Alice Sara Ott koncert roku

Každý již jistě zaznamenal, že tuto dcerušku německého otce a japonské matky mám za nejkrásnější klavíristku světa, nikterak se tím nedotýkaje jejího umění, jež mám za světové. 15. dubna po 12 letech tu je opět.

     K té kráse fyzické se druží stejně jako u Markéty Janouškové přívětivý úsměv, něžné pohyby a senzační čumáky. Miluji doslova její pohyb rukou nad klaviaturou, jejž mám za hudbu samu o sobě. Být romantický básník, skoro by se mi chtělo říci, že bych byl rád klávesami u klavíru, na který hraje. Této něžné krásce (1988), říkám neuctivě, avšak obdivně Alička, abyste věděli pro příště. Koncert neobyčejné emoční síly se jmenuje Ozvěny života.

  První dojem získávám z tištěného programu, kde zcela neobvykle sama vysvětluje, co a proč se bude hrát. Když přijde na pódium, nejprve usedne bokem ke klavíru a čelem k nám a krátce drží slovo o programu. Má na sobě dlouhé černé kalhotové šaty a modré sáčko a je naboso. Je nesmírně milé jí hledět do tváře a poslouchat její příjemný hlas. Sedím na dvanáctce, takže ji mám z profilu a vidím na ruce.

   Přes celou zadní stěnu Dvořákovy síně napnuto obrovské plátno, na něž budou promítány kreace tureckého architekta Hakana Demirela Ozvěny života. Užívá přitom různých průhledů fiktivní interiérovou i exteriérovou architekturou roztodivných tvarů a rozličných průniků světla a jeho odrazy. Mimo jiné cestujeme gigantickou knihovnou jako od Jorge Luise Borgese. Je to celé vizuálně podnětné, leč nechci-li se poněkud ztrácet ve vizuální přemíře, musím propojit vizuální podněty s hudbou, což je zřejmě Aliččiným cílem a jde mi to úspěšně.

   Tím jednotícím tématem je dosavadní Aliččin život, který si rozdělila na osobní zážitky a významné události. Ke každé z nich přiřazena současná skladba a pokaždé tento životní bod dokreslí a podtrhnou Chopinova Preludia, op. 28. Klasik Chopin je tak odlišný od soudobé hudby, že je vždy rozeznatelné, kde se začíná hrát, a to až na drobné výjimky, kdy soudobý autor projevil chopinovskou něhu.

   Vyprávění začíná skladbou In the Beginning Was (Na počátku bylo) od lucemburského experimentálního pianisty a skladatele Francesca Tristana, již si Alička k zahájení výslovně objednala. Navazují první čtyři preludia.

Další životní etapu nazvala dětská rebelie (každý víme, co se děje, když si dítě počne uvědomovat svou osobnost a k ní použila úryvek z Musiky Ricercaty György Ligetiho. Nyní preludia 5 až 9.

Když byla tráva zelenější a dívka nám vyrůstá a má ráda Pink Floyd a filmovou hudbu Nino Roty, tak si zahrajeme jeho Valse a na závěr 10. až 15. preludium.

 Bez mapy na cestě k dospělosti (to opravdu, jak každý z nás ví, obtížná etapa dívek i mládenců). Alička to období pojednala pomocí Preludia Cis dur Chilly Gonzalese. A do dospělosti nás přivádějí preludia 16 až 18.

   Identita, aneb už vím, čím budu a jaká budu. A já to vím také a děkuji dramaturgovi panu Rudovskému, že tu Alička hraje právě nyní Adagio z Litany od Toru Takemitsu. Přes preludia 19 a 20 jdeme ke klíčové události.

      V roce 2021 zaznamenává Alička obtíže s rukou a nedokončí mnichovský koncert. Vyšetření diagnostikovalo roztroušenou sklerózu. Díky intenzivní léčbě a péči příznaky zmizely, ale všichni víme, že se tato nemoc vyléčit nedá. U nás v rodině to potrefilo pratetu Martu a ponechalo ji to 25 let nemohoucí v Thomayerově nemocnici a mě asi devítiletého  v hrůze z té návštěvy. K ilustraci svého osudového poznání Alička vybrala velice úsporné a emotivní Pro Alinu Arvo Pärta. Chopinovský doprovod zakončen preludii 21 až 24.

   Program zakončí Aliččina autorská skladba, která nese název Ukolébavka na věčnost a je variací na část Lacrimosa z Mozartova Requiem. Cituji Aličku: „Lacrimosa je součástí jeho Requiem, které složil na sklonku života, ale již nedokončil. V této hudbě se smrtelnost mění v nesmrtelnost a konečnost ve věčnost. Moje aranžmá odráží ozvěny jeho fragmentů v dálce. Je plné otevřených prostor, které nechávají místo pro nezodpovězené otázky.“ 

  Jsem neobyčejně nadšen a koncert stavím letos na první místo a v oku mém skví se slza, neb s Aličkou cítím, a ježto jsem to, jak již praveno, zažil v rodině, smutně připouštím, že tahle fyzicky i uměním nádherná dívka může být stižena těžkým osudem. Jak pravíval můj tatínek: „Synku, bude to už jenom horší“. Ten koncert je na desce, o niž požádám Ježíška. Chci mít Aličku nablízku. Ještěže je obrovské množství její hry na Youtube.

   Ještě musím dodat, že mi nesmírně vyhovuje, když jsou koncerty takto tématické a osobní a osvědčují lásku hudebnic a hudebníků k hudbě a dokáží nás naladit na stejnou vlnu. Nyní Alička k mé veliké radosti a před pár dny i Markéta s hudbou 20. století. A téměř vždy v tištěném programu inteligentní a krásná kontraaltistka Monika Jägerová. Podobně s hudbou zachází a příjemné a chytré slovo nám dává cembalistka Monika Knoblochová na koncertech Café Créme. K nim, přestože jen slovem, patří dramaturgyně komorní řady Prague Philharmonia Martina Sermain.

   Doporučuji si též přečíst pochvalnou recenzi z portálu www.operaplus.cz . https://operaplus.cz/ozveny-zivota-alice-sary-ott-basnirka-klaviru-se-spickovou-urovni/. Deska je ke koupi u Supraphonu: https://www.supraphonline.cz/album/645076-echoes-of-life Chcete-li si to zkusit ochutnat, najdete celé na Youtube podle zde uvedených názvů jednotlivých sekvencí.