V tom se mu podobal jeho žák William Byrd (1543-1623).
 
   Pro základní představu je prvým bodem programu Tallisem zhudebněný Žalm 2, 1-2 s názvem Třetí nápěv ze žaltáře biskupa z Canterbury. Sálem zní důstojný a působivý zpěv sboru a line se vůně starých dobrých časů za královny Alžběty.
 
   My slyšíme, z jakého pramene čerpal Vaughan-Williams předlohu pro svou Fantazii, která mě nesmírně mile překvapila, neb byla krásná a nápaditá a měla v sobě vůni anglické renesance uchopené originálním skladatelem, v němž vedle Elgara přichází po dvou stoletích po Purcellovi opět velký anglický autor. Ozvěny Tallisova Žalmu jsou zřetelné. K působivému zvuku přispívá několik hráčů na empoře v roli jakéhosi druhého orchestru, což je plně v souladu se záměrem skladatele. Pusťte si to, stojí to za tu čtvrthodinku: http://www.youtube.com/watch?v=ZR2JlDnT2l8&spfreload=10.

   Po velmi chutném předkrmu následuje něco zcela odlišného, Koncert pro violoncello č. 1 As dur. Op. 107 Dmitrije Šostakoviče (1906-1975), který nám zahraje Jiří Bárta, jehož dramaturgický přínos loňské komorní části Dvořákovy Prahy včetně hry na tento nádherný nástroj tří tváří jsem vysoce ocenil. Koncert jsem už slyšel jednou s Českou filharmonií a jejím mladým koncertním mistrem Václavem Petrem a soustředil jsem se mocně a vychutnal si toto náročné dílo, jak jsem uměl. Samozřejmě Bárta přidal, podle mého Bacha, neb s ním bude v Litomyšli na festivalu mít celý koncert.

   Po přestávce je na programu Missa in angustiis d moll „Nelsonmesse“, Hob. XXII/11, Josepha Haydna (1732-1809). Spolu s Maruškou zpívají sólové party mezzosopranistka Sylva Čmugrová (1971) a tenorista Václav Lemberk (1973) s mladým basistou Pavlem Švingrem. Sborový zpěv obstará Kühnův smíšený sbor pod sbormistrem Markem Vorlíčkem (1979) a orchestr řídí britský dirigent Graeme Jenkins (1958).
 
   K mému nemalému zděšení se sólisté seřadí za orchestrem v čele sboru. To má dva důsledky. Ten první se týká celého auditoria, které má zpěváky odstíněny orchestrem, což je velmi zřetelné u obou pánů, leč dámy to „uzpívaly“. Maruška dokonce nesmírně důrazně a krásně, protože Haydn svěřil sopránu poměrně velkou plochu. Její hlava mi občas jen probleskne vedle jednoho houslisty. Nic mi není platna prvá řada. Ještě jsem při žádné mši, nebo oratoriu nezažil, aby sólisté nestáli po obou dirigentových bocích před orchestrem. Já to považuji za dost podstatnou vadu na těle skutečně dramaturgicky i hudebně vynikajícího koncertu.
 
  Druhý důsledek je, že svou těžce zkoušenou duši osvěžím pohledem na nejkrásnější sopranistku světa až při děkovačce. Obě dámy jsou v modrém a oběma to moc sluší. O tohle mě ten Angličan připravil. To mám za to, že jsem anglofil.

   Pokud jde o mši samotnou, nedávno jsme měli možnost v podání Velkého C slyšet Mozartovu Velkou mši. Obě skladby se jasně odlišují. Haydn svou práci dokončil a předložil světu vybroušené dílo se záblesky zářivé krásy, za niž by se Mozart nijak nemusel rdít. Ocitli jsme se zkrátka v jiném světě a FOK patří poděkování na skvělý a pestrý program. Jen tu Marušku měli předsunout a ukázat světu, jak to tady s těmi krásnými ženami máme.
 
   Na stanici Vltava kritik Bálek žvanil a řekl o Haydnově mši, že pestrost této méně uváděné skladby prý odráží obavy z ohrožení válkou a vítězství Nelsona nad Napoleonem, později se k tomu vyjádřím. O chvíli později nesmyslně konstruuje souvislost mezi obavami za napoleonských válek a za doby války světové, viz Leningradská symfonie. Tady už vyloženě žvaní. Šostakovičův violoncellový koncert je z roku 1959, kdy by jej už ani nenapadlo vracet se k hrůzám války. Podivného uspořádání zpěváků si ten člověk ani nevšimne. Proč se míchá do dějin, jimž evidentně nerozumí.
 
   Podobné spekulativní nesmysly se objevily v programu, který u FOK bývá nesrovnatelně chudší a méně obsahově kvalitní, než tomu je v Rudolfinu, o Velkém C ani nemluvě. Například otisknout v programu zpívaný text je dnes standard. Někteří tvůrci programů by si měli něco přečíst z historie a neměli by vymýšlet vlastní konstrukce začasté mimo „mísu“. Dovozovat, že Haydn dal mši přízvisko missa in angustiis (mše za úzkosti) pod vlivem politické situace Rakouska, anebo s blížícím se termínem odevzdání a připisovat skladbě „nesporně vojenský ráz“ je nesporně velmi sporné. Nic „vojenského“ jsem v ní neslyšel, ostatně, co to je vojenský ráz. Jsou to nápadné tympány, nebo trubky? Jak vojenský je pak Wagner. A že by Haydn složil mši pod vlivem politické situace Rakouska? Tomu obtížno uvěřit. Zkrátka chce to opatrnost a skromnost ve svých vyjádřeních.
 
   Spíš Haydna zneklidnilo a skladbu ovlivnilo rozpuštění dechové sekce svým ochráncem a „sponzorem“ knížetem Esterházym. Také bych byl v úzkostech, kdybych viděl, že se mi rozpadá orchestr a nutí mě to psát pro omezený okruh nástrojů. Už skoro uměli hrát a on je propustí. Ach ta uherská šlechta. Esterházy o pár let později při Vídeňském kongresu nelituje peněz na přepych a soutěžení s knížetem Razumovským o to, kdo je skvělejší hostitel. Utratí nekonečně víc peněz než by ho stálo živení několika orchestrů a sponzorovámí Beethovena k tomu. Jak pravím, ach ta uherská šlechta.

   Rakousko na tom v té době bylo nesporně bídně, neb nedávno přišlo o bohaté italské državy, a přestože za Suvorovovy pomoci se severní Itálie zmocnilo nakrátko zpět, opět o ně přišlo v důsledku bitvy u Marenga roku 1800. Viz Tosca, spanilé čtenářky a stateční čtenáři. Bude však hůř: 1805 Slavkov, 1809 Wagram a 1811 státní bankrot a občanský zákoník.
 
    A Nelson, ten se v roce složení mše hřál na výsluní slávy, neb čerstvé bylo jeho vítězství nad francouzským loďstvem u Abukiru, které generála Bonaparta odřízlo na jeho nesmyslné egyptské výpravě od zásobování. Ale hned rok poté se Nelson angažuje dosti zavrženíhodným způsobem, který bychom dnes nesporně označili za páchání válečných zločinů, na restauraci Bourbonů v jihoitalském Neapolském království. Kromě toho se zde osudově zaplete s manželkou britského vyslance Hamiltona a začne tak příběh jedné ze slavných historických lásek. Současně tím proti sobě obrátí celou britskou vyšší společnost a téměř si zhatí kariéru.
 
   V roce 1800 se Nelson setká s Haydnem v Eisenstadtu a od té chvíle se ke mši připojuje jeho jméno. O rok později porazí Dánsko, které je ruským spojencem v rámci takzvané ozbrojené neutrality. Car Pavel I. se tehdy orientoval na Francii, což ukončila jeho vražda skupinou šlechtických spiklenců téhož roku a ta otevřela cestu k trůnu jeho synovi Alexandrovi, jenž zprvu dostal nařezáno u Slavkova, později u Eylau a ještě později u Borodina, aby Napoleonovi vše vrátil za jeho ústupu z Ruska a zejména u Lipska za vydatné pomoci českých generálů Schwarzenberga a Radeckého. Alexandr se nakonec dostal až do Paříže a odtud pramení hrozivé rčení, že kozáci budou napájet koně v Seině.
 
   Horatio Nelson padne čtyři roky po dánské válce u Trafalgaru (oblíbený siamský kocour mé dcery se jmenuje Horác II., Horác I. také padl v boji s jedním zuřivým a nevychovaným cizím psem), kteréžto vítězství Britů má stejný význam jako úspěch v letecké bitvě v roce 1940. Útočník se musel v obou případech plánů na dobytí Británie vzdát.
 
Nelson nikdy neporazí Napoleona, jak žvanil onen kritik, neb válčil na moři a Napoleon na zemi. Nelson u Trafalgaru porazil spojené francouzsko-španělské loďstvo. A nebýt Temeraire, kterou na tom slavném Turnerově obrazu vlekou o třicet let později „k jejímu poslednímu kotvišti k rozebrání“, bůhvíjak by to u Trafalgaru s Nelsonovou Victory a s celou bitvou dopadlo a bůhvíkterá loď by dnes stála v Plymouthu jako symbol britské námořní slávy. Zase jsme skončili úplně jinde.