Atrium krásy a pohody v říjnu 2013

Ve středu 2. října patří Atrium Dvořákovu komornímu orchestru. Třináctičlenný soubor se musí rozmístit těsně pod pódiem, na němž by si překáželi. Ukazuje se, že zde je zřejmě limit této scény. Ale jak uvidíme, za pokus to stálo.

Večer je věnován 75. narozeninám prof. Lubomíra Malého, významného českého violisty, mezinárodně uznávaného hráče a dlouholetého pedagoga AMU. Elegantní pán vypadá trochu jako mladší bratr Petera O’Toolea. Hraje jednu skladbu spolu s druhou violou Karla Untermüllera a jednu jako sólista. Koncert otevře Mozartovo Divertimento pro smyčce B dur, KV 137 a já jsem hned v milostivé náladě, protože to dobře znám, neb jsem desku s třemi Mozartovými divertimenty dostal od táty před asi 35 lety. Mládí se vrací i tímhle způsobem. Nakukuje zpoza rohu a využije každé příležitosti, aby se připomnělo. Následuje Telemannův Koncert pro dvě violy a smyčce G dur a já propadám nadšení zejména při largu, kde chvíli hraje jen kontrabas a obě violy a celé je to tak nádherné, že místo potlesku, který od jisté doby neprovozuji, řvu silně Bravo. Zde pro zájemce celé: http://www.youtube.com/watch?v=rg-UsyAd4nE První část koncertu uzavírá Romance pro violu a smyčce A dur Bartolomea Campagnoliho (1751-1827). Byl Mozartovým a Beethovenovým současníkem, takže mě příliš neudivilo, že skladba mírně připomínala Beethovenovu Romanci F dur. Byla velmi dojímavá, vhodný kus ku hraní své milované pod balkónem. Výsledek zaručen. Po přestávce se hrála jen jediná skladba. Dvořákova Serenáda pro smyčce E dur, op. 22. První dvě věty znám, ale od třetího Scherza přes Larghetto až po závěrečné Finale v tempu Allegro vivace zase sedím jako pěna a hudba mě nese kamsi vysoko a daleko a já se podivuji, k jakým předzvěstem budoucí hudby se tehdy ještě mladý Dvořák dopracoval. Budu patrně stále překvapován a ta vyhlídka se mi líbí. Na konci pro změnu řvu Nádhera, aby někdo neřekl, že nemám fantazii. Moc doporučuji dát si půlhodinku s dobrým vínem: http://www.youtube.com/watch?v=Ah14jOLKnSs. Povšimněte si pod informacemi, co k tomu píší do komentářů lidé z celého světa. Po něčem takovém nelze přidávat a taky se to nestalo. Pokud byste chtěli vědět o skladbě víc, použijte tento odkaz: http://www.antonin-dvorak.cz/serenada-pro-smycce. Další příběh píše v sobotu 12. října Kinsky trio v čele s půvabným modelem pro sochu houslistky Lucií Sedlákovou, jíž jsem složil poklonu už na jaře. K mému mírnému zklamání po celý koncert komorně sedí, ale dlužno dvorně dodat, že sedí sošně. Model pro budoucí sousoší smíšeného tria, které má dle zdrojů blízkých radnici stát před mou alma mater letos stoletou školou v Lupáčovce. V první části koncertu přede mnou sedí rodinka přesně taková, jak si představuji moderní buržoazii o víkendu. Pěkně obléknout, za kulturou a děti s sebou. Trochu rozcuchaný, brýlatý pán v sáčku a elegantní paní v tečkovaných šatech a s nimi starší chlapeček a mladší holčička. Obě děti vyloženě krásné a děvčátko až nebezpečně. Holčina zaujme strategicky výhodnou pozici na tátově klíně a pokračuje v otáčení si otce kolem prstu, což patrně dělá zcela vědomě od narození. Je mi jasné, že chlapec nadšen svou pozicí mláděte číslo dvě není, ale zatím si hraje s jakýmisi kartami a jen se ušklebuje. Obě děti se velmi brzy nudí a schyluje se ke scénám. Zejména holčička vykazuje tendence hysterické. Otec vytáhne Ipod a děvče se utěšeně zabaví. Chlapci evidentně vadí, že on Ipod nedostal. Za chvíli musí holčičku převzít matka a hoch se počne genderově bouřit. Strkanice s otcem končí tím, že Ipod je vyděrači propůjčen a holčička maminkou láskyplně hlazena a bručeno jí do ucha. Při odchodu na přestávku pánovi říkám, že mu rozumím a že to zvládl dokonale. On si pochvaluje Ipod jako záchranný prostředek. Vot těchnika, jak praví bratři Rusové, ale oni tehdy mysleli splachovací klozet. Po přestávce už rodinka nepřijde a sedí zde paní s dvěma dětmi vzornými jako Pavka Korčagin. Ale věnujme se konečně hudbě. V první části se hraje velmi příjemný klasicistní Jan Nepomuk Hummel (1778-1837), poté Fibichovo Trio F moll a loučíme se se Sukovou Elegií op. 23 a já si umiňuji, že se někdy musím Sukovi podívat na zoubek. Nezapomínám na něj trochu? Po přestávce se hraje už jen Trio D moll op. 49 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809-1847) s talentem jako Mozart, jehož nám tu bozi pohříchu taky moc dlouho nenechali. Trio je tak nádherné a pestré a dává tolik možností každému z nástrojů, až zírám s očima kulatějšíma než má vrána. Mimo jiné taky, když vidím ve funkci obraťstránky Dra. Cyrila Höschla. Tady je to celé, stačí jen nalít víno a odklepnout odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=9fudth3HtX8&list=RD029fudth3HtX8. Přidávalo se Griegovo Svítání, které je sice jako přídavek dost profláklé, ale přesto překrásné, jako celý tenhle úchvatný Nor. No řekněte sami, neměli bychom takhle s Peerem Gyntem vstávat každý den: http://www.youtube.com/watch?v=PZXjjoTrZb4 Dle svého zvyku po koncertě utrousím k paní ředitelce, že ten kluk židovská se vytáhl a že by se jeho Trio dalo rozložit do tří koncertů, houslového, klavírního i violoncellového, kolik v něm je nápadů a témat. A ten přídavek že bych nazval, pan Munch snídá a taky, že se člověku jen tak nestane, aby obraťstránka byl přední český psychiatr. 22. října není koncert, nýbrž přednáška na téma návrh na zápis kostela Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad na seznam UNESCO. Je nás asi 15 a dovídáme se, jak nesmírně pracný a drahý je takový záměr a co vše obnáší. Nejde jen o památku samotnou, jež vyžaduje zásadní opravy, ale i o její okolí a širší vztahy počínaje komunikacemi, přes dostupnost a služby v okolí až po užívání památky veřejností. Situace je o to složitější, že nejde jen o tento bezesporu světově unikátní kostel, ale o zápis celého díla Josipa Plečnika počínaje jeho domácí tvorbou ve Slovinsku. Možná že nakonec právě tohle zabere. Je to vše nyní otázka značných investic a jistého času přibližně 6 let. Bez silné podpory městských částí Prahy 3, na jejímž katastru kostel a náměstí leží a sousední Prahy 2 na jižní a západní straně náměstí a též podpory celopražské a církve katolické, jež je vlastníkem kostela, se dílo nezdaří. Tímto vyzývám všechny, kteří mohou jakkoli přispět, aby se přičinili. A jako perličku přidávám výrok Karla Teigeho po návštěvě dokončeného kostela: „Ten Plečnik je ale vůl!“ Kéž by volové, kteří nás nyní obklopují, byli hlavně tohoto ražení. Musica Bohemica 23. října byla tak zajímavá, že obdržela samostatný essay a tak jsme již u soboty 26. října. Na programu je italská světská hudba různých autorů z období kolem roku 1400 a hudba Josquina Despreze z přelomu gotiky a renesance. Na historické nástroje hraje Tomáš Hála (1963), hudební polyhistor doslova renesančního záběru, jen pohleďte: klavírista, hráč na řadu dalších nástrojů, dirigent, skladatel a pedagog. Zpívají dvě mladé a nadějné dámy sopranistka Zuzana Kopřivová (1993) a altistka Ludmila Hudečková (1985). Ihned po prvních tónech Zuzany Kopřivové soudím, že slyším pěvkyni nevšedního talentu. Ve dvaceti letech tak zralý a sebevědomý hlas, to je vidět málo. Doufejme, že neudělá nějakou chybu a nezradí ji zdraví. Myslím, že o ní ještě velmi hlasitě uslyšíme. Vzpomněl jsem si na legendární Deannu Durbin, která vyspěla k dokonalému projevu už před 18. rokem věku. V první části koncertu se hraje italská hudba provozovaná kolem roku 1400 na dvoře Viscontiů v Miláně a Pavii. Tomáš Hála v tomto bloku hraje na nástroj postavený na základě popisu tzv. gotického pozitivu, jakýchsi stolních varhan. Střídají se skladbičky, jež zpívají dámy sólo, spolu, anebo jsou instrumentální. Hezká ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=G6VxH71CEXQ. My jsme tam však flétnu neměli. Druhá část programu je věnována skladbám vlámského skladatele Josquina Despreze (asi 1440-1521), jenž byl ve své době velice oslavován, mimo jiné i Lutherem a naštěstí se toho na Youtube od něho najde dost. Hraje se tentokrát na kopii benátského pentagonálního virginálu z roku 1523, předchůdce cembala. Opět se pestře střídají pěvkyně i skladby instrumentální. Uzavřeli touhle perlou http://www.youtube.com/watch?v=7XfuuqKz8rU, kde my sice neměli mužský hlas, ale obě dámy byly výtečné a doprovod se hrál na varhany. Je mi líto, že ještě nemáme aspoň hodinku. Jeden z nejpěknějších letošních koncertů a ještě k tomu objev šikovné holčiny. Svůj měsíční cyklus končím 30. října. Hraje dosti nesourodá sestava Přemysl Kšica na varhany, Miroslav Laštovka na trubku a zpívají sopranistka Štěpánka Heřmánková a barytonista Jan Morávek. Program je nazván Večer s J. S. Bachem, jeho současníky a následovníky – nejznámější árie a dueta ze světových oratorií. Ten dovětek je zbytečný, protože je nepřesný. Program zahrnuje i jiné skladby. Například známý Pachelbelův Celebre canon, kde si housle nahraďte trubkou. http://www.youtube.com/watch?v=dd_enDf_3og. Myslím, že čistě varhanní skladby mají v Atriu trochu smůlu, síň je příliš malá, ale jako doprovodný nástroj jsou zde skvělé, viz zdejší koncert housle – varhany. Sestava programu mohla být promyšlenější a někdo měl zvážit, zda Jan Morávek svým silným a dramatickým barytonem poněkud sopranistku, mimochodem velmi pohlednou dámu s příjemným úsměvem, v duetu nepřekrývá. Trubka byla skvělá, ale jak jsem již pravil, kombinaci obou nástrojů přes skvělou hru trumpetistovu jako ideální nevidím. Nakonec přidali oblíbený kousek Panis angelicus Césara Francka. Tak tedy spanilé čtenářky a stateční čtenáři vzhůru v listopadu do Atria a: „zklame-li tě Louvre, či Royal Albert Hall, směle zajdi v Žižkov, kde Atrium tiché zhojí tvůj temný bol.“ A to sousoší v Lupáčovce je samozřejmě mystifikace, jsme ve čtvrti s Haškovým pomníkem a DJC, mistry světa v tomto oboru. Maminka mi vytkla, že své essaye nedatuji, a námitku, že k souboru počítač přilepí datum, smetla ze stolu. Měla pravdu. Dělám jí tedy už déle radost. Dáno 2. listopadu 2013