Atrium v březnu 2013, ostatně soudím,…že Žižkov…

V sobotu 2. března jsem navštívil mně dosud neznámou kombinaci housle-kytara, již obstarali houslistka Lucia Kopsová a kytarista Tomáš Honěk, kteří si nevímproč říkají Duo Teres. Hrály se kousky od klasiků, jako Vivaldi a Bach až po současné autory, z nichž jeden (Freidlin) napsal dokonce Pražský kaleidoskop Duu Teres na míru. Tady máte sice zvukově nekvalitní, ale moc pěkné larghetto od Vivaldiho: http://www.youtube.com/watch?v=QApCPS346BY

Bylo to příjemné doslova předkrmové odpoledne, neb hned po koncertu jsem se odebral do Světozoru na přenos Parsifala z Metropolitní opery. O tom je však samostatné povídání. 11. březen jsem vyhradil klasické kombinaci královských nástrojů klavíru a houslím, jež skvěle ovládaly dvě milé dámy, housle Růžena Sršňová a klavír Anna Stará. Paní Sršňová hraje s něhou a citem a vzala si na to nádherné temně zelené šaty s nenápadným jakoby měňavým vzorem, paní Stará je důrazná a sebevědomá hráčka, jež vedle houslí nijak nestojí opodál. Hraje se Stamic (překvapivě krásné), Mozart, jehož druhá věta stojí za poslech: http://www.youtube.com/watch?v=hCfKIyi9XvQ, Dvořák, Debussy, Gershwin a Skoumal. 18. března se o mou pohodu opět stará Chairé Příbram. Dnes mi opět velice příjemný a pěkný koncert připadal mírně neuspořádaný a ne zcela úzce svázaný s textem, kde Alfred Strejček přednášel biblický text o utrpení a smrti Kristově. Ovšem jako velikonoční předehra bylo toto zastavení milé. Nesmírným a nečekaným překvapením pro mě byl o den později koncert kvartetu Flautus vocis, kde již název prozrazuje, že jde o flétny různých velikostí a barev. Za dvě minuty po začátku jsem si uvědomil onen úžasný pocit, že jste na nejsprávnějším místě na světě a není nic, než vy a hudba. Kdo by to řekl, že čtyři různé flétny dávají tak nádherný vícehlas. Soubor tvoří jeden sympatický flétnista Petr Grau a tři velmi pohledné a šikovné mladé dámy Anežka Beščecová, Nikola Květoňová a Anna Nešverová. Dámy přišly v dlouhých černých šatech a nesmírně jim to slušelo. Na obou brunetkách jsem mohl oči nechat a ještě k tomu tak pěkně hrály, pak jsem si všiml, že blondýnka vždycky po dohraném kusu rozdává kolem sebe šťastné úsměvy, že jí to přitom moc sluší a bude to asi veselá holka a už jsem ji tolik pohledem nezanedbával, aby neřekla. První polovina koncertu byla vyhrazena klasice. Z krásy Händelova Příjezdu královny ze Sáby jsem byl u vytržení. Následující Vivaldiho druhá věta z Flétnového koncertu č. 3 říkala, že jaro je tady (ale zrovna teď jsou venku tři pod nulou). Další Händel, tentokrát Allegro z Koncertu č. 13 F moll z výstižným názvem Kukačka a slavík, byl promyšlenou přípravou na podle mého zlatý hřeb večera. Debussyho Clair de Lune je čistá krása a já jsem seděl na zahradě s Renoirem a spolu s námi tam byly jeho hezké zrzavé dcerušky, co je tak půvabně maloval. Synek, pozdější slavný režisér, nám naléval víno. Taky tam seděla moje dceruška s bílým kocourem Horácem, co je už v kočičím nebi. Bozzův Letní den na horách byl chvíli jako Vltava a chvíli vyjadřoval klid horského lesa. První část uzavřela skladba autora jménem Berthomieu zvaná Kočky, zahrnující perskou modrou, pumu, siamskou, rysa a kočku na stromě, což mi sedělo přesně na brunetku s dlouhými vlasy. Nevím proč, ale ona byla prostě kočka na stromě. Po přestávce přišla děvčata v lehčím oděvu, Petr Grau se opásal rudou šerpou a nasadil rudý motýlek a přišel perkusista. Však se hrály věci 20. století od jazzu až po latinskoamerické motivy. Vyloženě nádherné až monteverdiovské mi přišlo Tico-tico od skladatele Abreu. Určitě jeden z nejpříjemnějších koncertů vAtriu a soubor si budu pamatovat. Nejen houslistka je zobrazením krásy a elegance, ale zde se potvrdilo, že také flétnistka. Jako obvykle ostatně soudím, že Žižkov by měl být nadmíru pochválen.