Atrium v červnu 2013, ostatně soudím,…že Žižkov…

V červnu jsem mohl jít do Atria dokonce pětkrát a naše měsíční rekapitulace je tak neobvykle dlouhá a bohatá. Avšak stálo to za to, jak uvidíte.

1. června je obligátní sobota penzistů, a my si krásný koncert užijeme za pouhých 40 kaček. Je to však den největších lijáků a já nemám deštník, zmoknu strašlivě cestou do Atria a ještě více po koncertu cestou na Jiřák na metro, pokračuji totiž na Hrad do katedrály, kde dávají koncert z Tomáškových děl, což pojednám ve čtvrtletním hudebním přehledu. Hned zpočátku musím poznamenat mimo hudební program, že holčina, která klavíristovi obrací noty, je vysoká, brejlatá a dlouhovlasá zrzka obdařená mnohými půvaby počínaje smetanovou pletí a odvážným živůtkem konče, kterýžto řečený neslyšně promlouvá právě při obracení. Robert Merle ve mnou mnohokráte zmiňované sáze z francouzských dějin, známé dle prvého dílu jako Dědictví otců, píše, že hochům, kteří vykonávali drobné pochůzky, se tehdy v Paříži říkalo skočtam. Já zde navrhuji, aby se těm, kteří obracejí klavíristům noty, říkalo obraťstránka, což vyhovuje pro jakékoli pohlaví. Dosti však postranních uliček. Začněme lidmi a nástroji. Klavírní doprovod obstarával Luděk Šabaka (1966), zkušený komorní i doprovodný hráč s pohledem lišáka, s nímž je patrně veselo, a který chvályhodným výběrem obraťstránky prokázal, že je pravým znalcem. Flétna a chytré konferování byly v rukou Jana Ostrého (1972). Druhá a vzhledem k programu spíše první flétna zpívala pod doteky a dechem dvacetileté Sylvie Schelingerové. Vysoká, štíhlého půvabně prohnutého dříku, něžného pohledu, dlouhých vlasů barvy lučního medu, z nichž občas vyklouzlo líbezné ouško a na flétně dle mého nesmírně zdatná dívčina. Řekl bych, že je lepší než kdokoli z té flétnové čtveřice v březnu a přibližuje se Janě Semerádové z Collegia Mariana. Dle dosavadní velmi rané dráhy patrně jeden z velkých talentů k zapamatování. Já jsem své oči položil samozřejmě na ni, a když se obracely noty, jen jsem je nehlučně a neviditelně přeložil kousek vlevo. S ušima jsem nemusel hýbat vůbec. Hrál se krásně Bach, Bozza, Kuhlau, Fauré, Poulenc a Doppler a já musím vyzdvihnout zejména Grand trio, op. 119 G dur pro dvě flétny a klavír Beethovenova přítele Friedricha Kuhlau (1786-1832) a z něho prvou část Allegro moderato: http://www.youtube.com/watch?v=2DvMo7T4Cag. Abyste neřekli, že vám nic nezahraju. To vám bylo odpoledne plné krás nejen hudebních a voda padala a padala a pak se taky někde vylila, kanálie. 5. června nám hraje Škampovo kvarteto v sestavě housle Helena Jiříkovská a Daniela Součková, viola Radim Sedmidubský a violoncello Petr Šporcl a to si budu dobře pamatovat. Soubor má již vysoké mezinárodní renomé a já marně pátrám v mysli, kdy se mi komorní koncert tak líbil svou hloubkou a pestrostí. Jen považte, co se hrálo: Beethovenův Smyčcový kvartet B dur op. 130, rozměrná, bohatá, šestivětá a beethovenovsky krásná skladba, jejíž poslední věta původně čtrnáctiminutová byla později upravena a zde také tak hrána. Tehdy, rok před smrtí, byl už skladatel úplně hluchý a my jen zíráme s očima kulatějšíma než má vrána na ten zázrak. Z věty jménem Cavatina uvidíte jasně, jak jsem si užíval: http://www.youtube.com/watch?v=Qm5Ot3A6leE. Co dělají vaše spanilé zraky, dámy? Myslím, že jste si nevzaly k ruce dost kapesníčků, počítal jsem s tím a zde prosím nepohrdněte mými, neb ve druhé části koncertu vaše srdéčko sevřu Dvořákovým Smyčcovým kvartetem F dur op. 96 „Americkým“. Jeho druhá věta: http://www.youtube.com/watch?v=irzjwtMxthM. Slov netřeba, jen poznamenám, že slyším a vy jistě také, jistou příbuznost s Novosvětskou. Není divu, Dvořák kvartet napsal za svého amerického pobytu ve chvílích pohody a štěstí za 3 dny a celou partituru za dalších 9 dnů, což je výkon mozartovský. Vše okolo skladby je nesmírně zajímavé a stojí za přečtení. Příkladmo: http://www.antonin-dvorak.cz/smyccovy-kvartet12 Ať si říká, kdo chce, co chce, já jsem ve skladbě hlasy americké lidové hudby slyšel a možná i náznaky budoucnosti. Obě skladby doporučuji vychutnat si celé, a pokud je nemáte, nebo neseženete na nosiči, jsou na Youtube, příkladmo Dvořák na: http://www.youtube.com/watch?v=7T2_Uv5uQ18. Tohle byl, milé dámy, letos dosud nejkrásnější komorní koncert a vzhledem k tomu, jak vlhké kapesníčky mi vracíte, uhlédám, že jste téhož mínění. A zase jsem díky Dvořákovi a Škampovu kvartetu hrdý Čech. Ale já jsem hrdý pořád a právě teď skrzevá ty hrdiny, co skáčí do povodní zachraňovat spoluobčany a obětavce, co posílají ku pomoci vyplaveným peníze na bohulibá konta. V neděli 9. června se koná neobvyklý koncert mexického kytaristy José Maria Obeso, jenž jezdí po světě a hraje klasiku i mexické autory a mě zajímá právě autentická mexická klasika. Bohužel program je nepřehledný, jeho angličtina téměř nesrozumitelná, a nejsem schopen jeho nesporně příjemnou hru příliš sledovat a vlastně někdy nevím, co se hraje, neb Obese ohlášený program zřejmě nedodržuje. Občas zazní známé latinskoamerické a španělské kousky a šestnáct diváků (je povodeň, doprava jezdí s omezením a někteří Žižkováci asi pro jistotu pytlují písek) se může utleskat. Čekal jsem víc a dnešní průměrnost hráče i diváků mě trochu rozladila. Tohle mi nestačí. Když to však nezkusím, nic se nedovím. Koncert tenora Lomelího přeložili na neděli, mně se tedy 21. června uvolnil termín pro Atrium, kde hraje Spring Duo, což jsou manželé klavíristka Slávka a houslista a violinista Petr Vernerovi. Přibrali Petrova otce Pavla (1934), zkušeného hobojistu a pedagoga. Zahájíme Čajkovského Vzpomínkou na drahé místo op. 42 a my vidíme, Petře Iljiči, že se vám tam muselo moc líbit, když ve třetí větě vysloveně říkáte, teď si to tady užiju a jdu si do lesa zazpívat. Zajímavé je, že skladba měla být původně druhou větou klavírního koncertu D dur a ku škodě nás posluchačů se údajně hraje málo. Následovalo Mozartovo Kegelstatt trio KV 498 pro hoboj, violu a klavír. Po přestávce mě nadchla Schubertova Sonáta A moll pro violu a klavír „Arpeggione“, ovšem hraná na současný klavír a ne na tehdy experimentální nástroj, který se neujal. Tady to máte celé a stojí to za poslech. http://www.youtube.com/watch?v=NNcQuY1isEI . Jen violu zde nahradilo violoncello. Už úvodní klavír a překrásné cello vás dostanou. Ovšem Adagio je dort s polevou. Uzavřeli jsme Bruchovými čtyřmi kusy z Tria op 83. Koncert to byl pěkný, leč tep mi výrazně nezvýšil. U hobojisty Vernera jsem měl pocit, že jeho hra je dosti profesorská a scházel mi větší elán. Syn pravil, že ho museli ke koncertu trochu přemlouvat. Věk nezastavíte. Poslední koncert sezóny 2012/2013 vidím 26. června. Hraje česko-americké Duo Cricket & Snail (cvrček a šnek), což jsou houslistka Lucie a akordeonista James Carlsonovi. Vyhledávač v mé hlavě si vybaví peruánskou lidovou El Condor Pasa, kterou tak proslavili Simon a Garfunkel a kde Art v jedné sloce zpívá: „I’d rather be a sparrow than a snail.“ (raději bych byl vrabec nežli šnek). Já taky. Šneci i přes nezkrotný apetit bratří Francouzů stále se hojně vyskytují, ale kdo naposled viděl vrabce? Do Atria vtrhnu o hodinu dřív s úmyslem dát si dvojku oblíbeného veltlínu a číst si Merleho. Na chodbě narazím na hezkou paní, která mě přívětivě vítá. Nabývám dojmu, že je z personálu, hovořím o tom, že o koncertu hned zítra napíšu a ona praví, že bude ráda a považuje mě za novináře, vše se vysvětlí a ukáže se, že jde o paní Lucii. Vidím, že mě čeká hezký večer s přívětivýma očima té dámy. Přes odporné chladno si jdu sednout ven do atria. Letošní jaro kopíruje politickou situaci. Povídáme s barmankou a postupně přicházejí lidé. V sále nás je nakonec 26, neboli třináctinásobek počtu účinkujících. Jedna hezká paní přivádí chlapečka jako ze žurnálu a dívenku jako kvíteček. Mám radost a náladu skvělou, zejména když děvčátko pohlédne zpět do sálu a hlasitě praví: „To je prázdno!“. Všichni se chechtáme a nálada je ještě lepší. V první řadě sedí paní s jinou holčičkou, která dumlá obrovské lízátko, gestikuluje, zvedá ruce a dobře se baví. Tahle dvojice je z rodu oněch lidových muzikantů, kteří perfektně zvládají nástroje, chodí světem, hrají s viditelnou radostí a velikou radost rozdávají svou hrou i úsměvem. James vystudoval skladbu a stará se o aranžmá různých skladeb pro potřebu dvojice. Začali menuetem z Mozartovy 38. symfonie a já okamžitě vím, že nikde na světě teď není tak hezky jako zde. Hodně stručně a heslovitě projedu program: Můj strýček, židovská Všichni Chasidé, úryvek z Beethovenovy sedmé jako tango, známá francouzská J’atendre (hned mi naskočí Renoirova rozkošná pařížská ulice), píseň znějící japonsky a irsky, židovská modlitba a přestávka. Po přestávce valčík z filmu Amélie z Montmartru, jakási skotská nádhera a další valčík, ukolébavka Rozinky a mandle z židovské operety, v této chvíli ona gestikulující holčička dorazí své lízátko a nudíc se počne zlobit zprvu válením se po matce a po chvíli se urazí a vyběhne ven. Zajímavé, je, že mladší holčička, co se pozastavovala nad návštěvností, je vzorně hodná a její malý bratr též. Poslouchají jak pěny a mají ode mě hvězdičku. My si ještě poslechneme árii královny noci z Kouzelné flétny, krásnou francouzskou píseň, židovskou svatební a program uzavře stylově Largo z Novosvětské. Neřekli byste, jak zde byla nádherná temná harmonika pod něžnými houslemi, zněla jako celý orchestr. Paní Lucie ohlásila, že jí zní Largo opravdu jako z jiného světa, jako kdyby to nenapsal člověk, a já jí rozumím a všichni jsme naměkko. V tu chvíli vtrhne na pódium další holčička s výkřikem: „Už půjdeme domů?“ Dcerka Cvrčka a Šneka se dočkala po jednom přídavku jménem Ty jsi to zapomněla opět z židovské pokladnice. Tahle dvojice mě dostala a vzbudila náladu, jakou by člověk měl zavařit do sklenice na horší časy. Koupím si cédéčko a paní Lucii slíbím, že článek pošlu. Mimochodem stránky Cvrčka a Šneka najdete na www.alembickmusic.com Byla to prima sezóna 2012-13, vážená paní ředitelko a ostatní milé dámy, kteréž děláte z Atria ostrov krásy a přívětivosti v tomto světě plném pitomců. Děkuji, užijte si léto a v září nashledanou. Naposledy se loučím větou, kterou v září obměním. Ostatně soudím, že Žižkov musí býti pochválen.