Dívka, housle, strach hvězd a nakonec to dobře dopadne

Sedím si tak pár dnů po skončení Pražského jara s Literárními novinami v kavárně Slavia a vedle u stolu Julia Fischer s Hilary Hahn. Zapnu tablet, omluvím se, že ruším, a ukážu jim kousek záznamu z koncertu Markéty Janouškové v Klášterci nad Ohří. „Donnerwetter, die verfluchte Mädel“ dí Julia a Hilary procedí: „God save America“.

Pak se ptají se na nahrávky a na stránky, facebook a twitter a podivují se velice, že ještě Deutsche Grammophon nenatočil „with this devilish girl“ nějakou desku. Když jim prozradím, že ani nenahrála svůj bakalářský koncert, který byl „wunderbar and lovely“, kroutí hlavami. My tady máme trochu jiný zvyky, znáte to, dámy, pivo, Kafka, Havel a lední hokej. Znám, praví Hilary, pěkně jste nás ve čtvrtfinále vyklepli. Ptáte se, co že se tam na severu stalo, že pojednou sedí dvě prvotřídní světové virtuosky s pobledlými tvářemi a chladný pot jim stéká po páteři. V tuto dobu běží v severních Čechách jubilejní 50. ročník Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena, jehož těžiště je v Teplicích, kde se jednou potkali Beethoven a Goethe a těží z toho tady dodnes a Kubera tady pořád vyhrává volby. Mně především zaujal Markétin koncert 6. června, jehož programem je několikrát i mezinárodně oceněný nápad spojit do kontrastního celku klasickou hudbu a folklór. To se vám to spojuje a plánuje, když tatínek vede vlastní Cimbálovou muziku Jiřího Janouška, přední to soubor svého druhu. Slyšel jsem jen výsek z koncertu v Atriu před dvěma lety a od té doby se těšil, až budu moci vidět celé představení. Bohužel Markéta furt někde cárá po světě, jak říká Evička, a nemá čas na Atrium. Já pak musím vynakládat značné úsilí, abych někam dojel a přežil to. V pátek šestého se vypravím před třetí, počítaje, že se cestou stavím v Žatci a projdu si centrum. Jedu po Jižní spojce, přes centrum se v pátek obávám a hned před Krčí uvíznu a vleču se až na most skoro půl hodiny. Pak to jede relativně dobře a já se nepředloženě a předčasně raduji, až před Louny narazím na nehodu, která blokuje silnici a pomahači a chrániči pouštějí provoz střídavě. Fronta končí kdesi u severního obzoru nedaleko od norského pobřeží. Ztratím skoro tři čtvrti hodiny a Žatec balím, pak ještě jedna ucpávka a v Kadani spletu blbě značenou cestu. Pak je to ještě pěkná dálka a já přijedu po půl sedmé a pot mi teče po páteři jako oněm houslovým hvězdám. Pěkný zámek je natřen zářivou cihlovou barvou a kol něj je pěkný anglický park s různými úrovněmi a rybníky. Potěší mě poloviční sleva ZTP, takže za prvotřídní hudbu platím jen 50 kaček. Zaujmu místo v první řadě a sálek se postupně zaplní. Odhadem je tu tak osmdesát lidí, což je, myslím, solidní. Začne se poněkud po sedmé a Markéta přijde v dlouhé modře petrolejové suknici a modrozeleném vzorovaném topu. Doprovodná klavíristka Andrea Vavrušová je konzervativně v černém a chlapci od muziky v krojích. Já mám světlebéžovou košili a ono světle okrové sako s kalhotami téže barvy, jež nosím večer do klubu po lovu na lvy, jak již víte. Přijel jsem vozem značky Peugeot 106 D a výška, tlak, teplota a rosný bod byly… Přece víte, že vždycky píšu, co měl kdo na sobě, dámy si to žádají a pak mě odměňují svých zraků září čarnou a slovy přívětivými. Ostatně z připojených fotek uvidíte cvičební úbory sami. Úvod obstará krátký blok Myjavských melodií a virtuózní vichřice houslí a pak nám Markéta vyloží, co a jak bude hrát. První polovině dominuje klasická hudba a cimbálovka jen doplňuje a kreslí ve vzduchu obrázky. První skladbou je čtyřvětá Janáčkova Sonáta pro housle a klavír, jejíž věty oddělují Janáčkem sesbírané a upravené Moravské lidové písně. Po trochu překotném Con moto zazní Ta naša lavečka a já si vzpomenu na tu svoju lavečku na lodžii, kde poslouchám hudbu a čtu si a koukám na květiny a piju, na co mám zrovna chuť. Druhá věta je táhlá a melancholická Balada a po ní snad nejhezčí píseň Jablúčko. Allegreto poté halasně zlobí a muzika zní skvěle v písni Zelené som sela. Adagio zprvu neklidné přejde do krásné melodie a janáčkovské navštívení končí instrumentální Pod hájíčkem, kde místo hlasu zní housle. Druhým dotekem klasiky jest Smetanova skladba Z domoviny pro housle a klavír. V Moderatu zní silně a sebevědomě klavír a housle si to užívají a v překrásném Andantinu slyším trochu Beethovena a najednou malý vtípek, Markétě se vloudila buď chybička, nebo záměr a obě holčiny se na sebe s úsměvem podívají a já se usmívám taky, aby si nemyslely, že jsem si nevšiml. Takové drobnůstky vytvářejí atmosféru a dělají náladu. Jdeme na přestávku a zámecká cukrárna je otevřena, dám si turka a piju ho s gustem na nádvoří. Říkám si, co kdyby všichni vyšli ven a hrálo se tady? Dnes by to šlo. Markéta se převlékne do kroje a vlasy si nechá splést do copu. Zahájí vynikající a zřejmě i patřičně obtížnou skladbou Sylvie Bodorové (1954) Dža more pro sólové housle. Cikánský, moravský, slovenský a uherský večer může začít. Cigánský tanec pro cimbál, kontrabas a kontry (rozuměj housle) Jána Gaspara Hriska (1921-1980) vystřídá dle Markétina ohlášení souboj primášů, kdy houslisté hrají motivy z písní a melodií Kopanic a furiantsky a hrdě ukazují, kdo je nejlepší. To my chlapečkové děláme často, ale aby se mezi nás pletla holka… a ještě tak dobrá. Nečekaným vrcholem je kopanická píseň, již zazpívá jeden z houslistů a jeho zpěv je hrdý a mohutný. Pak dostane Markéta příležitost k záblesku v Letel sokol a přesouváme se na Slovensko za Iljou Zeljenkou (1932-2007) a jeho skladbou Musica Slovaca, kde si překrásně zahrají cimbál i housle. Ostatně jsem ji pro vás zaznamenal. Program uzavře stejně jako Markétin bakalářský koncert v únoru v HAMU Hejre Kati Jenö Hubaye (1858-1937), ten paprikáš dnes pálí ještě víc a já pitomě zaexperimentuji. Otočím foťák o 90 stupňů nastojato, aby se mi tam Markéta vešla celá, a pěkně to celé natočím. Doma pak pustím video, kde Markéta sice leží na boku, ale hudba je autentická. Tohle jsem těm houslistkám nepouštěl. My zde za dobré chování dostaneme jeden přídavek plný líbezné houslové radosti. Musím pera svého klobouku ošoupat i o kláštereckou dlažbu, neb jsem Folklore Classic shledal jedním z nejlepších letošních koncertů. Jen jsem zvědav, kdy dojde k obměně programu, neb opakovat koncert stále dokola nebylo by patrně rozumné. Vzhledem k bohatství české klasické i lidové hudby nemůže být obměna problém. Na špičkové hudbě je pěkné také to, že lidé, kteří ji provozují, zpravidla brzy dospějí k pokoře a uznání umění jiných. Jen ten Beethoven nepokrytě prohlašoval, že je nejlepší a že mu má být vyplacen nejvyšší honorář. A měl pravdu. Samozřejmě jsem fabuloval a obě dámy sice byly udiveny, ale pravily, že se Markéta může směle ozvat a dáme si mistrovský kurs a Julia pravila, že by si spolu mohly střihnout Beethovenovu Jarní sonátu a ona by Markétu doprovodila na klavír. A prosím vyřiďte jí, ať zatím nehraje Sarasateho, abych vyprodala tu desku.