Dvořákova Praha 2019

   Letos jsem zvolil jen čtyři koncerty tak, abych zasáhl především oblasti mého největšího zájmu a zastihl své oblíbené.

    Čepelákovi a Vašek Vacek 10. září se mnou na zahájení komorní řady Dvořákovy Prahy a zažívají též přehlídku prvotřídní hry v čele s Gilem Shahamem, jenž k tomu vybaven stradivárkami Contesse de Polignac 1699, a Pepou Špačkem, přičemž ostatní (Nikl viola, Soltani violoncello a Opitz klavír) nijak nezaostávali. Všichni dokumentovali na Dvořákově klavírním kvintetu op. 81, jak je důležité hrát s radostí a úsměvem a dávat to najevo a jaký génius a zdroj nádherné hudby byl Dvořák. A po přestávce ještě promyšlený a hluboký Brahmsův klavírní kvintet, tudíž atmosféra zcela jiná. A jak je důležité být v první řadě a mít s hráči kontakt a očky po nich házet a vidět, jak hudbu každý z nich prožívá. Gil Pepovi nechá ve Dvořákovi první housle a na Brahmse se prohodí. A slyšíme, jak je důležité, aby na vůči smyčcům trochu cizorodý klavír hrál někdo, kdo cítí v kostech to, co klavírní kvintet potřebuje. Opitz mi připadá jako muž na svém místě, jenž si tak s těmi čtyřmi smyčci ševelí a barví prostor do přívětiva. A Gil jako obvykle přátelský a samý úsměv. Neplatí vždy, že seskupení vynikajících hráčů nejlépe přednese komorní skladbu, ale my jsme to štěstí měli.

   Životní partneři Jiří Bárta a Terezie Fialová 13. září v Anežském klášteře od 22 hodin hrají první Dvořákův violoncellový koncert, jenž napsán pro klavír a cello a po přestávce ten velký a slavný h moll v úpravě pro cello a klavír. Na tohle se těším nejvíc hned po koncertním Králi a uhlíři. Terezie přichází a my všichni vidíme, že za několik málo měsíců bude u dnešních hráčů převeliká radost. Jak už to bývá, oba budoucí rodiče jen září, a Terezie o něco více a vážněji a Jiří dává najevo, že je také velmi hrd. Ten první téměř nehraný koncert zahrají s přívětivostí a citem. Terezie celý večer hraje důrazně a barevně a Jiří, řekl bych s neobyčejnou pečlivostí a láskou, avšak suverénně a energicky. Stejně jako nedávno Beethovenovy sonáty nám tato obdivuhodná dvojice dává plnou náruč krásy. Ten první Dvořákův violoncellový koncert je poněkud rozmáchlý a jistě měl Dvořák původně záměr jej instrumentovat pro orchestr, nebýt toho, že se na půlstoletí partitura zatoulala.

   Tomu nejslavnějšímu koncertu doprovod klavíru slušel. Byl to božský zážitek díky hudbě i oběma hráčům. Obraťstránka, patrně studentka, hezká brunetka s delšími vlasy, takže se pěkně doplňuje s blonďatou a jako vždy nakrátko a elegantně střiženou Terezií, též ozdobí večer. Jiří má už také noty (ne nohy, ty má na přepínači) v tabletu. Končí se ve 23:50. Představte si, že spěchav usilovně pěšky Řásnovkou na náměstí Republiky, kde tram z Dlouhé nejede zrovna žádná, na poslední chvíli ještě stihnu metro a nemusím klopotně noční tramvají a pak z Lehovce pěšky. A to je pátek třináctého. Škoda, že Petra dnes nefotí. Zde by jistě udělala hezké snímky té radující se a viditelně šťastné dvojice. Uvidíme se, doufám, na Velkém C.

   15. září odpoledne si taktéž v Anežském klášteře zahrají Gil Shaham a u klavíru Michail Lifits, původem Uzbek a pasem Němec. U příchodu si nevezmu program a požádám hezkou dámu u vstupu, zda by mi pro něj nedošla. Když se vrátí, zjišťuji, že je ve sladkém očekávání, což mi nijak nebrání v navázání hovoru a zjišťuji, že to bude chlapeček. Mladá paní je milá a já také, neb jí slibuji, že na ni budu myslet a držet jí palce. Když ji pak ještě potkám na koncertech, vždy se ke mně hlásí. Škoda, že jsem si nevzal e-mail, mohli jsme mít další hudební přítelkyni. Ale určitě se ještě někde objeví.

Otevřou Dvořákovou Sonatinou pro housle a klavír, op. 100, napsanou v USA a prodchnutou onou šťastnou náladou kolem Novosvětské, kvartetu i kvintetu. Poté Gil uvolní pole klavíristovi, který osvědčí svůj um Schumannovou Sonátou pro klavír č. 2 g moll, op.22. Po přestávce se potěším po mistrovském vystoupení Isabelle Faust na Pražském jaru s kompletním Bachovým dílem pro sólové housle Partitou č. 3 a mohu srovnávat. Ihned vidím, že to nejde, Isabella hrála Bacha jako jediný souvislý program celý večer. Gil si jen k Bachovi poodstoupil. Avšak i tak opepřil večer, neb mu praskla struna a musel jít natáhnout novou. Tím chci jen říci, že dnešní mé naladění nečekalo vrcholnou hru Bacha, leč obdržel jsem hru kvalitní na vysoké úrovni. Isabella mě oslovila víc.

   Program uzavírá Dvořákova překvapivě jediná Sonáta pro housle a klavír F dur, op. 57. Tady musím vyzdvihnout hru klavíru, který jako kdyby se teprve odvázal, a u kláves se raduje zejména při intimní druhé větě a poté ještě výrazněji v té třetí vonící tancem. Večer příjemný, avšak nadšení z prvního koncertu komorní řady jsem nepociťoval.   

   A konečně 19. září očekávaná ozdoba festivalu, Dvořákova druhá opera, jíž osud nepřál. Král a uhlíř má jako mnoho jiných oper libreto nikterak literárně cenné, leč chvílemi i zábavné. Jde o operu komickou, avšak příkladmo sbory, jichž je tu možná až příliš, mají náladu spíše pochmurnou a já soudím, že by se uplatnily i v Tannhäuserovi. Avšak PFS zaslouží uznání a díky. Ach ten Wagnerův vliv, z něhož se Dvořák brzy vymanil, sleduje ke štěstí svému a celého světa svou českou melodickou mysl a požehnání svého talentu.

   Ozdobou je v hlavní roli uhlířské dcerky Lidušky Kateřinka Kněžíková, krásná a výtečná jako vždy a o její ruku usiluje přesvědčivý, avšak žárlivý uhlíř Richard Samek. Pozoruhodné, jak ve světové opeře bují žárliví pitomci v čele s Otellem. Výtečný part krále Matyáše zazpíval náš velmi talentovaný barytonista Roman Hoza snad ze všech nejlépe. Otec Liduščin Matěj v podání slovenského basisty Jozefa Benciho byl rovněž ozdobou. A SOČR pod Tomášem Braunerem napsal po Alfredovi a výtečné Porgy a Bess další kapitolu koncertních provedení oper.  Jak je u rozhlasového orchestru zvykem, vše nahrává a ukládá do archivu.

Závěrem musím ocitovat svůj protest proti nedostatku programů: Nepsal jsem vedení festivalu: „Jako dlouholetý návštěvník festivalu jsem včera bohužel musel na adresu organizace koncertního provedení Krále a uhlíře pronést mnoho navýsost rozzlobených slov. Uvedení tohoto díla je výjimečný počin a proto bych očekával dokonalou přípravu. To, že došly programy, považuji za nepřijatelné a na jedné straně za mizernou práci příslušných lidí a na druhé za hrubou neúctu a dovolím si říci sprostotu. A ta bezradnost personálu, který nic neví a nechá invalidu bezúspěšně šplhat na balkón, kde programy také došly. Mám však pozitivní povahu a nechci si dát nikým a ničím zkazit večer. Někdo asi zase šetřil na nepravém místě. Zajímalo by mě uvažování člověka, který plánoval počet výtisků a zda ten člověk někdy vůbec byl na koncertě. Jakmile však zahlédnu milou druhou houslistku Pavlu a předstoupí krásná paní Kateřinka, jsem hned v jiném světě, Na konci jsem nadšen jako celý sál, avšak událost s programy Vám neodpustím a až budu o Dvořákově Praze jako každý rok psát, patřičně to zveřejním. Kopii posílám všem, kteří tu se mnou byli.

Odpověděl mi intendant Jan Simon, a to velmi slušně a nevymlouval se, jen uvedl důvody, a  k omluvě doplnil sdělení, že libreto vyvěsili na web. Očekával bych, že se to festivalu už nikdy nestane a už se těším na další ročník.