Atrium v únoru 2013, ostatně soudím,…že Žižkov…

V sobotu 16. února bylo skoro plno, neb víkendová cena 40 kaček a začátek o třetí hodině láká zejména poživatele penzí všeho druhu. Já, který stojím na prahu nejkrásnějšího životního období, kdy budu zván seniorem, se rozhlížím a konstatuji, že se zde dnes nechci s žádnou dámou seznámit. Beztak jsem nepřišel kvůli přízemnímu sexu.

V únoru mě mimo jiné zaujala trojice sestávající z hráče na violu Petra Přibyla, violoncellisty Jana Sládečka a Davida Švece u cembala. Program tvořily sonáty napsané pro takové trio, anebo upravené, či jen pro cembalo a violoncello, jednu z nich si zahrála sólová viola. Shodou okolností šlo o Tartiniho Variace na Corelliho téma, jež jsem obdivoval v podání krásné Lucie Sedlákové již v lednu. Musím především ocenit, že se všechny sonáty hrály celé, takže jsme měli možnost je vychutnat v úplnosti. Hrály se 3 sonáty Händelovy (1685-1759), po jedné Telemannova (1681-1767), Vivaldiho (1680-1743) a Cervettova (1682-1783). Vidíme, že tento poměrně neznámý pán žil 101 rok, takže zažil 5 císařů Říše římské, 3 francouzské krále a 6 velkých válek počínaje tureckým obležením Vídně 1683 a válkou za nezávislost USA 1776-1783 konče. Jeho trojvětá Sonata A moll pro violoncello a cembalo mi připadala velmi uspořádaná a melodicky jasná až v závěru violoncello doslova vykvetlo. Nejnadšenější poznámky jsem si udělal u Vivaldiho Sonáty E moll pro violoncello a cembalo, kde Jan Sládeček doslova exceloval a po rytmickém allegru zahrál nádherné largo, aby uzavřel jiskřivým adagiem. To stojí za poslech: http://www.youtube.com/watch?v=EmGdkv4ljLE. Tenhle zářivý Benátčan mezi samými Němci je vždycky oživením. Pánové sestavili program velmi promyšleně, když na závěr zařadili Händelovu Sonátu D dur pro violu a basso continuo, kde první věta doslova zpívá, druhá mi připadla beethovenovsky vznosná, třetí nádherná s dominující temnou violou, jíž violoncello drnkáním dodávalo rytmus, aby vše skončilo vyloženou oslavou obou nástrojů. Bohužel jsem ty poslední dvě věty našel jen s houslemi a klavírem, ale přesto uslyšíte nádheru melodie larghetta a radost allegra: http://www.youtube.com/watch?v=TdIoS5wq29c. Nevím, zda to nebylo tóninou D dur, v níž nás Beethoven obdaroval svým úchvatným houslovým koncertem, jisté je, že každá tónina vzbuzuje jinou náladu a jiné emoce a že my amatérští táborákoví a hospodští kytaristé hrajeme v D dur rádi, neb si nejméně namáháme prsty, zvládne to každé dřevo a v déčku to uzpívá i souchotinář. Pánové na naše tleskavé naléhání přidali slavnou Bachovu Air. 19. února hrají již tradiční Chairé Příbram. Druhý koncert letošního cyklu je věnován Petru Vokovi z Rožmberka a třicetileté válce. Slovo přednáší a hlasem nás opět hladí Alfréd Strejček, jemuž přizvukuje šéf souboru Josef Krček. Dovnitř vklouznou dva páry v dobových kostýmech, jež jakoby vypadly z alžbětinského divadla a utěšeně k hudbě tančí. Pár s hezkou zrzkou jsem překřtil na Petruccia a Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy a druhý s jemnou brunetkou na Romea a Julii. Pod vlivem příběhu Petra Voka, který byl vyznáním český bratr, jsem si představení v duchu dotvořil. Romeo a Julie u mě nekončí tragicky. Bystrá Julie po setkání s okouzlujícím a chytrým Petrem Vokem vymyslí, že oba pohrozí rodičům, že vstoupí do českobratrské církve, pokud jim nepovolí sňatek. Montekové i Kapuleti z toho dostali takovou hrůzu, že si padli kolem krku a oběma milencům vystrojili slavnou svatbu. Petr Vok je tak okouzlil, že nakonec obě rodiny svorně konvertovaly k českým bratřím. To se vám ale, pane Wille, do krámu moc nehodilo, vy byste asi nejradši, kdyby se dali k anglikánům. Konečně, kdo vám bránil. Ale nakonec jste to napsal stejně krásně. Atmosféra byla vskutku nádherná a třemi píšťalami a pravým rohem podpořená hudba přelíbezná. To máme renesanci, pochvaloval jsem si. A měli jsme. Nějaký šťoura by mohl namítnout, že máme spíš manýrismus, ale já si to zkazit nedám. Ostatně Julii i Katušce to moc slušelo. Jako obvykle ostatně soudím, že Žižkov by měl být pochválen.