Atrium v listopadu 2017

S radostí prohlašuji, že dramaturgie funguje dle mého výtečně a dokáže sestavit přitažlivý program a je to už znát i pro měsíc poslední. Leč s ohledem na tristní druhou polovinu jara musíme počkat, zda bude vše nadále pokračovat.

   Už prvého dne měsíce je připraven atraktivní program, neb se tu osobně představí Petr Kotík, skladatel a flétnista, který odešel do USA a tam se i viditelně prosadil. Jsme si s Honzou vědomi toho, že se v mnohém s Kotíkem hudebně míjíme, leč musíme se o tom přesvědčit osobně. Možná, že nás něco zaujme. Kotík si dnešní koncert uvádí sám, avšak jeho čeština je téměř neposlouchatelná. Za léta v cizině ztratil mnoho slovní zásoby a loví slovíčka a ta plují mimo. Bohužel je zřejmě člověkem, jenž příliš nečetl, a slovní zásobu nenačerpal. Ke všemu také patří k lidem, kteří si myslí, že musí sdělit vše, co mají právě na srdci. Hrají nám členové orchestru Ostravská banda, který Kotík založil k provozování soudobé hudby zejména na bienále Ostravské dny.  Jsou tu též další hosté.

  Začínáme dvěma skladbami z mládí, jež mi znějí neschůdně a ničím mě nezaujmou. Nato ohlásí skladbu, k níž praví, že může trvat libovolně dlouho a záleží na tom, jak ji v daný okamžik uchopí. Nám prý zahraje krátkou verzi. Hraje na flétnu a zpěv obstarává altistka Collegia Vocale 1704 Kamila Mazalová. Nebude-li se mi hudba líbit, aspoň oko své položím na pohlednou Kamilu. Skladba je dle mého z kategorie hudby repetitivní, podobná Glassovi, motivy se opakují, leč zdá se, že skladatel už vyrostl z mladických experimentů. Pro mě je příliš dlouhá a neumím si představit, že by ji hrál byť jen v délce symfonie, tj. asi 40 minut. (s výjimkou Mahlera, u něhož mi po více než hodině naopak vadí, že je už konec).

   Po přestávce se promítá dokumentární film Nezkrotitelný Kotík, který mnohé objasňuje, avšak nejde o žádnou perlu dokumentární tvorby. Občas je zatížen naší neznalostí faktů, neb mnoho lidí, kteří se tu objevují, neznáme, a Kotík zde hovoří podobně nesrozumitelně jako na pódiu. Vydržíme až do konce a dnes netradičně dlouhý program končí String quartetem No 1. Jako obvykle zajdeme do baru a ujišťujeme se, že je třeba vidět i to, co bychom si jinak nevybrali, neb jsme kluci hlav otevřených.

   Další návštěva přichází 4., kdy si zde festival Tóny nad městy pořádá koncert italského klavíristy Valtera Favera. V pevní půli mi připadá jeho hra jakoby nespojitá a Mozart Beethoven neplynou, ja bych si přál. To se zlepší po přestávce s Debussym a emocionálně živějšími Španěly Albenizem a de Fallou. Zejména vynikly s citem hrané Albenizovy Almeria a Sevilla, z níž vanula vůně Carmeniny tabákové fabriky. Závěrečný de Fallův Rituální tanec je dramatem skoro ruským a přídavkem je citlivě zahraná první věta s Měsíční sonáty.

  Na 7. listopadu se těším nejvíce, neb přijdou hrát a zpívat s novým a atraktivním programem Romantické rarity mezzosopranistka Národního divadla Michaela Zajmi, již jsme znali jako Kapustovou, dokud si ruce nepodali a o stole i příjmení a dalších podobných věcech zpravidla v takové chvíli řešených se nedomluvili s Bledarem Zajmim, koncertním mistrem violoncell v orchestru Národního divadla původem z Albánie, jenž dnes bude účinkovat jako host. To máte těžké, sedíte si s violoncellem v jámě pro orchestr a nad ní se pohybuje příjemná blondýnka, jakých v Albánii nikdy není dost, dotazuje se jisté zrzavě oděné postavy, zda žere králíky, a přitom po vás očkem hází. To by leckomu spadlo srdce do kalhot. Vedle dámy dostane příležitost barytonista Lukáš Zeman. Klavírní doprovod jim obstará maďarský klavírista Daniel Löwenberg.

   V baru si s radostí popovídám se Zajmiovými, kteří patří k lidem, jež mám v hudbě nejraději pro jejich umění a sympatické vystupování. Honza, který chodí později, o to přichází.

   Nutno navýsost pochválit nápad s programem opřeným o dvě dueta Mahlerova z Chlapcova kouzelného rohu (Verlorne Muh a Trost im Ungluck) a písně méně známých skladatelů, Poláka Mieczyslawa Karlowicze (1876-1909) a Srbky Dory Pejačevič (1885-1923), k nim přidáni Josef Bohuslav Foerster a Johannes Brahms.

  Pěkně zpěvně zní Michaele srbština, podobně jako se dobře zpívá ruština v Pejačevičiných písních Krik, Ljubavni zanos, Vjerujem, dragi a San o sréci, z nichž ta třetí je nádherná a čtvrtá podobně. Z Karlowiczovy tvorby zní výběr romantických písní pro baryton a mě napadne, jak by asi Lukáš zpíval Winterreise. Hlas má pěkný i projev mladistvě živý.

   Foerster se snad vrátí na pódia, a jeho Tři nokturna pro sólový hlas, violoncello a klavír, op. 163, (Notturno, Měsíčná noc, Všecky smutky pominou) svědčí o citu a melodické invenci. Podmanivé Bledarovo violoncello tu působí jako další zpěvák. K Brahmsovi nelze říci nic jiného, že na Schubertův odkaz uměl navázat výtečně a důkazem jsou Čtyři dueta pro alt a baryton, op. 28, (Die Nonne und der Ritter, dramatický projev, známka 8, Vor der Thur, všichni dobře naložení - 8, Es rauschet das Wasser dokonce 9, Der Jäger und sein Liebchen s nadšením také 9. Program uzavře křest desky, na níž je dnešní program. Bohužel dnešní aktéři už do baru nepřijdou, tak si s Honzou dáme pivo sami.

  9. listopadu zde hraje sestava Eva Tornová cembalo, Lucie Lukášová příčná flétna a Miloslav Študent barokní loutna program Slavní žáci J. S. Bacha. Těmi žáky jsou Kinberger, Losy, Müthel, Abel, Goldberg a dva synové Johann Christian a Carl Philipp Emanuel. Takový program se vždycky dobře poslouchá a dnešní aktéři hrají s citem a velmi dobře a závěrečná Sonáta e moll pro flétnu a basso continuo posledně jmenovaného je jasným klenotem večera, kde dávám jednotlivým větám osmičku a dvakrát devítku.

   14. listopadu zde máme opět starou hudbu, programem podobnou tomu, co se událo loni v ČMH. Violoncellista PKF Balázs Ádorján si přinese svou violu da gamba a přivede k doprovodu a základu loutnistu a teorbistu Přemysla Vacka. Hrát budou skladby těch nejlepších gambových autorů, Francouzů z přelomu 17. a 18. století. Jsou to Francois Couperin, Antoine Forqueray, Marin Marais, Joseph Bodin de Boismortier, Louis de Caix d’Hervelois, Nicolas Vallet. Chybí tu už jen Forqueray syn a Charles Dollé. Oproti ČMH s mírně problematickou akustikou mi tu nástroje zní lépe a medověji, což zejména ocením u gamby a nálady hudby těch autorů, navýsost psané k zábavě a povznesení ducha. Náš duch jsme na závěr večera dopovznesli jedním jiskrným únětickým.  

   21. listopadu jdeme pro změnu na koncert festivalu Žižkov Meets Jazz, kde nám budou hrát Inner Spaces ve složení Luboš Soukup saxofon, Max Mucha kontrabas a Vít Křišťan klavír a Polák Grzegorz Maslowski na bicí. Hlavní postavou je však trumpetistka Štěpánka Balcarová (1986), s níž jsem četl v Harmonii zajímavý rozhovor a pak zavítal na Youtube a umínil si, že si ji musím pamatovat pro její hru i půvab. Ta hezká dáma totiž nejen od prvního tónu její trubky dává tušit, že si s nástrojem i jazzem rozumí, ale také působí nesmírně sympaticky a program postupně ohlašuje. Celá sestava se poslouchá velmi příjemně a ještě lepší by to bylo večer někde v klubu, kde bych však tak dobře neviděl na Štěpánku.

   25. listopadu místo původně ohlášených klavíristů, kteří oba odpadli, tu manželé Siberovi (sopranistka a tenorista), podporováni lotyšskou klavíristkou Aleksandrou Borodulinou (1987) pořádají pravidelný předvánoční dobročinný koncert ve prospěch Stromu splněných přání, akce Farní charity Žižkov. Od obou členů opery ND dostáváme poctivě a velmi kvalitně předvedený program se známými áriemi a duety ze světových oper, doplněných několika písněmi a v závěru i kousky z operet. Zejména Jana si vybrala některé náročnější árie a vypne hlas až k nebesům. Kromě toho jí to neobyčejně sluší a také klavíristka působící jako korepetitorka v orchestru ND potěší oko mé, neb je půvabná a má velmi zajímavě tvarovaná ústa a umím si ji představit ve dvojici s Markétou Janouškovou, neb je věkově nedaleko.