Café Créme na podzim 2024

Jako obvykle čtyři podzimní koncerty řady, jež je už mým stálým abonentním místem, hudební kvality jsou prvotřídní a atmosféra domácká Letos pak zakoupena abonentka s rezervací.

20. října se vydáme opět po stopách našich krajanů, kteří vesměs uspěli za hranicemi rakouské říše. Vedle hudby bratří Bendů zazní pro srovnání hudba oblíbence pruského krále Friedricha II., druhého nejstaršího syna táty hudby Carla Philippa Emanuela, jenž druhé jméno obdržel co projev otcovy úcty k Telemannovi.

Na violu bude dnes hrát starohudební hráčka na violu a housle Dagmar Valentová a Monika Knoblochová ji doprovodí na tehdy dobově se rozvíjející forte-piano. Umělecký přednes veršů melodramu obstarají Lucie Trmíková jako Médeia a David Prachař jako Iásón.

Koncert otevřen Sonátou c moll pro sólovou violu za doprovodu basu (zřejmě basso continuo) Františka Bendy. Po stopách jeho bratra Jiřího Antonína se vydáme po přestávce do Gothy, která se stala jeho domovem i hudebním působištěm. Z jeho tvorby se dnes bude hrát melodram Medea, o němž mladý W. A. Mozart napsal otci: „Navštívili jsme s obrovským potěšením dvě provedení Bendovy Medey. Nikdy na mě nic neudělalo větší dojem. Benda je jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů.“

Na nás hudební složka také silně zapůsobila a text měl patřičný důraz a dramatický náboj.

10. listopadu máme koncert Na lince Praha-Londýn Pocta Geraldine Mucha věnovaný dílu poněkud zapomenuté a nenápadné druhé manželce (ta první–Vítězslava Kaprálová-brzy po svatbě ve svých 25 letech zemřela) syna velké malířské osobnosti. Geraldine žila a v roce 2012 i tento svět opustila na Hradčanech. Do dějin se také zapsala založením Muchovy nadace.

My zprvu uslyšíme v podání Kamily Mazalové doprovázené, jak jinak, Monikou Knoblochovou na klavír čtyři písně na texty Waltera de la Mare. Následují čtyři zpěvy Vítězslavy Kaprálové z jejího cyklu Vteřiny věnované pěvci Otakaru Krausovi. Poté témuž pěvci věnovaný výběr pěti ze Šesti lidových písní od Geraldine.

Po přestávce nejprve tři písně na texty Aleny Šachlové a poté obtížná pozdní píseň Pokrytec z Knihy Přísloví. Další výběr vzat z cyklu Five Czech Folk Songs, které jsou spíše moravské a slovenské, když vezmeme v úvahu názvy, třeba Nitra, milá Nitra, nebo Sťali brezu.

Nyní opět Kaprálová a dvoučlenný výběr, Geraldine si poněkud zaswingovala v písni Swing na text R. L. Stevensona a také s Titaniinou ukolébavkou na Shakespearův text na závěr.

24. listopadu u vstupu zaznamenávám, že dnes usměvavá Tereza pro nemoc nahrazena jinou hezkou dámou a že budou hrát věhlasná flétnistka Jana Semerádová, Hanka Fleková na violoncello a Monika jako vždy na dobové forte-piano. Koncert nese název Evropou v českých stopách.

Zahajujeme Jírovcovým Notturnem, kde si poznamenávám, velmi živé na nokturno a později až rozveselené a ukecané s něžnou flétnou v pomalých větách a opět rozveseleným závěrem. To bych neusnul. Monika zase otevře knížku s příhodami velmi agilního a evropsky věhlasného a vlivného Jírovce. Dále se hraje Duo concertant pro flétnu a violoncello Josefa Fialy, jenž se přátelil s Mozartem. Oba nástroje se pilně činí. Vracíme se k Jírovcovi a hrajeme Sonatu III, op. 55. Ta mi připadá jako vhodnější k usínání, než úvodní Notturno zejména v Adagiu

Po přestávce se hraje Vaňhalova také Sonata III, op. X, kde se mocně blýskne flétna, skladba nabízí dnes nejzajímavější hudbu v Adagiu.

Koncert uzavírá zaseSonata III, op. 40 Leopolda Koželuha s nádherným Poco Adagiem za devítku. Na závěr konstatuji, že skladba stejně jako dnešní koncert končí radostně.

Závěrečný koncert letošní sezóny se koná 15. prosince a s ním i finále Roku české hudby, zde uctěného neúnavným stopováním českých hudebníků působících v Evropě. Dnes je název koncertu Bitevní vřava, jež tak častá ve století osmnáctém, kdy pruský zloděj území Fridrich ukradl naší milé královně Marušce Terezičce Slezsko a Kladsko. Ku hře připraveni Dagmar Valentová na barokní housle, Libor Mašek na violoncello a Monika jako vždy u forte-piana. A tam, kde je zapotřebí udeřit v buben, nastoupí k této odpovědné činnosti již uzdravená Tereza.

Bitva u Štěrbohol v Evropě zvaná u Prahy 1757 byla jedním z nejkrvavějších střetnutí v 18. století, neobvykle zde padli na následky těžkých zranění oba vrchní velitelé. Na straně rakouské Skot Browne a na straně pruské Schwerin, po němž Němci za okupace pojmenovali Vinohradskou (poprvé Říčanská, pak Černokostelecká do roku spojení Vinohrad s Prahou Jungmannova, poté Fochova a za války Schwerinova, poté zpět krátce Fochova, a do 1962 Stalinova. Zajímavé, tato významná třída nesla jméno tří maršálů. (Foch, Schwerin, Stalin).

Málo známý skladatel František Kočvara právě na zmíněnou bitvu složil skladbu Bitva u Prahy, Sonáta F dur pro pianoforte s doprovodem houslí, violoncella a bubnu. Poté se Monika vrátí k Jírovcově životopisu a dobovým událostem v jeho životě, který v konci století trávil krátce v Paříži, kde měl jisté potíže a mimo jiné se seznámil s Bonapartem, který se ho pokoušel získat, což on odmítl s poukazem na rakouské nepřátelství a vlastenectví.

Antonín Rejcha je tu dnes přítomen Duem 8 a Jírovec se nachází v Bruselu a zažije námořní příhodu. Tu dokresluje Námořní bitva Jana Ladislava Dusíka, což je Charakteristická sonáta pro pianoforte s doprovodem houslí, violoncella a bubnu dle libosti. Tereze zřejmě libo, neb si s chutí zabubnuje. Ta bitva se odehrála 1797 poblíž holandského pobřeží mezi nizozemskou flotilou na straně Francie a britským námořnictvem, již, jak u Britů obvyklo, vyhráli.

Po přestávce se hraje bitevně naladěná (zejména druhou větou) Sonáta pro violoncello G dur, kde u první věty Largo píšu tklivé až prosebné, u druhé věty Allegro alla Militaire burcující a závěrečné Menuetto, rytmus strhující. Nato Jan Křtitel Vaňhal nám hudebně popisuje Ohrožení a osvobození c.k. hlavního a rezidenčního města Vídně a jeho pozoruhodné osvobození rakouskými vojsky 4. dubna 1797.

Nechme Rakušany, i ty české, aby si to vykládali po svém. Bonaparte (tehdy ještě ne Napoleon, to až jako císař Francouzů) 1796 svým tažením do rakouské Itálie Rakousko drtivě porazil a poprvé hrozil vstoupením do Vídně. Realistický císař tehdy přistoupil na nevýhodnou mírovou smlouvu z Campo Formia, a tak Bonaparte neměl důvod Vídeň dobývat. Celé město se radovalo a Bonaparte také, neb jeho armáda byla už na pokraji sil a musela by přejít Alpy.

Uzavřením té smlouvy těžce naštval Direktorium, které si představovalo jiné podmínky. Rakousko ji porušilo 1799 už tím, že využilo ruské armády pod vedením Suvorovovým a ten vrátil severní Itálii do rakouských rukou.

To nestrpěla Francie, jež vyslala 1800 vojsko pod Bonapartovým velením do Itálie, aby Rakušany ztrestal. To se stalo u Marenga, kde Bonaparte stál k večeru na prohru, ale na bojiště dorazily silné jednotky generála Desaixe a obrátily prohru ve vítězství. Poté 1805 i 1809 Napoleon Vídeň obsadil a radoval se on 1805 u Slavkova (pro Rakušany Austerlitz a pro Rusy Avstěrlic) a 1809 u Aspernu a Esslingu (což byl spíše úspěch rakouský a drtivě poté u Wagramu. To abyste věděli, jak to bylo s těmi oslavami.