Česká filharmonie počátkem roku, aneb rodinka a krásky v orchestru

Nadpis je záměrně nepřesný, neb koncert prvý se odehrál od jedenácté hodiny na Silvestra 2014, leč šlo o veřejnou generálku na novoroční koncert. Jsa svoboden v zacházení s fakty i daty rozhodl jsem se zařadit tuto událost již k roku novému.

Bohužel opět nemůže maminka, nepustí ji zdraví a na hledání náhrady je už pozdě. Hovím si tedy sám v prvé řadě a pravou ruku hodím světácky přes sousední sedačku a vůbec si udělám pohodlí. Přijde orchestr a přede mnou usedne děvče jako z růže květ a bude hrát druhé housle. Po chvíli markétovitě hází očky střídavě na mladého violoncellistu, který provozuje stejnou kratochvíli a střídavě na mě. To si samozřejmě úspěšně namlouvám. Ale občas se mi to i stává, jak již víte. Později v televizi dávají krátký dokument o loňském zájezdu ČF do Spojených států a režisér si holčinu vybere k obvyklým otázkám. Vidím, že se jmenuje Petra Brabcová a hovoří s nadšením a radostí zářivého mládí a americké turné je pro ni životní zážitek. Hádejte, kam celý koncert většinou koukám, pokud se zrovna nezpívá. Ale i tak v mezerách mezi členy Plachetkovic rodiny oko mé zaletí. Jak uvidíte za chvíli, díky hlavním aktérům a Petře má nálada vystoupá ke stropu. A na internetu zjistím, že Petra hraje v Orbis Triu a celé jaro mají koncerty v zahraničí. Budu sledovat. Koncert už vcelku správně nikterak nenavazuje na Rok české hudby a jeho program je vystavěn jako přehlídka té nejvybranější italské belcantové krásy reprezentované Donizettim a především Rossinim. Atraktivita programu je třikrát podtržena slavnou českou rodinou, již zčásti tvoří Kateřina Kněžíková (1982) a Adam Plachetka (1985). Třetí do party Adélka (2014) ještě nezpívá tak, aby mohla veřejně vystupovat. Zahajujeme vděčnou předehrou k Rossiniho Strace zlodějce, jež s úspěchem otvírá mnohý koncertní program. Zní optimisticky, když uvážíme, že samotná opera moc veselá není. Služebná je odsouzena k smrti za krádež a ukáže se, že klenot odcizila straka. K excelentní Donizettiho komedii Don Pasquale zní poté také nejprve předehra, jež bývá rovněž často provozována koncertně. Jsou v ní skvělé dechy a violoncello hraje hlavní motiv. Pak jdou tři árie, Quel guardo il cavaliere zpívá Kateřina, Bella siccome un angelo Adam a v duetu si dají Pronta io son. Oba se k tomu skvěle tváří a hrají. Na závěr mrk na sebe a je tu boží pohoda. Prvou část uzavře Rossiniho Lazebník sevillský, jehož předehra je jedním z nejzářivějších a nejmilejších děl tohoto druhu, poté nám Kateřina ukáže, že koloraturně i výrazově náročnou árii Una voce poco fa zvládá na výtečnou. Adam poté přednese árii La callunia o pomluvě, již navrhuje mravní naháč Don Basilio k dehonestaci Almavivově na veřejnosti i před Rosinou. Oba si na závěr lazebnického bloku dají Dunque io son, kde vychytralý lazebník Figaro v hovoru s Rosinou musí konstatovat que bestia, když zjistí, že mazanost té holčiny si s jeho nezadá. Po přestávce zazní krásná Verdiho baletní hudba z Macbetha, což je stylově poněkud mimo program. Nyní mi nikdo nebrání ve výhledu na hezkou Petru. Poté se znovu vracíme k belcantu a připravíme se na Donizettiho Nápoj lásky, na který jdu 7. ledna. Prendi per me sei libero zpívá Kateřina árii Adiny a já to takhle zblízka v divadle slyšet nebudu. Poté si pro jednou Adam zazpívá árii seržanta Belcoreho Come paride vezzoso, aby v závěrečném duetu pro změnu v roli obchodníka s deštěm Dulcamary Quanto amore vyložil Adině, jak skvěle jí může jeho nápoj lásky posloužit. Oba jsou výteční a mají radost a já tuším, že přidají, až dohraje poslední bod programu, jímž je překrásná předehra k Rossiniho Vilému Tellovi, jež je sama symfonickou básní. Tohle je moje dětství a otcova hudební výchova a jeho výklad k obsahu předehry. Ta začíná legendárními violoncelly, jež evokují nádheru švýcarské horské a jezerní krajiny. Idylu vystřídá bouře, kterou někdo vykládá jako vojenský odpor proti habsburským pokusům Švýcary ovládnout. Bouře se uklidní, padají poslední kapky a zpívají ptáci, vysvitne slunce, všechno se zjasní a zní nádherná píseň. Z toho je jasně vidět, že jde o dešťové kapky, ne o slzy poražených habsburských žoldnéřů. Pohodu vystřídá strhující rytmus spěchajícího povozu taženého spřežením, což zase jiní interpretují jako vítěznou jízdu Švýcarů. Jednou provždy mi zůstala v hlavě a úplně stejně ji vysvětlím vnoučatům. Vy jste už poučení a můžete si ji dát tady: https://www.youtube.com/watch?v=qOofwWT3Edc. Přestože jde o generálku, oba zpěváci přidají nejprve árii, již sice znám, ale nemohu si vzpomenout, oč jde. Nato ještě slavný duet La ci darem la mano z Dona Giovanniho. Konec a pořádná hubička na závěr. My v Rudolfinu jsme všichni nadšení a potlesk je vstoje. Tady je krásná ukázka s prvotřídními hvězdami Thomasem Hampsonem a Cecilií Bartoli: https://www.youtube.com/watch?v=SJRZxSclj70. Zejména Cecilia zpívá jako anděl a kulí oči jako čert. Byla to generální zkouška, takže jsme byli svědky několika opakování vyznačených taktů a dalších poznámek k partituře, jež si hráči na pokyn dirigenta Tomáše Netopila pečlivě znamenali. Kateřina Kněžíková vlastně zastoupila indisponovanou Ailyn Pérez a já jsem byl rád. Ačkoliv proti Pérez nic nemám, a ani ji neznám, líbí se mi ona rodinná atmosféra od prvé árie s postupem času čím dál víc a oběma přídavky nás dostanou tak, že bychom Rudolfinum snad zbořili, kdyby teď ještě chůva přivezla Adélku. Generálku vysílala Vltava a samotný koncert na Nový rok pak ČT art, takže možná mnozí z vás už vědí, že si nevymýšlím. 9. ledna jdu jednak ze zvědavosti na málo hrané Te Deum německého skladatele Waltera Braunfelse a za druhé proto, že sopránový part zpívá Simona Houda Šaturová. Proto první řada, leč Simona i její německý tenorový partner Dominik Wortig stojí vedle varhaníka na empoře, kde je též rozestavěn Pražský filharmonický sbor. Simoninu černovlasou krásu v dokonalých černostříbrných šatech mohu tak obdivovat zplna až při děkovačce. Leč za svou snahu a dobrotu jsem odměněn Petrou Brabcovou hned po pravé ruce. Dnes ji tedy vidím zleva. Avšak za ní sedí též pěkné děvče jménem Xenie Dohnalová a za ní, má mysl plesá, děvče jako ptáček s očima karlštejnské studny. Usoudím ze seznamu druhých houslí, že jde o Markétu Vokáčovou. Jak to, že ty Markéty mají takové oči. Jsem na šestnáctce, která je přesně za dirigentem, Simona je daleko a zakryta Manfredem Honeckem, který dnešní koncert řídí, musím se tedy trochu naklánět ke svému černému francouzsky mluvicímu sousedu v džínách a teniskách. Ten při Te Deum vyklepává rytmus a gestikuluje a užívá si to po svém. Zato jeden moula za mnou hlasitě v jednu chvíli zachrápe a můj velmi mladý soused zleva, který si asi měsíc neumyl vlasy a neučesal se, nervózně mačká program, nudí se a spí chvíli na rameni své partnerky. Oko mé tedy převážně zalétá k nejkrásnějším druhým houslistkám na světě a dílem k zajímavému koncertnímu mistru patrně japonského původu jménem Kei Shirai. Jeho vstupy ve chvílích, kdy je předepsáno houslové sólo, jsou moc pěkné. Prvním bodem programu je Mozartova předposlední čtyřicátá Symfonie g moll, KV 550. Mozartovy pozdní symfonie mají neobyčejné kouzlo, uvážíme-li, co přijde po něm a jaké přísliby budoucnosti se v jeho hudbě objevují. Myslím, že by se byl býval vydal romantickou cestou a jeho génius by stvořil neobyčejná díla. Mně příkladmo, zejména ve čtvrté větě, chvíli zněl Dvořák a chvíli i Prokofjev. Po přestávce se tedy hraje ono Braunfelsovo Te Deum, op. 32, pro soprán, tenor, smíšený sbor, velký orchestr a varhany, poprvé dávané v roce 1922, jež pro mě bylo objevem a nesmírně se mi líbilo a s jistotou je znovu vyhledám a dám si větší pozor na text, který jsme sice měli, ale artikulace sólistů i sboru neumožňovala rozpoznat, kde právě jsme. Musel bych se soustředit pouze na hlasy a možná bych méně sledoval hudební složku. Za tento mohutný zážitek musíme poděkovat právě Honeckovi, který začasté studuje jako hlavní hostující dirigent vysoce náročný německý repertoár, pokud za něj můžeme považovat i díla rodilého Moravana Mahlera. Je skvělé, že s ČF úzce spolupracuje další světově významný dirigent. A Walter Braunfels (1882-1954), jak vidíte téměř současník Martinů, prožil pozoruhodný život počínaje zážitkem z Velké války, konverzí ke katolictví, úspěchem své duchovní hudby, přes nucené opuštění hudební scény za nacismu, až po návrat zpět i za katedru. Jeho Te Deum můžeme zařadit do dlouhého a širokého proudu německé vokální hudby počínaje písněmi, přes moteta, kantáty až po závažné mše. Za tento německý příspěvek světové kultuře je nutno být vděčný. A Čechům i Slovákům nutno projevit zvláštní vděčnost za krásné zpěvačky a houslistky, s nimiž se ta německá nádhera poslouchá nejlépe.