Festival stíhá festival na podzim 2019

    Dnes kdekdo dokáže uspořádat sérii koncertů a nazve ji festivalem. Já tu budu mluvit o těch, pomocně zvaných malými, aniž bych snižoval jejich snahu a výkon.

   Jsou festivaly velké (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, Janáčkův festival, Dvořákova Praha, Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, či Lípa Musica) a ty ostatní, jež zde nazvány malé. Pokud jde o tuto esej, jde o na Pražské jaro navázaný Festival Rudolfa Firkušného (https://firkusny.cz/), Dny Bohuslava Martinů (https://www.martinu.cz/cz/) a novinka Festival Hudební večery mladých (https://www.facebook.com/FestivalHVM). K těm ještě přiřadím festival Mladé pódium (www.ceskekulturnislavnosti.cz).

  Z Firkušného festivalu letos vybrány dva koncerty, předně 17. listopadu italská šestadvacetiletá velmi pohledná klavíristka Beatrice Rana. S Beatricí pořídila Harmonie velký rozhovor, v němž na mě děvče učinilo velký dojem cílevědomostí a pokorou. Kromě toho pěkné fotky v časopisu slibovaly estetický zážitek oka mého. Pokud jde o toto, oko mé se radovalo. Bohaté kudrnaté vlasy a temnější pleť a světle fialové šatečky se zlatou krajkovou aplikací svědčící o tradičním italském vkusu. Řekl bych, neznaje ji, že je z Iberského poloostrova. Takto si dovoluji odhadnout, že jeden z předků byl tmavý kartaginský voják, jichž za vpádu na konci třetího století před Kristem mnoho v Itálii zůstalo, pojímavše sličné Římanky za manželky, v horším případě je znásilnivše, jak se to bohužel stává v každé válečné době až dodnes.

   Radoval se však i duch, jenž musel děvčeti přiznat, že zahrála dle mého prvotřídně a přitom s patřičným zralým citem a hned jsem jí byl získán. V prvé půli přehrála všech 12 Chopinových druhých etud, op. 25. Mně se na nich líbil jemný dívčí šarm a neobyčejná citlivost, jižb vyžaduje každý Chopin. Po přestávce na nás děvče vyrukuje s technicky velmi náročnými Albenizovou Iberií, již zahraje velice soustředěně a sebevědomě. Skvěle vyzní zejména druhá část El Polo. Aby té virtuozity nebylo málo, koncert uzavře Stravinského Petruškou, tj. klavírním přepisem původně baletní hudby věnovaným původně Arturu Rubinsteinovi, svému příteli a plným klavírních lahůdek pro pravé hráčské mistry. Tahle půvabná dáma jím už je. A přidá dvakrát. To prvé vypadá jako z Janáčkova V mlhách a druhé jsem nepoznal.

   Pro druhý koncert jsem sáhl do jazzu po americkém pianistovi Aaronu Diehlovi, který na mě 22. listopadu v divadle ABC udělal velký dojem hrou a svým výtečně šlapajícím klasickým jazzovým triem s basou a bicími. Menší dojem na mě udělal tím, že hrál skoro dvě hodiny bez přestávky a já jsem nebyl dalek odchodu za jistým fyziologickým účelem.

   18. listopadu se nám s Honzou potvrdilo, že je zapotřebí sledovat hudební scénu a zejména mladé hudebníky začínající svou kariéru. Prague concert ve spolupráci s Festivalem Hudební večery mladých pořádají historicky první koncert vokálního mužského sexteta Canzoneon, jehož zpěv podmalovává teorba a loutna Barbory Hulcové, jež také hraje řadu sólových skladeb.

   Dívčina je velmi mladá a kromě soustředěné a srdečné hry a pečlivého sledování not vyniká nádherně zrzavými dlouhými vlasy na jedné straně zapletenými do dvou copánků a na druhé bohatě nakadeřenými. Zřejmě to je tak přirozené dle fotek na netu. Jen Maří tu rudou ozdobu překonává. Ústa tmavě rudá jako ta včerejší klavírní Italka a častý radostný úsměv. Mám velikou radost z toho děvčete a představuji si, jak s námi jde na Collegium Marianum.

   Pánové jsou velmi nadějní a mně se zdáli nejlepší v romantickém českém repertoáru, který tu přednesli na závěr jako trénink na soutěž, jež je brzy čeká. Všechny nutno si pamatovat. Avšak na tu Bářinu bronzovou hlavičku trochu připomínající dívky z italských renesančních obrazů nelze zapomenout. Jediným kazem je, že ani ona ani chlapci se mi neozvali na zprávu na facebooku a webové stránky nemají, což dnes s podivem.

   Na programu měli zpěvy a loutnové kusy renesanční, barokní a nakonec i zpěv romantický. Autoři italští němečtí, čeští i angličtí Piccinini, di Lasso, Turnovský, Praetorius, Morley, Kapsberger, Dowland, Castaldi a na závěr Janáček, Dvořák a Suk.

Další dva koncerty festivalu houslistku Elišku Kukalovou a klavíristku Marii Šumníkovou v Muzeu Antonína Dvořáka a Písňový večer ve Smetanově muzeu, připadly mi na již obsazené dny. Uvidíme, jak to vyjde příští rok.

     29. listopadu překvapivě už 47. ročník festivalu Mladé pódium v sále Pražské konzervatoře v Pálffyovském paláci. Dosud jsem o něm nevěděl. Upozornil mě na něj bývalý spolupracovník Tomáš, s nímž a jeho vnukem jsme se už potkali v Atriu.

   Dnes se představí houslistka Kovandová a houslisté Pavlica a Janál a ve dvou blocích jeden z velikých českých klavírních talentů Jan Čmejla (2003). Z houslistů nejlepší mi připadá ten nejstarší, devatenáctiletý Janál. Má pozornost dne však upřena zejména na Jana Čmejlu. Ten v prvním bloku hraje tři Chopinova Nocturna. Všechna přednese jako zralý muž a naplní je nesmírným citem a přiměřeným důrazem a já jsem nadšen, neb tak bych si je představoval. Nadmíru výtečně zahrál Nocturno cis moll, posth. Na šestnáctiletého dorostence výkon obdivuhodný. Ve druhém svém bloku přednese Prokofjevovu Sonátu B dur č. 7, op. 83, zvanou „Stalingrad“. Po neklidu 1. věty následuje pomalá, jež by mohla být vnímána jako requiem za padlé a hluboké zamyšlení, Třetí věta je jasnou oslavou vítězství. Jako přídavek zahraje žertovnou úpravu Mozartova Tureckého pochodu. Je třeba Čmejlu pečlivě sledovat a  přát mu úspěch ve studiu i hře.  

A nyní festival Dny Bohuslava Martinů

   2. prosince v Rudolfinu Filharmonický komorní orchestr s klarinetistou Janem Machem hraje Sinfonii G dur „Mannheimskou“ Jan Václava Stamice a po Martinů Partitě (Suitě č. 1) pro smyčcový orchestr, H 212 se k mannheimskému mistrovi vrátí a hrají Koncert B dur pro klarinet a smyčce, nato znovu Martinů a Serenáda č. 2 pro housle a violy, H 216, koncert příjemné nálady a mistrovského zvuku uzavře Janáčkova Suita pro smyčcový orchestr. Nutno také poznamenat, že se pánům smyčce smýkají perfektně a libě.

5. prosince koncert v Lichtenštejnském paláci v sídle HAMU. Nahoře u vstupu sličná dívka. Zářivá blondýnka s velkými brejličkami s tlustými černými obroučkami ve stylu 60. let s nápadným širokým a vlídným úsměvem, takže naladění ideální.

   Hrát bude České noneto v sestavě Romana Zieglerová na housle a Vladimír Kroupa na violu, Simona Hečová na violoncello, David Pavelka na kontrabas, Jiří Skuhra na flétnu, Vladislav Borovka na hoboj, Aleš Hustoles na klarinet, Pavel Langpaul na fagot, Jiří Špaček na lesní roh a s nimi Stanislav Gallin na klavír. Bohužel Petra Brabcová omluvena, patrně kvůli dvojčátkům.

   Zahajuje se Išou Krejčím a jeho Divertimentem, jež zní jako filmová pohádka. Martinů francouzský učitel Albert Roussel tu má Divertissement pro dechové kvinteto a klavír, op. 6, kde nápaditě užity nástroje. První část zakončí Martinů Nonet č. 2, H 374, skladba mistrovsky sladěná s výtečnými zejména posledními dvěma větami. Po přestávce opět Martinů a jeho Kvartet pro hoboj, housle, violoncello a klavír, H 315, Koncert uzavřou
skladbou Baletti á 9 Jana Nováka, jež podobna stylem Martinů. Příjemný a pestrý večer. Jen ta krásná Petra tu chybí.

   11. prosince opět v sídle HAMU houslista Josef Špaček a česko-americký večer s našimi skladateli s úzkým vztahem k USA, dvěma Američany a jedním rakouským rodákem z Brna do USA uniklým a zde zdomácnělým a s neobyčejně půvabnou a sympatickou americkou klavíristkou zřejmě indického původu a jmenující se Pallavi Mahidhara. Má temná a dychtivá očka a tropický úsměv a úžasné šatečky světle karmínové pokryté v horní části zlatou krajkou.  Předem chci poznamenat, že její doprovod mě nadchl, neb se spolu doplňovali, jako to znám například u Julie Fischer a k tomu souladu duch můj potěšilo i vstřícné a usměvavé chování té krásné dívky.

   Dvořákova Sonatina, op. 100, vhodně otevírá, poté Chris Rogerson, jedenatřicetiletý mladíček patrně značného skladatelského talentu a hraje se jeho Lullaby: No Bad Dreams, jež zprvu neklidná a později upadá dle názvu do spánku. Erich Wolfgang Korngold tu má čtyřdílnou suitu Much Ado About Nothing (Mnoho povyku pro nic). V USA se proslavil i jako skladatel hudby filmové.

   Po přestávce se hraje Martinů Sonáta č. 1 pro housle a klavír, H 182, již proslavila v této budově na svém bakalářském koncertu před téměř šesti lety Markéta Janoušková, neb jí při razantním pizzicatu ve druhé větě praskla struna. K tomu přidala zářivý úsměv a plna veselí, neb když vám praskne struna, je to přece neobyčejná legrace, se odebrala do zákulisí vadu opravit.

  Mistrovské představení našeho špičkového houslisty přizdobené hrou i půvabem klavíristčiným ukončeno Gershwinovými Třemi preludii pro housle a klavír v Heifetzově aranžmá. Náladu doplní dva přídavky, Summertime a Dvořákův Romantický kus. Jak vidno byla to přehlídka česko-americké vzájemnosti. Tak si to mnozí obrozenci nepředstavovali.

  Daší festivalový koncert Marie Fajtové 14. prosince opět v HAMU v písňovém programu s důrazem na Martinů již pojednán v samostatné eseji, jak je u obou mých nejmilejších obvyklé.