Děkuji, sladká Francie, za Patricii Petibon

Vlasy barvy ryzí mědi svázané do copu s bílou stužkou, štíhlounká postava, šedomodré šaty, trochu tance, výmluvných gest, půvabného darebáctví, a zářivý hlas plný něhy i síly, když je třeba. Francouzský sopránový klenot Patricia Petibon (1970) si Prahu 8. října 2013 vybral jako jedno ze tří evropských měst, kde představí svůj letošní koncertní projekt „Nouveau Monde“, vycházející z loňského CD.

„Nový svět“ si klade za cíl představit hudbu, jež má vztah k oběma kulturně odlišným Amerikám, anglosaské i iberské. Onen vztah je dán skladateli, místy vzniku, provozování, anebo inspirace. Koncert se dotýká hudby velmi staré a postupuje přes hudbu barokní až k tradicionálům. Pořadí je opět skvěle sestaveno a umožňuje střídat velice rozdílné skladby a rozličná podání zpěvaččina. Tentokrát projdu celý program, neb stojí za to si ho nejen nalézt na Youtube, ale pořídit si i Patriciiny nahrávky. Ještě musím představit Patriciin hudební doprovod. Obstaral jej švýcarský soubor La Cetra Barockorchester Basel, kde la cetra znamená lyru. Soubor má podobný přístup ke staré hudbě, jako naše Collegium 1704, Musica Florea, anebo Collegium Marianum, tedy poučenou interpretaci staré hudby opřenou a pečlivé studium a perfektní ovládání historických nástrojů a jeho renomé v Evropě je vysoké. Cestu Novým světem začínáme kratičkou anonymní instrumentální skladbou Ballo del granduca a poté přijde Patricia a zpívá árii Yo soy la locura Henriho le Baillyho (1585-1637), myslím, že se právě nyní rozehřívá a naplno se rozjede v následujícím pěkném tradicionálu převzatém z peruánského kancionálu sestaveného na konci 18. století knězem a dobrodruhem Jaime Martinezem. Poprvé se ozve hlasité bravo a už je jasné, že parter Rudolfina je Patricií chycen do tenat a bude ještě líp. Árie ze zarzuely En amor, pastorcillos španělského skladatele José de Nebry (1702-1768) je neklamně latinskoamerická a dramatická, na jejím počátku vezme Patricia do ruky knížku, z níž jakoby zpívá a na konci s ní praští o zem, patrně ji v oné árii jeden dost nemiluje, čemuž se dost podivuji. Následuje Amerika severní reprezentovaná 4x Henrym Purcellem (1659-1695), autorem anglickým, jehož hudba se v koloniích dost provozovala. Postupně slyšíme předehru ke Královně víl, jež mě tak nadchla 4. července v noční opeře v Nových Hradech, poté árii Didony s ponurým názvem When I’am Laid In Earth z opery Dido a Aeneas, jež byla tak překrásná, že jsem si zapsal 7*, a konečně opět Královna víl, nejprve árie nymfy: If Love Is A Sweet Passion, po níž se Patricia stylově po anglicku vytratí a nechá hudebníky v klidu uzavřít blok zakladatele anglické klasické hudby a zahrát tanec víl. Patricia se poté vrátí s andělskými křidélky na gumičkách a zpívá chaconnu Sans frayeur dans ce bois francouzského skladatele Marc-Antoine Charpentiera (1643-1704). Francii patřila tehdy Kanada a území kolem Mississippi zvané Louisiana. Ku konci ztrácí síly, postupně si lehá na zem a bezradně rozpažuje, neb ji zřejmě práce andělská zcela zmohla. Diváci jsou už úplně v její moci. Aby svou pozici upevnila, zazpívala přenádhernou velmi starou píseň Mon ami s’en est allé, kde jsem jí opět musel dát 7*, následovaly tři kusy z oper Jeana Philippe Rameaua (1983-1764), nejdříve velice dramatická La nuit couvre les cieux z opery Les Indes galantes, pak si Patricie jde opět orazit, orchestr to na chvíli vezme sám a zahraje instrumentální úryvek z opery Platée, kde je hrdinkou ošklivá nymfa a děj obou oper se zčásti odehrává v Americe. První část koncertu uzavírá árie víly zvané La Folie (Pošetilost) Aux langeurs d’Apollon, kde si Patricie nasadí cylindr, obrovské brýle a ohání se ještě mikrofonem a je najednou ztělesněním pošetilé touhy po slávě popové hvězdy. K tomu barokní árie, takže jistě chápete, jaké pozdvižení způsobila. Před přestávkou má potlesk vstoje a mé ubohé arytmické srdce poskakuje jako antilopa impala. V Rudolfinu je tentokrát na jedné straně plno lidí hovořících francouzsky, plno jiných cizinců a především půvabných holčin ve skupinkách se svými patrně soudružkami z konzervatoře a jiných středních škol. Koukám, to nám roste hezká generace a na stará kolena bude na co pokládat své oči. To už budou vyhlášené krásky Patricia i Andulka babičkami. Sklenička sektu a podrobně program a už zase do sálu. Nejprve jsme se vrátili k Charpentierovi a zahájili předehrou k opeře Médée, jež bez přerušení přešla v árii Quel prix de mon amour, kde jsem si zapsal absolutní nádhera a vytáhl rovnou osmičku, v této opeře jsme ještě zůstali na orchestrální kus a poté nastal jeden z vrcholů večera. Patricia si nenápadně sedla a spustila starou anglickou renesanční píseň, kterou zná snad každý: Greensleeves neboli Zelené rukávce. Zpíval už kdekdo a u nás příkladmo výtečně Marta Kubišová v roce 1969 jako Dobrodružství s bohem Panem. V první sloce zní jen čisťounký a vřelý zpěv, ve druhé se přidaly dvě teorby (podobné loutně) a ve třetí ještě flétna hraje druhý hlas, do toho občas broukne violoncello. Největší krása je v prostotě. Chvíli je hrobové ticho, pak Rudolfinum vybuchne a já píšu devítku. Další klenot se jmenoval J’ai vu le loup, což značí „Viděl jsem vlka“. Jak jsem se později dověděl, jde o starou bretonskou píseň, z níž se časem stala píseň dětská. Začal Patriciiným vytím a vůbec byl naplněn hlasovou hravostí. Pojednou se objevil plyšák, který představoval patrně vlka, ale vypadal spíš jako dingo. Patricia si ho házela nejprve s hudebníky a pak i s obecenstvem k velikému veselí. Přitom vystřihla půvabné tanečky. V té chvíli jsem si vzpomněl na fenomenální schopnost Bobby McFerrina vtáhnout diváky do děje. Patricia nás odvázala podobně. Ale pak jsme se zklidnili krásným jihoamerickým tradicionálem La lata s typickou flétnou a strhujícím rytmem. Krátký oddech Patricii poskytla Händelova Sarabande & gigue in D, abychom plánovaný program uzavřeli nejdramatičtější a vysloveně expresivní árií El bajel que no recela z jedné zarzuely José de Nebry. Aplaus vstoje, hromové volání a tři přídavky, první byl z jakési barokní opery, druhý slavná árie Lascia ch‘io pianga z Händelova Rinalda, a třetí typická stylově latinskoamerická svižná píseň. Musím, ač pes nevěřící, parafrázovat slova hrdiny Merleho ságy Dědictví otců: „Často jsem si pomyslel, že jsem-li šťasten, že jsem muž, pak proto, že jsou na světě ženy. A musím dodat, že se denně obracím vášnivou děkovnou modlitbou k Pánu, říkaje, díky, můj Bože, že jsi stvořil Patricii Petibon.“ Usnadním vám hledání a připojuji několik odkazů k našemu koncertu: http://www.youtube.com/watch?v=LbBsZvcj9J0&list=PLbF9973oNYJUfWIYaJyDTsuSIV6piFh24&index=1 http://www.youtube.com/watch?v=-dUY-dB97-M http://www.youtube.com/watch?v=TspvXIBlbDs http://www.youtube.com/watch?v=tbUIg5Bddbo tady jsem nic s Pat nenašel http://www.youtube.com/watch?v=zBtpJC8cpRw http://www.youtube.com/watch?v=gvhPj4P377Q také bez Pat. A pro dychtivé zájemce i Patriciiny stránky: http://www.patriciapetibon.com/