Česká filharmonie a ČSKH na jaře 2023

Navštíveno 6 koncertů, z nichž řadím na nejvyšší místa ten poslední a paganiniovský s mistrem Vodičkou.

    3. února je český den v čele se světovou dirigentskou hvězdou sirem Gardinerem letos dovršivším osmdesátku, jehož pohyby jsou, řekl bych aristokraticky vybrané.

   Začínáme Koželuhovou Symfonií č. 5 g moll, tedy stejné tóniny jako Mozartova 40. Zní mi však spíše haydnovsky. Navazuje Janem Mráčkem s viditelnou radostí přednesená Sukova Fantazie pro housle a orchestr, náhodou také g moll. Tady nalézám melodikou i náladou podobnost s nádhernou Bruchovou Skotskou fantazií. Skladbu uzavírají ďábelské trylky. Suk si skladby příliš necenil a já se naopak těším, že ji zahraje zase někdo jiný.

   Po přestávce zařazena Dvořákova méně hraná 5. Symfonie F dur. Zpočátku slyším ozvěny Luhů a hájů a Šárky, později ve třetí větě též Wagnera a kupodivu mi 4. věta připomene Prokofjeva a první řadu Slovanských tanců. Po celou dobu s radostí pozoruji líbezné úsměvy a oček házení vyhlášené krásky Markéty Vokáčové na druhých houslích směrem k dirigentovi. Na tohle se vždycky moc těším.

   10. února tu hraje Česká studentská filharmonie doplněná hráči ČF. Nadějný a optimisticky naladěný soubor řízený flétnou vyzbrojeným Giovannim Antoninim s dychtivostí zahájí výše zmiňovanou Mozartovou 40. symfonií a po přestávce se vrátí do baroka s Telemannovým Koncertem dur pro zobcovou flétnu smyčce a basso continuo.

   Ó, jak znatelný pokrok hudba udělala od génia Telemanna ke géniovi Mozartovi, což potvrdí už téměř génia Beethovenova se dotýkající poslední Symfonie Mozartova, na niž přilepili Britové přídomek „Jupiter“ s jasným odkazem na nejvyššího boha římského světa ztotožněného s řeckým Diem. Dnes si naše hudební mládež zahrála vrcholná díla svou epoch a jistě si to bude dobře pamatovat. Mám radost s nimi.

      25. února je program pestrý od dvou skladatelů, a to Schumanna a Martinů. Pro mě je dnes sváteční den, neb zpívat bude Madame Magdalena Veliká a vše řídit její manžel a světová dirigentská hvězda sir Simon Rattle. Možná k poctě té světové dvojice je na empoře bohatá květinová výzdoba. Však naše Magdalenka letos v plné kondici dovršuje padesátku. Zahájíme Schumannovou předehrou k opeře Jenovéfa. Naváží původně do druhé půle plánované Martinů Písničky na jednu stránku.

   Po přestávce se zpívá Martinů komplet Nipponari, což je 7 písní na japonskou lyrickou poezii. Je to velmi jemné a zamyšlené a Magdaleně jistě velmi „sedí“.

Koncert uzavře Schumannova Symfonie č. 2 C dur, jež mi připadá velmi atraktivní a sebevědomá. Má neskonalá radost dnes pramení z té skvělé dámy, již k životu potřebuji aspoň jednou ročně (stejně jako Markétu Janouškovou), a jejího sympatického manžela, který je soustavně ozařován úsměvy krásné Markéty Vokáčové. To je bonus navíc. (Být to na Sicílii: „Já tý couře vyškrábu voči!)

   15. března je den pamětní, neb slavný Emerson String Quartet ohlásil konec činnosti po 47 letech a v Praze je jedna ze zastávek světového rozlučkového turné.

  Dnes bude školení o vývoji smyčcového kvartetu v 19. století od romantika Mendelssohna přes Brahmse až po Dvořáka.

Od toho prvního tu máme Smyčcový kvartet Es dur počínající pestrým uvedením do skladby k osvěžující části a pomalá věta je výtečná písnička a poslední barevná jako úvod. Celé nádherně melodické, jak u Felixe obvyklo. Houslisté se vystřídají a v Brahmsově kvartetu B dur velmi ocením Andante, je označuji slovy nádhera zasněná. Viola se blýskne zpočátku třetí věty.

   Po přestávce pánové hrají takřečenou kvartetní symfonii, což jest Dvořákův Smyčcový kvartet As dur, op. 105. Mám pocit, že na rozdíl od našich špičkových kvartetů (Slyšel jsem od Zemlinského, Bennewitzova i Pavel Haasova) hrají hladčeji a s větší něhou.

Přídavek je stylově z Cypřišů, když jsme v Rudolfinu a dotkli jsme se Dvořáka. Takže děkujeme za vše a ať se Vám daři i vše nehudební a klidně se přijeďte i s rodinami někdy podívat.

   25. března jdu v sobotu do HAMU na dopolední komorní koncert, v němž stále dobře naladěný koncertní mistr ČF Jiří Vodička doprovázen kytarou Pavla Steidla (občas sólovou) a jednou i violoncellem Tomáše Krejčího představí bohatství tvorby Niccola Pganiniho pro jeho oblíbenou kytaru a housle a jednou i violoncello, jak již praveno.

   Hraje se Centone di sonate pro housle a kytaru, op. 64, Vol 1 a později i Vol. 3 s navazujícími Sonátami č. 1 a 13 a později i sonáta č. 14. K tomu také Sonáty pro sólovou kytaru se Sonátou č.12. Kromě toho též Sonáty č. 24 a 33.

   Vše po přestávce doplňuje Minuetto alla signora Dida a Téma s variacemi na jednu píseň, jež je krásné a zní italsky jako poleno. Vše uzavře Tercet pro housle, violoncello a kytaru, op. 66. A přidávají jednu píseň.

Nálada je povznesená a Jirka se stále usmívá.

   28. dubna si chci za řízení Jakuba Hrůši konečně poslechnout vychvalovaného ruského klavíristu Daniila Trifonova, který nám zahraje Koncert pro klavír a orchestr fis moll Alexandra Skrjabina v němž vysoce vyzdvihuji 2. větu Andante, již těžko s něčím srovnat. Po koncertu se Markéta milostivě usmívá. Na Daniila lze smle kdykoli jít a možná by bylo zajíavé ho slyšet v něčem českém, příkladmo Janáčkovi.

Po přestávce už jen Sukova symfonie Asrael, jíž si cením z českých symfonií nejvíce, a snese srovnání s kterýmkoli Mahlerem.

O to víc udiví, že Hrůša celý koncert odřídí bez partitury zpaměti. Na konci z něj doslova leje.