Dvě opery na míle vzdálené, leč ruce si podávající

Čajkovského Jolanta byla ideální příležitostí skladatelovou rozezpívat veškeru svou romantickou fantazii a bratrovo libreto na starý námět mu doslova nahrálo do rukou. Druhé představení, jež doplnilo program, Modrovousův hrad největšího maďarského skladatele Bély Bartóka, stál vedle Jolanty jako zjevení z jiného hudebního i divadelního světa. I tak lze najít styčné plochy mezi oběma tak rozdílnými díly v hlubokém ponoru do mysli postav, i když v každé opeře učiněném jiným způsobem. Viděli jsme s Hankou 14. ledna 2015 ve Světozoru.

   Příběh slepé dívky, před níž všichni tají, že vůbec existuje schopnost vidět, je sám o sobě dostatečně nosným tématem. Pomiňme, že nalézt metody a postupy, jak vyloučit z běžné komunikace jakoukoli zmínku o světě, který je viděn a o vidění, jako lidské schopnosti, jeví se mi býti nemožným. Protože však v opeře je možné všechno, neb to jest její vlastností, spolknu to bez námitek. Ty teprve přijdou.

    Podstatné na příběhu je, že Jolanta je zaslíbena ženichu, jenž o její slepotě neví nic a že nikdo na světě netuší, jak Jolanta vyrůstala, a že si své slepoty není vědoma. Její osud zásadně ovlivnil otec, který rozhodl o utajení její vady a zamlčení všeho před svou dcerou. Proto je další nelogičností, že otec pozve arabského lékaře, aby se pokusil Jolantu vyléčit. Nic se zde nepraví o tom, jak se Jolantě vysvětlí, že je léčena a z čeho vlastně. Vždyť pravím, opera.

   Centrem dění je jakási buňka, jež se otáčí a ze tří otevřených stran umožňuje vidět do příbytku. Nemohu zde hovořit o domu, natož zámku, spíše jde o chatu v lesích. Nápad není původní, příkladmo jsem jej nedávno ocenil v přenosu Tramvaje do stanice Touha z Londýna. Režie pojala otázku kostýmů jako zcela nepodstatnou a Jolantina otce oblékla do poměrně hloupě vypadající černé uniformy, jež bohužel evokovala stejnokroj SS. Pravda, otec je přísná a tvrdá povaha, leč prostředek k zdůraznění této postavy není zvolen sťastně.

   Muži přicházející z lesa k chajdě vypadají jako turisté a přestože nikde není stopy po sněhu, nesou si běžky. To klidně mohli přijet na kolech, nebo ve čtyřkolkách a tato opera by to snesla. Tohle všechno není nic proti závěru, kdy je Jolanta vyléčena a upřímně zděšena reálným světem (to ještě nezažila reálný socialismus). Režie chce zdůraznit to, že přijde svatba a otáčející se chajda odkryje Jolantu ve svatebních šatech. Kdy ji převlékli, když probíhala ona léčba, je mi záhadou. Podle mě nebylo vůbec třeba Jolantu převlékat, stačil by symbolický závoj.

   Daleko horší však byl režijní nápad vysílat zpoza chajdy k nebi sloupce a paprsky světla a zdůraznit tak onu slavnou chvíli, kdy dívka poprvé prohlédla. Všude plno žen v uniformách sester a scéna pojednou vypadá jako v nejpitomějším muzikálu na Broadwayi a oba nás s Hankou otrávila.

   Konec v tomto směru špatný, leč pěvecké i herecké výkony po celé představení vynikající (možná s trochu povytaženým obočím u Jolantiny chůvy) a Čajkovského hudba překrásná. Naproti tomu Modestův nápad vtělený do libreta, že nejlepší způsob, jak vysvětlit Jolantě, co to znamená vidět, prostřednictvím prvého činu Boha Stvořitele, hodnotím jako myšlenkovou osu opery.

   Andulka opět hvězdou večera a televizní režisér ji nechával po celou dobu mírně nedosvětlit a nedoostřit, takže jí ubral tak deset let a učinil z ní opět onu krásnou mladou uklízečku z Mariinského divadla. Což o to, Andulka je krásná pořád. Nikterak za Andulkou nezaostal Piotr Beczala, jeden z nejlepších tenorů současnosti, jenž si mě vždy získává svým dokonalým lyrickým projevem a hlasem. Shrnuto, zážitek mocný a ony nedostatky zapomenuty rychle.

   Následující Modrovousův hrad je temným příběhem, který klade na ramena divákova těžkou houni a přiměje jej zkoumat překotně v mysli, zda vůbec rozumí tomu, co vidí. Myslím, že jakmile Bartók četl libreto, začala mu hudba sama znít v mysli.

   Musím zdůraznit, že skladateli skládám poklonu za dokonalý soulad hudby a dění na scéně, ať už jde o dění skutečné, či zdánlivé, nebo jinak řečeno, symbolické. Kdybych měl operu přirovnat k hudebním dílům ze současnosti, napadají mě filmové hudby k sci-fi, anebo filmům typu Pán prstenů a také hudba Philipa Glasse. Hudba zcela slouží dramatickému účinku a je vysloveně nadčasová.

   V této opeře naopak musím režiséra bezvýhradně pochválit a též oba aktéry, jejichž role v této opeře nebojím se říci „na hlavu“ je přetěžká. Spolu s hudbou a oběma postavami hraje též prostor, obraz a světlo. U jinak perfektního ruského basisty Michaila Petrenka (1975) v roli Modrovouse bych býval uvítal trochu více smutku a hrůzy z toho, co nevyhnutelně přijde. Absolutní výkon podala německá sopranistka Nadja Michael (1969) v roli Judity. Nevzpomínám si, kdy jsem byl tak stržen výkonem dámy v titulní roli opery. Naposled snad Elinou Garančou v Carmen 2010. Ale obě role nelze vůbec srovnávat.

   Pro tentokrát si zaslouží Metropolitní opera pochvalu za pozoruhodně náročně a odvážně sestavený dvojprogram a odvahu svěřit Mariuszi Trelinskému režii. Mimochodem, my jeho práci můžeme hodnotit sami v Praze na Salome.

   A teď už nás čeká loňská opera roku v Londýně, Rossiniho Jezerní paní s hvězdami z londýnského představení Joyce Di Donato, Juanem Diegem Flórezem a Danielou Barcellonou.