Bulletin 1 na téma na první stránce kulturní rubriky to asi nebude

 Tím nemá být řečeno, že jsem šel na něco méně hodnotného, nýbrž naopak. Dvakrát hudba a dvakrát obrazy. Někdy přichází prvotřídní zážitek z končin nečekaných, jen je třeba trochu přemýšlet.

     Napoleon nechal při svých taženích vydávat bulletiny, v nichž shrnoval dění v armádě. Sloužily mu jako skvělé PR a také prostředek vlivu na domácí dění. Také já rozhodl jsem se dle tohoto vzoru vydávat bulletiny o zážitcích s méně slavnými, a těch, které netvoří páteř českého kulturního života.

Ve Školské 28 ve dvoře v bývalé dílně se nachází prostor zvaný komunikační, kde lze vidět film, hudbu, výtvarné umění, přednášky a performance zhusta žánrů menšinových. 13. září se tu zjevuje nečekaně Bennewitzovo kvarteto. Ve velmi neformální atmosféře podivuhodného diváctva včetně mě a spolužáka Saši, který mě na koncert upozornil, vzdají hudební poctu českým židovským skladatelům a svou hrou vyvolávají rozličné nálady a přemýšlení.

   Na stěně visí fotografie Krásy, Haase, Kleina, Schulhoffa a Ullmanna a hraje se Schulhoffových Pět kusů pro smyčcové kvarteto a Ullmannův Smyčcový kvartet č.3. Bennewitzovo kvarteto jako obvykle vzorné a příjemné. Dobře to dnes celé zapadá k rozhovoru v Týdeníku rozhlas s houslovým virtuosem Danielem Hopem, který se několikrát představí na Dvořákově Praze, a já nebudu chybět. Daniel se svěřuje se svým nadšením z hudby našich zavražděných židovských skladatelů, které teprve nedávno objevil. Správně dovozuje, že světová hudba byla ochuzena o to, co mohli ještě napsat. To se hodně dobře čte a je na tom něco pravdy, ale totéž se týká i jiného umění a vědy.

   Nad dílnou se tyčí dvorní trakty okolních domů a také komín. Tak naši předkové využívali volných parcel ve vnitroblocích k budování dílen a malých továren. Kdyby to viděl Karel IV., zle by se tvářil, avšak já shledávám celý prostor i s okolím, včetně knihovničky ve venkovní stěně a baru v místnosti plné nejroztodivnější staré elektroniky a indiánského týpí na dvoře, kde si hrají místní děti, půvabným a potvrzujícím, že Praha je pro mě jako celek jen dalším pokojem, v němž bydlím. Po koncertu samozřejmě zajdeme do sousední restaurace na jedno.

  Saša také zve na 12. října do Libeňské synagogy na hudební poctu vynikajícímu sovětskému básníkovi Osipu Mandelštamovi (1891-1938), který šel režimu tak na nervy, až ho poslal do gulagu, kde zemřel. Dle jedné básně se pořad jmenuje Ozbrojen zrakem útlých vos. Hudbu na vybrané básně z pozdního období složil Saša spolu se saxofonistou Jiřím Durmanem. Saša také hraje na kytaru a zpívá a má průvodní slovo a nalévá svařené víno. Ty zhudebněné básně možno asi nazvat šansony, neb písně se přesně nehodí.

   Hle, jaké Déja-vu, dvakrát jsem již nemohl, maje jiné úkoly, a nyní jsa pevně rozhodnut, nejdu dnes do Atria, kde náhodou hraje právě Bennewitzovo kvarteto. Paní provozní mi v Atriu po několika dnech říká, že se ten koncert výtečně vydařil a že hráli jako o život a sami byli nadšeni, jak to šlo, a diváci také. Nemůžu být všude.

    Přijdu do synagogy, kde je teplo jako venku, tedy asi 8 stupňů, o půl hodiny dřív a jsem uvítán svařeným vínem z termosky. To bych od Bennewitzova kvarteta asi nedostal. Vzal jsem si prozíravě zimní bundu a ničeho se už neobávám. Přijde také Hanka a postupně asi patnáct lidí patrně z okruhu známých.

   Jiří Durman střídá tenorsaxofon s basovým a Saša vtipkuje, že altku nemohl najít, proto uslyšíme jedno krásné sólo na tenor v šansonu „Ó jak chci ze všech snů“. Je to velmi melodicky povedené a shledávám výrazný rozdíl mezi hořkými básněmi pozdního období a básní „Chci dál ti sloužit s nimi“ z roku 1920, která je výrazně milostná. Je patrný vývoj také pod tlakem okolností a životních zážitků. Člověk se musí nutně ptát, v jaké ubohosti žily miliony Rusů za bolševismu a jak těžce muselo být každému svobodnému a poetickému duchu. Je stále třeba číst Solženicyna, ale také Marčenka, nebo Mandelštama, či Bulgakova (který nevěda, že jednou budeme žít já a Markéta Janoušková, napíše přelomový román Mistr a Markétka) a nezapomínat.

   Také jsem si na mnoha místech připomněl, jak může výsledek ovlivnit překlad, a leckde bych i diskutoval. Ale překládat poezii je jedna z nejobtížnějších prací. Bylo to celé velmi niterné a úsporné a plné hudebních drobností a příjemného zvuku kytary a saxofonů a ruštiny, která za nic nemůže a zpívá se lépe než čeština.

   Do kina Lucerna lze chodit na dokumenty, které se věnují výtvarnému umění a komentovaným návštěvám výstav a galerií. Impresionisté se promítali 29. srpna a měli zajímavý scénář postavený na osobnosti Paula Duranda-Ruela, který obchodoval s uměním, rozpoznal hodnotu impresionistického výtvarného názoru a od na okraji odborného i obchodního zájmu stojících autorů kupoval jejich díla a téměř již dojda k bankrotu, je nakonec prosadil v celém světě. Jeho příběh je nesmírně zajímavý a velmi příjemné bylo vidět mnohá vrcholná díla dnes v učebnicích malířství a dějin umění i s komentářem.

   Nutno však poznamenat, že ten, kdo zajišťoval překlad a titulky odvedl práci na hodinový vyhazov. Ještě jsem neviděl tak strašlivé hrubé chyby v i-y, nebo shodě podmětu s přísudkem, nemluvě už překlepech a velkých písmenech. Nemohu pochopit, jak může vůbec někdo, kdo to přepisoval do počítače, takové chyby opakovat. Ale co se divím, často profesionální herci čtou jazykově vadné komentáře v dokumentárních filmech a nikterak se nezachvějí. A mnohdy bych ostře nesouhlasil s překladem. Jak vůbec může někdo něco takového předložit divákům. To vám dokáže zkazit dojem z celého filmu.

   Jan Vermeer van Delft je jeden z mých nejoblíbenějších malířů, který ve mně už při spatření kousku jeho obrazu vyvolává stav milosti. Asi je vám jasné, jak se mi líbil film Dívka s perlou s téměř dokonale věrnou Scarlett Johansson, která zde na rozdíl od rozevlátých samiček hrála děvče nábožensky přísně protestantsky vychované. Náš film byl natočen na téma londýnské výstavy Vermeerových obrazů se vztahem k hudebním nástrojům a hudbě vůbec. Nevěřili byste kolik jich je. Komentář byl velmi zasvěcený a vyloženě láskyplný, neb autoři se na Vermeera dívají asi tak jako já. Zde naopak musím autory překladu a titulků pochválit, a pokud by se opakovalo, to, co jsem zažil u předchozího filmu, byl jsem rozhodnut žádat zpět vstupné. Po tomto božském pokrmu jsem s doma otevřel svou knihu s Vermeerem a prošel si jeho obrazy ve společnosti sklenky červeného.