FOK na jaře 2019

  Navštívil jsem 2 koncerty orchestrální včetně jedné generálky a 7 komorních. V nich prokazuje dle mého mínění dramaturgie největší nápaditost ze všech pořadatelů.

   Jen sami posuďte: Náš přední houslista doprovázen klavíristou za obracení jeho sličnou paní, Tiburtina a Španělé a renesance, Beethovenovy violoncellové sonáty, baroko s Vivaldim, dvěma Bachy a jedním Čechem, soudobý koncert pro Anežku, podmaniví Graindelavoix a renesanční Gesualdo, Beethovenovo klavírní trio, cembalo a cestopis ve Viole a prvotřídní tenorový talent a jeho neotřelý průlet 17. a 18. stoletím a jednou i 16.

   8. ledna jdu v krátké době po druhé na Ivana Ženatého, jehož u Šimona a Judy doprovází Martin Kasík na klavír nečekaně Bösendorfer. K mé velké radosti si jako obraťstránku přivedl svou hezkou paní, jež je také zdatnou klavíristkou. K tomu musím vyjádřit ve vší slušnosti své převeliké potěšení z krásných nohou paní Kasíkové, již jsem už jednou zažil na FEL ČVUT, kde obracela svému muži, který tu hrál s Bennewitzovým kvartetem. Vedle mě seděly jejich milé dětičky, k nimž paní vysílala pohledy dílem prosebné a dílem hrozivé, aby byly hodné, protože maminka teď musí tatínkovi obracet. Po přestávce přivedu na volná místa v první řadě Václava Vacka s kamarádkou a získám tak dalšího obdivovatele svrchuřečeného půvabu.

Hrají se Schumannovy Pohádkové obrazy, které původně psány pro violu a klavír a mně připadají pro temný zvuk violy velmi vhodné. Překvapí Nedbalova Sonáta h moll, kde operetní král nezapře schopnost líbivé melodie. Juraj Filas  složil a ve Washingtonu premiéroval velmi zdařilou skladbu Les Adieux. Dobře volen je závěr s Griegovou Sonátou č. 3 c moll, op.45, kde se mi líbí trochu odvázanější přednes. Přidává se maličkost od Antonína Bendy a pak ještě Brahmsův úryvek dle zvuku zřejmě z Uherských tanců.

   22. ledna jemné zacházení dvanácti dam Tiburtina Ensemble v čele s Barborou Kabátkovou a Hankou Blažíkovou a jejich andělskými hlasy u Šimona a Judy. Dámy doprovází německý dechový soubor Capella de la Torre. Předtím tradičně k Anežce na rakovnické, jež konečně prolomilo magickou hranici a z 29 podražilo na 32 kaček, což stále v centru Prahy social friendly. Všímám si, že umělecká vedoucí se nalézá v požehnaném stavu a stejně je na tom i další dáma. Jako obvykle mám pocit, že jsem dámami objat a hýčkán a přiveden ke krásám nesmírným.

Ty krásy vytěženy ze španělské hudby druhé poloviny 16. století. Tedy té, již skládal Tomás  Luis de Victoria a provozovaly ji příslušnice ženských klášterů. Opět se dočkáme rozdělování Tiburtiny na dvojice a trojice a zpívání z různých míst prostoru kostela. Jako největší klenot za extrémních 10 bodů jsem si označil moteto Ave Maria nejen z hlediska zpěvu, ale i doprovodu. Poznamenávám si: Jaká to musí být radost tohle nacvičovat. Kromě vokálních čísel jsou půvabné i mezihry mezi nimi. Při předposledním Magnificat si Barbora hladí zálibně bříško a mateřsky hrdě a líbezně se usmívá. Kdykoli tento andělský soubor vidím, vzpomenu na Roberta Merleho, jenž pravil, že je rád, že je muž, protože jsou na světě ženy.

   12. února je mimořádně kvalitní koncert, řekl bych dokonce i v evropském kontextu, neb osvědčená hudebně i lidsky svorná a nesmírně sympatická dvojice violoncellisty Jiřího Bárty a klavíristky Terezie Fialové přehraje pět Beethovenových Sonát pro violoncello a klavír. Je jasné, že jde i o fyzicky náročný výkon, neb nejen, že Beethoven oba nástroje nešetřil, ale dokonce povznesl své violoncellové sonáty na úroveň do té doby nedostižných suit Bachových, té učebnice, jak hrát a co je vlastně možné zahrát na cello.

   Náročný program je znát i na přesunutí sonáty č. 3 z první do druhé půle koncertu. Asi jim to tak lépe vyhovuje. Začínáme od té první F dur a po jejím devítkovém Allegro vivace jdeme ke druhé g moll s pomalým úvodem s osmičkou až k devítkovému Rondu Allegru. Tady pozoruji, jak se pojednou klavír stává dominantním a jak Terezie občas zavře oči a je tu skoro sama. Jak již praveno, třetí sonáta A dur zahajuje druhou polovinu koncertu a po osmičkami hodnoceném průběhu občas podobném perličkové koupeli mě dostane devítkové Allegro vivace. Čtvrtá sonáta C dur je ze všech zatím nejjemnější a klavír jde od Chopina naproti Lisztovi a také Dvořák vzpomenut v Adagiu, přestože ještě 26 let zbývá do jeho narození. Závěrečná sonáta pátá D dur jako houslový koncert má pomalou větu brahmsovskou a stejně krásnou jako ten koncert a vše jde k závěru radostně a s chutí a slyšet též Rachmaninov, jenž přijde na svět až za více než půlstoletí. Já říkám, že máme v Jiřím hráče světové úrovně.

   17. března se koncert jmenuje Jarní podvečer s Vivaldim, jenž je tu zastoupen dvěma koncerty mezi díly německých velikánů Telemanna a Bacha a českého mistra Reichenauera. Hrají členové FOK a nutno říci, že pod řízením Vojtěcha Spurného, znalého staré hudby, hrají citlivě a zdržují se romantické manýry. Milá atmosféra a vrchol v Bachově slavném koncertu pro dvoje housle, smyčce a basso continuo d moll, BWV 1043.  

   4. dubna příznačně v jejím klášteře světová premiéra lze říci oratoria Svatá Anežka všestranného skladatele překračujícího žánrové hranice Martina Kumžáka. Zpívají sopranistka Michaela Šrůmová a barytonista Roman Janál. Hraje komorní těleso Capella da Camera Praga zahrnující starohudební osobnosti houslistku Lenku Torgersen, violoncellistu Libora Maška, hráče na chalumeau Igora Františáka, hobojistku Inge Marg, teorbistu Přemysla Vacka, tablistu Tomáše Reindla a vedoucího souboru kontrabasistu Lukáše Vernera.

   Koncert je součástí spolupráce s Národní galerií, takže je představen Slavíčkův obraz Pohled na klášter sv. Anežky, což samo o sobě protimluvem, neb ku svatořečení dojde až o století později. Libretem díla je text sv. Frantička z Assisi, dopisy sv. Kláry a biblické texty. Opět musím autorovi přiznat vkus a podmanivou hudbu.

   Ráno 10. dubna generálka FOKu v Repre, milá suita z Rusalky a impozantní mahlerovská Sukova Asrael, již slyším živě po druhé a líbí se mi a oslovuje mě stále víc a skládám Sukovi velikou poklonu. Pak hodinu u pokladny FOKu pro vstupenky na novou sezónu, poté za Honzou a kamarádkou do Štupartské na něco menšího s černým kozlem, pak Knižní klub a zdejší jarní povinný nákup a už těžká taška na rameni a Naďa u komtura pro lístek a rakovnické U Anežky co příprava na koncert Kalliopé tria s krásnou Markétou Vokáčovou v řadě ČSKH a nově s Miroslavem Sekerou u klavíru místo Aleny Grešlové.

   16. dubna u Šimona a Judy renomovaný belgický starohudební vokální soubor Graindelavoix, který u Šimona a Judy zpívá opět jako Capella Mariana ve středu sálu a zlepšuje akustický dojem kostela. Hrají se Tenebrae responsoria pro velký pátek v prvé půli a pro bílou sobotu po přestávce Carla Gesualda de Venosa (1566-1613). Zanechávají mocný dojem a oplývají určitou svatou prostotou. Saša tu je očekávaně také.

   23. dubna opět u těch dvou svatých, nikoli u svatého Š. a J., jak mnozí hlupáci říkají, koncert Beethoven tria Bonn. To trio tvoří houslista rusky znějícího jména Ovrutskij, violoncellista jména arménského Alumjan a s nimi korejsky znějící klavírista Jinsang Lee. Jak vidíte, žádný Němec. K mé radosti začali Vranického Klavírním triem č. 2, kde opravdu klavír nepřeslechnutelný a beethovenovsky dominantní. Nato skladba jménem Swag Současného skladatele Régise Campa, nečleněná, ale dle mého příliš dlouhá hříčka. Nato opět Šostakovičovo první trio jako nedávno hrálo Kalliopé trio.

   Po přestávce Mendelssohnovo Klavírní trio d moll, op. 49, kde klavír a housle od počátku vedou a violoncello podmanivé v pomalé větě a pojednou si všimnu, že se vlastně moc neradují a hrají chladněji, což v porovnání s Markétiným půvabem a Miroslavovou vervou v Kalliopé triu zvláště vyniká.

   25. dubna s Hankou ve Viole na Hudebním cestopisu 18. věku. Na cembalo hraje již dlouho neviděná, neb mateřsky zaneprázdněná (jak prozradila nedávno miss flétna Michaela Šikulová) hezká a milá blondýnka Petra Žďárská a její jemná a citlivá hra pěkně koloruje čtení z cestopisu Charlese Burneyho po Evropě včetně Čech. Petra hraje z děl hvězd 18. století, jako byli C. Ph. E. Bach, Rameau, Couperin, Vaňhal, Dusík, Mysliveček, Scarlatti Domenico a Petrou v archivech objevený a odborně pojednaný J. A. Štěpán. Však pořád říkám, že ta dvě děvčata, na něž radost hledět a jejich hru poslouchat, jsou zatraceně chytrá a vzdělaná. Ony také přispívají k mé radosti, že se v hudbě stále více prosazují mladí, znalí, sympatičtí a sebevědomí lidé mnohdy vzdělaní v zahraničí (příkladmo ta naše holka houslová). Četbu s patřičnou dikcí a důrazem obstarává Otakar Brousek.

   Konečně 7. května u Šimona a Judy Petr Nekoranec s již obvyklým jemným vkusem přichází s programem, který mi plně vyhovuje, neb obsahuje barokní madrigaly a písně a árie, doplněné o písně Mozartovy a árii Gluckovu a renesančního Cacciniho. Doprovod je nádherně komorní v podobě cembala Williama Kelleyho, violoncella Hany Flekové a teorby Jana Krejči. Mezi zpěvní čísla vloženy instrumentální kousky vesměs výtečné, jako Sonáty pro violoncello Boismortierova, nebo Vivaldiho. Zde si užívám elegantních Haniných černých šatů se skládanou sukní a její citlivé a podmanivé hry. Jako přídavek se objeví dvě z nejznámějších barokních árií, Purcellův Didonin nářek When I’m Laid… a Händelův Xerxes Ombra mai fu.

  A na závěr popel na hlavu, neb včera jsem přehlédl závěrečný koncert v Repre a přišel o něj a Vy také, neb už mlčím.