Falstaff, aneb pane Verdi, rozloučil jste se líp

Letošní dvousetletí jubilanti, Verdi a Wagner, dovršili své dílo operami, jež jsem měl to štěstí vidět v rozmezí 10 dnů. To se to pak srovnává. „Maestro, když máte skončit, tak lepší je to Falstaffem než Otellem. Už jste zhudebnil všechny výkřiky a utrpení lidského srdce, tak uzavřete výbuchem veselí.“ „Milý Arrigo,“ odepsal Verdi, „Amen! Staniž se tedy. Uděláme Falstaffa.“ Takhle nějak se odbýval písemný dialog Verdiho a jeho posledního libretisty všestranně nadaného Arriga Boita.

Stejně jako u Otella a Macbetha výtečně posloužil Shakespeare a jeho Veselé paničky windsorské. Titul výstižný, leč uvidíme, proč se Verdiho dílo podle mě správně jmenuje Falstaff. Nám se 12. března 2013 hrálo v pražském Oku představení Opéra National de Paris, zkráceně Pařížské opery z nádherné 24 let staré budovy opéra Bastille. V titulní roli po všech stránkách exceloval velice rozložitý a zvučný italský baryton Ambrogio Maestri (1970), jenž chvílemi připomínal Mariána Labudu a pro Falstaffa se snad vyloženě narodil. Představení si viditelně vychutnával a bylo znát, že ho občas něco nového napadlo a hned s tím ven. Opera je plná drobných situačních a mimických vtípků a doslova k nim vybízí. Falstaff je osoba, jež vychutnává život počínaje jídlem a pitím a ženami konče a my uvidíme, že s nimi mnoho štěstí už neudělá. Je vychloubačný, sebestředný, narcistní a přehnaně sebejistý. Jsa mocně milostně puzen co tlustý kocour ztratí soudnost a je vytrestán tak, až je vám ho líto. Zvláště my kluci musíme vzpomenout oněch vzácných chvilek, kdy s námi holky chytře vyběhly a my nic nechtěli vidět ani slyšet a posloužili jsme všem okolo k mocnému obveselení. Proto s ním soucítíme. Aspoň já sebekriticky ano. Geniální na této postavě je, že stav se terčem krutých žertů, ponižování a posměchu Falstaff jako pravý šlechtic nezatrpkne a vezme vše s ohromným anglickým nadhledem. Mohu jen volat: „Nechť je více Falstaffů mezi námi a ať žije velkorysost a humor!“ Proto s názvem díla plně souhlasím. Tím jsem se vyrovnal s hlavní postavou. Kdo jsou však ony veselé paničky? Jsou vlastně čtyři, dvě jsou vdané dámy, jedna je dceruška v rozpuku a čtvrtá s půvabným jménem Quickly je patrně taková veselá vdova, jež vypadá jako svíčková bába, ale ve skutečnosti vyniká neobyčejnou schopností intrikovat, přesvědčovat a působit na lidi. Spojuje v sobě úctyhodnou dámu s rozvernou babčou. Typ dámy, co po dvou sklenkách ukazuje kotníčky, hovoří jako námořník a se vším si poradí, ale jinak byste jí klidně svěřili své penzijní úspory. Obvykle důsledně cizí jména nepřechyluji a vědomě se dopouštím pravopisného prohřešku, ale vzhledem k této komické opeře udělám výjimku. Takže Paní Quickly bude Kviklyová, první panička Alice Ford bude Fordová, její dcera se jmenuje Nanette a u toho zůstaneme a druhou paničku jménem Meg Page přezdíme na Pejdžovou. Koukejte, jak to blbě vypadá, stejně tak, jako když americkou fotbalovou brankářku půvabného zevnějšku a neméně půvabného jména Hope Solo na olympiádě náš poctivě přechylující komentátor hlásil jako Houpsolová. My to však vydržíme, jsme přece v komedii. Fordovou, zřejmě aktivnější a bystřejší v kutí piklů, zpívala bulharská sopranistka Svetla Vasileva (1964). Krásný hlas a dáma neobyčejně pohledná a šik. Krásné dámy mívají krásné dcerušky a Nanettu představovala severoosetská Ruska Jelena Tsallagova, jež je velmi půvabným mladým talentem a kvítkem vonným svou zářivou radostí. Chodí s mladým Fentonem (jeden Fenton později zavraždí vévodu z Buckinghamu, ale to bude možná někdo jiný), ale otec Ford ji chce k její nelibosti „dobře“ a jinak provdat. Scény s nimi jsou milým připomenutím, že svět patří jim. Stále se k sobě dost náruživě mají, což Fordové ani moc nevadí. Nakonec je podfouknut i Ford a oba se vezmou. Pejdžovou (jeden její potomek se světově proslaví jako rockový kytarista) ztělesnila velmi mladá francouzská sopranistka Gaëlle Arquez, dáma podmanivé jihoevropské krásy a jímavého něžného hlasu, ale z proslulého windsorského dua žertéřek Fordová-Pejdžová je ta druhá. O jejím manželu se zde vůbec nehovoří, asi je zrovna služebně v Londýně. V rozhovoru o přestávce naprosto neodolatelná, mimo jiné tím, jak vysvětlovala, že je ze Saintes, jak se to správně vyslovuje a kde to vlastně je. Autoři nijak nenadržují Fordovi, podezíravému a nedovtipnému manžílkovi, který si myslí, že má věci pod kontrolou, ale chyba lávky. Hrál jej polský baryton Artur Rucinski (1976). Doslova mě nadchla kanadská kontraltistka Marie-Nicole Lemieux (1975) jako Kviklyová. Už v rozhovoru před představením bylo znát, že je v úžasné náladě, tuhle roli miluje a že se máme na co těšit. Naladila i mě spolu s publikem, jež se viditelně těšilo také. Ta atmosféra prosákla až k nám do kina. Na jejím místě jsem si dost úspěšně představil Joyce DiDonato, jež by tuto postavu patrně zvládla neméně mistrovsky. Druhý největší potlesk po Falstaffovi. Některé scény: Nanette spolu s ostatními mladými děvčaty nešťastného nic netušícího Falstaffa zdobí květinami k inscenovanému dostaveníčku a přitom zpívají jako andílci. Všechny výstupy veselých paniček jsou oslavou radosti a zářivé hudby a paničky skvěle ohozené ve stylu secese se nádherně radují, co všechno na Falstaffa vymyslely. Kviklyová, která potřebuje Falstaffa dostat do další pasti, vynakládá fantastické herecké a pěvecké úsilí, aby ho přesvědčila poté, co vylezl z Temže, kam byl vyhozen z okna od Fordů, neb Fordová se ocitla ve značné tísni. Ten její Ford fakt legraci nerozumí. Falstaff, jenž si sebevědomě notuje, jak své milostné výboje dobře zorganizoval a jaká je hvězda. Ford podléhá žárlivosti a je tragický v krásné árii jako Alfred Germont a nikterak mu nedochází, že se tu hraje jakási hra a tragédie to opravdu, ale opravdu není. Dalšími postavami v druhé řadě se zabývat již nebudu a obsah opery si každý najde v literatuře, nebo na netu. Hlasitě však doporučuji, jděte na to, kdekoli jste. Shrnuto a podtrženo, Falstaff je tak výtečný hudebně i dramaticky, že si na něj určitě zajdu naživo někde u nás. A Maestro, děkuji, v pomyslné soutěži o nejlepší poslední dílo jste u mě vyhrál. Netvrdím, že jsem viděl veledílo, ale mohu prohlásit, že jsem ještě nikdy neodcházel z opery v tak povznesené náladě. Bylo mi moc dobře. Doma pak skotská na čtyři prsty. Ještě dvě důležité poznámky na závěr. Verdimu bylo v den premiéry skoro 80 let. Přejme si podobnou výkonnost svého ducha i těla a přestaňme si furt stěžovat. Opera měla premiéru 9. února 1893 v milánské La Scale a už 16. listopadu téhož roku se hrála v tehdy skvěle vedeném Národním divadle díky řediteli Šubertovi, jehož přímo s Verdim seznámila Tereza Stolzová z Kostelce nad Labem, jedna z nejslavnějších verdiovských pěvkyň 19. století (zejména vynikla jako Aida) a Verdiho osobní přítelkyně, jež roku 1901 stála též u jeho úmrtního lože a sama zemřela o rok později.