Atrium krásy a pohody v lednu 2014

První letošní koncert obstarává 11. ledna Quartetto Telemann, jehož název napovídá převažující zaměření na hudbu barokní a klasicistní, přičemž nic jiného není vyloučeno, uvážíme-li střídání fléten, nebo mandory (podobna loutně) a kytary.

Hned prvé tóny Telemannovy Sonáty e moll potvrzují, že sobotní odpoledne lze těžko strávit lépe. Loutnu ve druhé skladbě Naudotově Triu č. 3 vystřídá kytara a vše zní francouzsky vesele, abychom zákonitě posmutněli při slavné Bachově Air ze svity D dur, BWV 1068. Po této osvědčené dávce nebeské krásy, která se nikdy neoposlouchá, přichází příjemné překvapení v podobě nádherné Triové sonáty c moll Johanna Joachima Quantze (1697-1773), již stojí za to vyslechnout celou: http://www.youtube.com/watch?v=vo76D9HfLqM. Zde však ve správném obsazení, my jsme místo cembala měli kytaru a violoncello. Mám tak skvělou náladu z prvního letošního koncertu, že to o přestávce slavím celou dvojkou veltlínu. Do té nálady po přestávce vpadá Trio in G Karla Stamice ( 1746-1801). Už začátek Allegro moderato je jiskřivý jako to víno a Andante se závěrečným rondem mě přimějí radovat se navýsost královsky a psát osmičku a devítku. Stamic plně obstojí vedle Haydna i Beethovena. Pusťte si to celé, ale bohužel vcelku jsem to nenašel, jen po částech a v trochu jiném obsazení. 1. http://www.youtube.com/watch?v=pS4aSewMfaY 2. http://www.youtube.com/watch?v=7pwXK0LB4TA 3. http://www.youtube.com/watch?v=DvfXKiRq8aM. V dosti známém Dvořákově Valčíku A dur, op. 54, č. 1 se zaskví jako už dříve violoncello a já mám stále pevnější pocit, že se s mladým Václavem Petrem v budoucnu setkáme jako se sólistou. O tři dny později mi paní ředitelka potvrdí můj dojem, vyslechnouc mou chválu, a sdělí mi sladké tajemství, že se chlapec stal koncertním mistrem ČF. Vedle houslisty Špačka další talent s vysokým uznáním. Předběhnu, neb na má slova došlo, a s Václavem Petrem se znovu setkávám v Rudolfinu o 12 dnů později, kdy výtečně hraje Šostakovičův první violoncellový koncert. Dvořákem též končíme a hrajeme Rondo g moll, op. 94, které též stojí za přehrání. Já jsem si však užíval souhry violoncella a kytary, jež mi přišla neodolatelná, přestože skladba je původně zřejmě psaná pro violoncello a klavír, a právě pro nápadité aranžmá píšu osmičku. http://www.youtube.com/watch?v=DBsX7MDHNFk. Jako přídavek za usilovný aplaus dostáváme půvabnou Smetanovu Jiřinkovou polku. Jen tak na okraj, bylo mu 15, když ji napsal. Takhle to hráli a tančili v Kralicích http://www.youtube.com/watch?v=k5JMq1HcLGU. 14. ledna je na programu Večer klavírní improvizace Jiřího Pazoura (1971), který je renomovaným skladatelem orchestrálních i komorních skladeb a též hudby scénické a tématické. My jej uslyšíme především jako improvizátora na témata známých skladeb a po přestávce na náměty z řad diváků. Jsem zvědav, neb s uměním improvizace se můžeme spíše setkat v jazzu, nebo náročném rocku. Musím však říci, že jsem měl po celý večer pocit dobré hudby a poctivé snahy ukázat melodické a harmonické možnosti vytěžené z programové skladby. Našel jsem na Youtube jednu improvizaci ze shodného pořadu v Uherském Hradišti. http://www.youtube.com/watch?v=gxTiDyql3yI. Mezi diváky je řada lidí patrně od hudby a též skladatel a pedagog Vadim Petrov, u něhož Jiří Pazour studoval. Není proto divu, že podnětů od diváků bylo mnoho, takže na mé tři se nedostalo. Zřejmě budu chtít vrátit vstupné. Pak usuzuji, že by to bylo veliké chucpe, neb jsem lístek zapomněl doma. V pokladní knize jsem byl náhodou zaznamenán díky své slevě a tudíž velkomyslně vpuštěn. 16. ledna je na programu koncert Zemlinského kvartetu, souboru vysokého renomé doma i v zahraničí. Koncert je prvním z řady věnované roku české hudby, je skvělý a má tak inspirativní atmosféru, že mu budu věnovat samostatný essay. 25. ledna hraje sestava složená ze sopranistky Olgy Jelínkové (velmi aktivní v českých operních divadlech a na koncertech českých orchestrů doma i v zahraničí), houslisty Jakuba Jánského (1975) a zkušeného a úspěšného varhaníka Aleše Bárty (1960). Opět se potvrzuje, že sólové varhany potřebují v Atriu dovednou volbu rejstříku, takže úvodní velmi rozměrné Bachovo Preludium a fuga e moll BWV 548 vyzní poněkud méně zřetelně a trochu se vleče. V průběhu skladby pojednou tónina přejde do dur, jak to mnohdy v baroku bývá v závěru u skladeb v mollových tóninách, což je pro některé signálem, že skladba končí a začnou tleskat. Chyba lávky, jen končí věta. Asi to některým připadá rovněž dlouhé. Po následující Bachově houslové sarabandě zpívá Olga Jelínková Rejoice z Händelova Mesiáše a od téhož autora půvabnou árii Singe Seele Gott Zum Preise, již stojí za to si pustit: http://www.youtube.com/watch?v=jZWncfr6a9Y. Poté ohrané Vivaldiho Jaro nekazí náladu a hezké Mozartovo Alleluja z moteta Exsultate jubilate uzavře první část koncertu. Druhá část mi připadá mnohem lepší hudebně a především určitým rozehřátím hráčů i pěvkyně. Začneme překrásnou Dvořákovou Romancí f moll, op. 11, kde si housle s varhany pěkně secvičí souhru. Nato se Olga Jelínková vyloženě vytáhne s výjimečnou árií „ Ó dovol, abych zlíbat směla..“ z Dvořákova oratoria Svatá Ludmila. Hned mě to přimělo si oratorium doma pustit celé a jsem nadšen. Co mi to ten Dvořák dělá. Po poněkud již obehrané, leč krásné Meditaci z Massenetovy Thaïs, přichází Olga zapět to, na co čekám od začátku. Bizetovo „Agnus Dei“ patří k nejkrásnějším vokálním maličkostem, co znám, a je určitou zkouškou. Olga v ní obstojí, já zamačkávám slzu, volám Bravo a okolí se mnou souhlasí. Vy si to vychutnejte s Jessye Norman a náhodou stejně jako my v doprovodu pouhých varhan: https://www.youtube.com/watch?v=uIPnLA9jQNI&list=PLbF9973oNYJW50x8AbnI7mhERerk39R8s&index=30. Jediné mě mrzí, měl jsem založený odkaz na totéž s Jeanette MacDonald, ale dotyčný to z netu stáhl. Jeanette měla zářivější soprán a zrzavější hlavu než Jessye. Přestože máme na programu povídání o Atriu, musím se podělit o další klenot v podání Jessye Norman, když už se mi to ukázalo: https://www.youtube.com/watch?v=jF0tiuas02o. My jsme ještě obdrželi Tichou píseň pro soprán, housle a varhany od Petra Ebena, velmi hezké dílko, a rozloučili se mohutným na varhany hraným postludiem z Janáčkovy Glagolské mše. Nečekaně příjemný koncert. Po skončení ještě zakoupím abonentku na jarní řadu koncertů Chairé Příbram a vstupenky na únor. Lidí u šatny mnoho, jdu tedy na toaletu, kde se k vedlejším dveřím s piktogramem holčiny vine tradiční fronta. Já se věnuji svým věcem, když se mi za zády tiše otevřou dveře kabiny, vyplíží se dáma a tváří se, že tam vůbec není a nikdy nebyla. Jsa již se svou věcí hotov, ujistím ji přívětivě, že ji plně chápu a že mi to nevadí. Venku zaujmu postoj hlídače harému a nabízím dámám, aby si zašly na pánský též, že to pohlídám a chlapa nepustím. Dámy jsou nadšeny a zahrnou mě přízní debatujíce o diskriminaci malým počtem dámských toalet. Jedna razila názor, že nejlepší to je v obou komorách Parlamentu, tam je tak málo žen, že nemohou mít problém. A prý budu za svou dobrotu odměněn. Dost bych se divil. 29. ledna je zde k mému velikému překvapení jenom asi dvacet diváků, z nichž někteří jsou přátelé hudebníků a jeden pán jménem Pikrt je stavitelem nové violy Františka Součka (1980), hráče Zemlinského kvarteta. Viola má prý premiéru, ale to už říkal při nedávném koncertu kvarteta, o němž jsem psal zvlášť. Možná u viol bývá premiér několik. Druhou hráčkou je Daniela Součková (1980), patrně manželka a členka jiného skvělého českého kvarteta, a to Škampova. V jedné skladbě přijde zahrát druhé housle sedmnáctiletá Součkova žačka Markéta Valášková. Dnes je tu zima jako v psírně, neb zlobila elektroinstalace a zatopilo se až později. Jak pravím, na penzisty muší bejt přísnost. Ti, kteří zůstali doma, prohloupili, neb koncert představil dva výtečné hráče a měl tři vrcholy. Možná lidi neláká málo známý Jean-Marie Leclair (1697-1764), Martinů, který má pověst nestravitelného modernisty, nehovoře už o Miklósi Rózsovi (1907-1995). Ovšem netuší, co činí, neb Martinů Études Faciles pro dvoje housle byly nádherné, nápadité a pestré tempy a melodiemi. Okuste třeba toto nápadité Poco andante: https://www.youtube.com/watch?v=o3HmCuTj07k. Úplně to zpívá. Dvořákovy Drobnosti pro dvoje housle a violu op. 75a, z nichž vybrali tři věty, potvrdily, že na co Dvořák sáhl, bylo skvělé. Posuďte sami a pusťte si je celé, ta čtvrthodinka vás nezabije. https://www.youtube.com/watch?v=wKe2w7cKfb0. Už úvodní Cavatina-moderato vezme za srdíčko a závěrečná Romanza-larghetto vás posadí do židle. Nakonec přijde Rózsa Miklós, jak píší bratři Maďaři, a jeho Sonáta pro dvoje housle op. 15. Sebevědomá, uhersky hrdá, nadšená i eroticky hladivá, jedním slovem skvělé překvapení. Proto spanilé čtenářky a stateční čtenáři: „Zklame-li tě Louvre, či Royal Albert Hall, směle zajdi v Žižkov, kde Atrium tiché zhojí tvůj temný bol.“