Atrium krásy a pohody v listopadu 2013

Úvodem jsem povinován napravit svou typicky mužskou tupost. Minulý měsíc jsem napsal, že jedna dáma měla tečkované šaty. Když to četla Evička, počala vydávat pohrdlivé zvuky jako posunovací lokomotiva u pana Blahoše ve výtopně. Nato následovalo sžíravé poučení, že šaty mohou být jen puntíkované a tečkovaný leda jen jistý hmyz, k němuž zahořel hlubokým citem Ferda Mravenec, přestože šlo o zpovykanou teenagerku sociálně zcela neukotvenou. Rád jsem se poučil, odečetl poctivě 1000 bodů a příště si raději vyžádám odbornou konzultaci.

Listopadovou pouť zahajuji čtvrtého. Trní tvoří kytarové duo Siempre nuevo složené z Matěje Fremla (1982) a Patricka Vacíka (1984) a v roli růže přichází mezzosopranistka Barbora Polášková (1983). Trní má však nepřehlédnutelné zahraniční zkušenosti a hraje hudbu starou, klasickou i současnou v originálních skladbách pro kytaru i v přepisech pro dvě kytary, ať už vlastních, či cizích. Růže mě, jak už v Atriu vposledku zvykem, mile překvapí krásným hlasem a mé oko se raduje z holčiny pěkné tváře i postavy. Trochu gesty i úsměvem připomíná Markétu Janouškovou. Navíc se oblékla do tmavě karmínových šatů s fialovými odlesky a sekne jí to neskutečně. Píší o ní jako o velikém talentu, který má za sebou již řadu vystoupení s významnými orchestry a vyšly jí už tři desky. Působí jako sólistka v Moravském divadle Olomouc a hostuje též v Plzni. Zřejmě o ní ještě dosti uslyšíme. Začínáme pěti lidovými baladami v Janáčkově úpravě. Barbora zpívá sebevědomě a dramaticky a poté uvolní pole pro trní, jež hraje opět pětidílný výběr ze skladby Rosarium Jana Nováka. Každá část je jiná a přes klidné a rozjímavé věty dospějeme k živému závěru, abychom naladili mysli na čtyřčlenný výběr z Dvořákových Cigánských melodií, z nichž vynikla slavná a všemi pěvkyněmi světa zpívaná „Když mne stará matka“. Vám pustím tuhle: http://www.youtube.com/watch?v=vxNaXXrDNZ4, neb zde má ony svrchuuvedené šaty, abyste si taky užili. Po přestávce chlapci hrají dvě tanga z Tango suity argentinského skladatele Ástora Piazzoly (1921-1992). Je to sladké, ba až mistrovsky rafinované, poslyšte sami: http://www.youtube.com/watch?v=EO8aW2aR6ys. Joaquin Rodrigo (1901-1999), jenž svým životem téměř dokonale vyplnil dvacáté století, složil slavnou Aranjuez ma pensee pod vlivem smutku z narození mrtvého syna a o život v té chvíli těžce bojující manželky. Barbora se tu dokonale vytáhla a vy si píseň poslechněte v podání Portoričanky Any Maríe Martinez, jež loni v Praze před Vánoci skvěle doprovázela Plácida Dominga. http://www.youtube.com/watch?v=Xmu-AxoHhBY. Závěrečná radost byla rozdělena spolu s hezkými úsměvky v podobě 5 kusů z písňového cyklu Siete canciones espaňolas Manuela de Fally (1846-1926). Úsměvky byly půvabné, ale ještě více mě nadchlo, jak se vždy po skončení zpěvu na nás Barbora upřeně podívala, řkouc tím patrně: „to néni žádná prča“. Abyste věděli, o čem mluvím, tady to na konci udělá taky: http://www.youtube.com/watch?v=j0So1xVMNPU. Vytleskali jsme si dva přídavky. První tvořila Habanera z Carmen, již děvče úspěšně zpívá v Olomouci http://www.youtube.com/watch?v=Xmu-AxoHhBY, a druhý jakási barokní árie. Myslím, že týden a listopadový program v Atriu nelze zahájit lépe. A opět se ukázalo, že už mezzosoprán na rozdíl od sopránu zní v Atriu výtečně. Má druhá návštěva se koná osmého, kdy hraje Vlastislav Matoušek a spol., Nepřečetl jsem si přesně a na netu neověřil, o koho jde, a jsem po zásluze potrestán. Pán se oddal mně nesrozumitelným esoterickým bludům, a přestože je zřejmě dovedný muzikant, provozuje hudbu, již jsem na místě nazval hudebním surrealismem. Přinejmenším texty, jež se zpívají a recitují, jsou fantastickou směsí náboženských floskulí z celého světa a v tom jej podporují další společníci a společnice a já jsem se rozhodl, že za trest vydržím, vytáhnu čtečku a budu se zabývat Přemyslem Otakarem I. a kouknu i na fotky krásné portugalské zpěvačky fado Cristiny Branco. Když už jsem ji nakousl, nemohu vás o ni připravit: http://www.youtube.com/watch?v=UYewE2HOJl4&list=PLbF9973oNYJUtlkt3y6g9n84C3MnbkhQP. Má opravdu „zlatý voči“. Chvílemi zaznamenám zajímavé hudební momenty a pozdvihnu zrak, aby mě okolní fanklub sestávající z 8 diváků nenařkl z pohrdání pravým uměním. Svůj večer uzavřu uznáním, že jde o lidi zřejmě hodné, kteří to myslí upřímně, a právě pro právo, aby každý mohl svobodně provozovat a hlásat sebevětší blbost, jsme krváceli na barikádách a ocinkávali si zuby na klíčích. A tak tedy devátého znovu jako předkrm k večerní Tosce. Máme na první pohled netradiční program. Hrají němečtí hudebníci Barbara Schmelz na varhany a Oliver Lakota na trubku. Někdo by řekl dosti nesourodá sestava. Po prvních tónech však musím uznat, že mi tentokrát varhany zní úplně jinak a trubka se do prostoru zakusuje sice ostře, ale mistrovsky. Ze hry pohledné Barbary mám radost a oceňuji, jak najednou zdejší varhany znějí jinak. Hrají se výlučně barokní kousky od Vivaldiho, Böhma, Bacha, Telemanna, Vivianiho, Muffata a Clarkeho. V první části koncertu přidávají jakési dva kousky navíc a trochu mění pořadí. Nesmírně povedený koncert vám přiblížím dvěma ukázkami. Nejprve Vivianiho Sonáta prima pro trubku a varhany: http://www.youtube.com/watch?v=_pbdWlMRfQ0 . Poté si vychutnejte Suitu D dur pro trubku a varhany anglického skladatele Jeremiaha Clarkea: http://www.youtube.com/watch?v=SUPsENNQmxg. S paní ředitelkou jsme se shodli, že výtečný zvuk byl dán Barbařinou umnou volbou varhanního rejstříku a jejím citlivým frázováním a já jsem si ověřil, že varhany v Atriu zní lépe, sedím-li pod kúrem a zvuk slyším po odrazu zpředu síně. 13. listopadu máme opět mezinárodní obsazení, houslista Jaroslav Šonský je Švéd českého původu a Gesine Tiefuhr německá cembalistka. Oba spolu na mezinárodním poli již mnohé odehráli. Paní si přivezla nádherné a obrovské novotou svítící cembalo, jež zabírá celé pódium. Máme takový příjemný koncert uprostřed týdne. Hrají se od J. S. Bacha Sonáta h moll č. 1 a 8 kousků z Goldbergových variací, a k tomu se přidá Sonáta D dur č. 3 op. 9 Jean Marie Leclaira (1697-1764). Po přestávce pak zazní vzpomínka na Viktora Kalabise, který zemřel před 10 lety. Jeho sonáta pro housle a cembalo je pěkná a oživuje barokní ráz koncertu. Závěrečná Chaconne g moll Tomasa A. Vitaliho (1663-1745) byla impozantní a krásná, jak jistě zjistíte sami v Oistrachově podání hned od začátku: http://www.youtube.com/watch?v=i4B1ifcWa9o. Ach ty Davidovy housle. Abyste věděli, od roku 1953, kdy jsem se narodil, hrál na Stradivariho model „Conte de Fontana“, které roku 1966 vyměnil za „Marsick“ z roku 1705 od téhož mistra. Jo jakmile si na stradivárky zvyknete, nebudete chtít nic jiného ani v Sovětském svazu, kde přece dělníci vyráběli ty nejlepší housle na světě. To máte s Atriem némlich to samý. O den později jsem obvyklý benefiční koncert Art for Life na podporu prevence proti AIDS očekával rozechvěle, neb zpívat nám měla ozdoba Národního divadla, skvělá a krásná mezzosopranistka Andrea Kalivodová a spolu s ní brazilský baryton Miguelangelo Cavalcanti s impozantním hlasem, který zde zpíval už loni. Na klavír je doprovázela Ladislava Vondráčková. Miguelangelo je takový mefistofelovský týpek nesmírně příjemného vystupování, který zde už pochytil od hezkých děvčat pár českých slov. Andrea, jež celé zástupy mužů zneklidňuje svým vzezřením erotického symbolu, je setrvalým tématem bulváru, neb to s chlapci nemá lehké a takhle nádherné ženy, přestože by to někdo neřekl, neplují životem jen na šlehačkových obláčcích. Vzala si na nás rudé, velmi odvážné šaty a plesalo nejen oko mé. Zároveň plesalo i ucho, neb oba podali výborný výkon, snad o kousek lepší byl Miguelangelo, takže bych ho rád viděl v opeře naživo. Bál jsem se trochu, že budou hodně crossover a program nebude mít potřebnou náročnost. Naštěstí program sestavili výborně, střídali se, Miguelangel dokonce svá čísla poctivě anglicky uvedl, a ostatní jsem poznal. Proč tedy nenapsat, co se zpívalo. Začne Miguelangelo jakousi italskou písní, jichž je pro pěvce k dispozici na tisíce. Andrea poté sáhne po dvou písních z Dvořákových Písní biblických: „Hospodin je můj pastýř“ a „Když mne stará matka“, pak Miguelangel ohlásí tři Brahmsovy písně a po druhé z nich hlasitě řvu Bravo, nato on počne převracet papíry na pultíku a po chvíli vystřelí s nějakou temnou jižní kletbou ven, neb tam zapomněl text. Andrea musí suplovat a zapět Bachovo/Gounodovo Ave Maria. Poté se dočkáme oné nalezené písně. Andrea pokračuje notoricky hranou Lascia Chio pianga, kde je znát, že barokní repertoár není její doménou. Je příliš dramatická a do koloratury se raději nepouští. Napadá mě, že by byla skvělá Amneris. Miguelangelo nás poté počastuje třemi ukázkami patrně z Massenetovy opery Don Quichotte a Andrea ukáže svou doménu, najednou je svůdnou Carmen v Habaneře. Vzápětí se Miguelangel vytáhne něčím nečekaným, troufne si na árii Wolframa von Eschenbach z Tannhäusera „O du, mein holder Abendste“, čímž mé hlasování strhne na svou stranu. Pro změnu řvu na německý způsob wundabá, aby to bylo stylové. Pak přijde očekávaná Andreina Seguidilla https://www.youtube.com/watch?v=MSmELg345I0 a přece jen tři kousky z muzikálů, jež uzavře duet Tonight z West Side Story. Maminka by se zvedala k odchodu. Trvalo to celé jen hodinu bez přestávky, ale mně se to velmi líbilo z celé řady důvodů nejen hudebních. 18. listopadu jdu na koncert orchestru Archioni plus, který vznikl k nastudování proslulého Brundibára v roce 1992 a protože si všichni dobře rozuměli, ve společné hře se od roku 2006 rozhodli pokračovat. Soubor vede klavírista, skladatel a dirigent Michal Macourek. Vyznačují se též silným zaměřením na soudobou hudbu a prosluli jako interpreti hudby scénické, nebo filmové. V této sezóně v Atriu koncertují v rámci abonentní řady. Nám hráli pozdní a vyzrálá koncertantní díla J. S. Bacha. Na úvod Koncert pro dvoje housle, klavír a orchestr d moll BWV 1043, z něhož poslyšte Largo ma non tanto s Oistrachem a Menuhinem: https://www.youtube.com/watch?v=ujJq6VJu8Hk. Už teď mi musíte závidět, že jsem tam byl a to nejlepší teprve přijde. Následoval Koncert pro klavír a orchestr d moll BWV 1052, kde znělo Adagio nádherně a hluboce a klavír až serkinovsky ostře. V podání klavírního génia 20. století Glenna Goulda uslyšíte vyložený drahokam: https://www.youtube.com/watch?v=gfJGxeGOLLk. Leonard Bernstein mu přitom kouká na ruce. Po krátké přestávce, v níž jsem musel svou sklenku veltlínu vypít příliš rychle, na nás uchystali zlatý hřeb. Koncert pro housle a orchestr a moll BWV 1041 nelze popisovat, musí se slyšet a jako upoutávku zkuste osmičkou oceněné Andante v podání jedné ze současných houslových hvězd, Nigela Kennedyho: https://www.youtube.com/watch?v=0HEQLLqUfgE. Teď už určitě pochopíte, proč považuji tento koncert z hlediska programu za jeden z nejlepších v tomto roce. Dámy na houslích i Michal Macourek u klavíru se velice snažili a zanechali skvělý dojem. Vy si jistě uvedené skladby najdete a pustíte celé. Počasí nestojí za nic, leč víno chutná nadále skvěle, tak proč si neudělat hodinku klidu a krásy. A na Archioni plus budu chodit i v příštím roce. Jarní program je přitažlivý. Máme 21. listopadu a Trojanovo Trio sestávající z houslisty Pavla Hůly (1952), jinak primária proslulého Kocianova kvarteta, kytaristy Petra Paulů (1956) a akordeonisty Ladislava Horáka (1966) dává Večer francouzské hudby ze skladeb Bizetových, Albenizových, Ravelových, Piazzolových, Gallianových, Alexanderových, Murenových, Lavignacových a Colombových. Pánové ke každé skladbě zasvěceně pohovoří a uvedou řadu zajímavostí. Opět námět k doporučení žádat po hudebnících průvodní slovo. Dominantním nástrojem příjemného večera je nádherný akordeon Ladislava Horáka, který sám vydá v duchu francouzské varhanní tradice za malý orchestr. Housle jej skvěle doplňují, a tichá kytara je zde jako obvykle odsouzena jen k přizvukování. Pro ilustraci Piazzolovo Libertango: https://www.youtube.com/watch?v=TFdfdLCZjT8&list a Ravelův Piéce en forme de habanera, kde nám rovněž hrály housle a kytara: https://www.youtube.com/watch?v=4cnodsH5lQA. Krásná náladovka, není-liž pravda? Ravelova hudba je impresionistická obrazová galerie. Konečně v sobotu 23. dávají program trojice působící pod jménem Musica dolce vita. Mezzosopranistka Daniela Demuthová seskupení založila před 8 lety a nyní v něm působí spolu s flétnistkou Žofií Vokálkovou a harfenistkou Zbyňkou Šolcovou. Už jen nástrojová sestava spolu s hlasem láká. Na programu je nový koncertní projekt zvaný Čtvero ročních dob opřený o slavný Vivaldiho soubor 4 houslových koncertů. Dámy měly při sestavení programu ruku šikovnou. Rozdělily jej do čtyř bloků dle ročních dob a každý otevřely úryvkem z příslušného Vivaldiho koncertu, kde spolu hrály flétna a harfa. Blok doplnily poté směsí ze skladbiček vokálních i instrumentálních se vztahem k danému ročnímu období. Mezi solidně zahranými kousky se občas vyskytly vyložené perly a celé vyznělo neobyčejně příjemně i díky jisté jemnosti, již do hudby dámy vložily. A na závěrečnou zimu si dámy stylově narazily černé čepičky a pěvkyně černé sáčko se šálou. A tohle zahrála Zbyňka Šolcová na harfu neméně skvěle: https://www.youtube.com/watch?v=Gl64LXryFS8. Následující ukázku zde sice nehrály, ale aspoň uvidíte, v jaké pěkné společnosti jsme byli a co dámy umějí: https://www.youtube.com/watch?v=diVz-Saiu5w. Velmi milé odpoledne. To je v listopadu 2013, kdy jsem byl v Atriu rekordně osmkrát, všechno. Proto spanilé čtenářky a stateční čtenáři vzhůru v prosinci do Atria, kdy dominuje vánoční program, a: „Zklame-li tě Louvre, či Royal Albert Hall, směle zajdi v Žižkov, kde Atrium tiché zhojí tvůj temný bol.“