Atrium v květnu 2013, ostatně soudím,…že Žižkov…

V sobotu 11. května hraje sobotnímu klubu penzistů klavírista Tomáš Víšek (1957). Žádný zelenáč, ale pán se značnými i zahraničními zkušenostmi. Hrála se klasika i autoři 20. století. Pan Víšek přišel o sedm minut později, ale jeho hra byla velmi příjemným překvapením.

Dobrá nálada se rozhostila už při vstupním Allegru z rané Beethovenovy Sonáty Es dur op, 31. Následovala rychlá a místy drsná Lisztova Transcendentální etuda č. 8 „Wilde Jagd“. Jasně, divoký lov musí být drsný. Po zásahu „na komoru“ skončila skladba slavnostně, ba vítězně. Vzpomněl jsem si na jednu Lisztovu žačku, jež ho požádala, aby jakousi obtížnou pasáž zahrál pomalu, aby mohla odpozorovat, jak ji hraje. „Madame“, odvětil Liszt, „ to ve vší úctě nemohu učinit, neb byste zjistila, že to hraji nepřesně, což ve veliké rychlosti nikdo nepostřehne.“ Tolik veliký mistr klavíru. Po něm pan Víšek položil mezi nás Chopinovo Andante a Velkou brilantní polonézu Es dur, op. 22. Fryderyk nejprve jako samet a pak se namíchne, píše hrdinské noty a končí slavnostně a hrdě. Ještě Polska nezhynula. O přestávce si vedle mě sednou dva mladí a vysoce zralá dáma s partnerem. Dáma, jsouc patrně od fochu, mladým překotně vykládá o tom, že s panem Víškem jsou jakési potíže a že zná jen hudbu a dá se s ním hůře vyjít. Prý se však Lang Lang může před ním zahrabat. Tohle mám tak rád. Poslouchat druhé se sice nemá, ale v zemi, kde hned tentýž den unikají záznamy telefonických hovorů z míst, kde mají být chráněny co korunovační klenoty, mi přijde, že bych byl hlupák a nic se nedověděl. Navíc dáma dost řve, kouří a vehementně gestikuluje po způsobu oněch intelektuálských krav, co všude byly, všechno vědí a do všeho vidí. Její partner se tváří, že on by něco takového nikdy neříkal a že k ní ani moc nepatří. Zřejmě si svůj výraz později odskáče a jeho bodové konto poklesne hluboko do záporných čísel. Hned po přestávce přichází klenot odpoledne v podobě výběru ze Schubertových Impromptus op. 90. Po úvodním č. 3 G dur (Andante) přichází zářivě rozverné až přívětivé č. 4 (Allegretto), jež v závěru zvážní, aby připravilo cestu brilantnímu č. 2 Es dur (Allegro) plnému úžasných variací, pestrému melodicky a zakončenému tak, že se tu volá mnou zavedené Bravo. Zde je v podání samotného Daniela Barenboima: http://www.youtube.com/watch?v=pGbh_oAwuOE Následující skladba Alexandre Tasmana se jmenuje Sonatine transatlantique a již název napovídá, že uslyšíme variace na americkou hudbu. Rozverné a hravé předvedení částí Fox-Trot, Spiritual and blues a Charleston je chvílemi gershwinovské a v konci klavír perlí a dosvědčuje, že tohle má pan Víšek patrně dost v oblibě. Přesouváme se k dvěma Lisztovým italským tarantellám. Všimněte si, že Itálie nemá velké klavírní skladatele a ani hráče, a tak musí vzít zavděk Maďarem. Končíme soudobou Gemrotovou etudou, jež je poněkud mimo mou schopnost vnímání. Pan Víšek má obrovské a zasloužené ovace a přidává jeden kousek. Při odchodu říkám paní ředitelce, že mě ten pán nadmíru překvapil a že hraje úplně ponořen do hudby a zmíním svůj odposlech z přestávky. Moudře na to praví: „Velkýmu talentu se má sloužit.“ Neopomenu též pochválit červnový program, kde mě zaujalo rekordních 8 věcí a pravím, že se sem budu muset asi nastěhovat. Ovšem po kontrole diáře musím 4 koncerty vyškrtnout. Mám už na ten čas lístky na Velké C, tenora Lomelího, Erika Claptona, a záznam kinopřenosu Dona Giovanniho. Druhým koncertem bylo 23. května vystoupení Cimbálové muziky Jiřího Janouška se slavnými sólisty Vlastou Grycovou a Martinem Hrbáčem okořeněné též několika čísly v podání mužského a ženského sboru. Sbory, zejména mohutný mužský zněly v malém Atriu drtivě a mocně, jen to vínečko chybělo. Bylo to celé velmi pěkné a milé. Přiznám se však, že já jsem šel především na primášovu dcerku Markétu Janouškovou, orosený kvítek, jak jsem již psal v dubnovém přehledu. Tentokrát představení odseděla otočená bokem na prvních houslích a ukazovala něžný a trochu nosíkatý profil. Dvakrát měla sólo a hrála vždy něco, co mi připadalo jako variace na cikánské melodie. I člověk neznalý musel slyšet, že hraje virtuos a hned jsme byli jinde. Já bych se vůbec nezlobil, kdyby hrála celý večer. Soubor i hosté však podali skvělý výkon a hráli včetně dvou přídavků přes dvě hodiny. Před představením to vypadalo, že hudebníků a sboristů je víc než diváků, neb zaplnili foyer i kavárnu a vypadalo tam jako na slovácké svatbě. Ukázalo se však, že sál byl téměř plný.