Tak to nám ještě scházelo

Neumím se modlit. Zvládnu jen Otče náš. Neumím zpívat podle Kancionálu, neumím opakovat Díky Bohu a Amen a nevím, kdy se vstává a sedá v kostelní lavici. Do kostela chodím, když tam nikdo není.

Pro ticho, pro klid. Pro záblesk délky miliontiny vteřiny. Když se potřebuju rozhodnout, když si nejsem jistá, která pěšina je správná, když si potřebuju srovnat myšlenky. Samota vysoké klenby předhazuje odpovědi jako stroj, co plive tenisáky, když zrovna nemáte protihráče. Někdy. Prý tu bydlí Bůh. Nevím. Kdo to může vědět? Vím ale, že ten záblesk, co se mihne kostelem bez lidí, dělá z otázek rozhodnutí. Bez vysvětlení, bez zdůvodnění.  Jako když v divné počítačové hře musíte dostat vedle sebe kostičky jedné barvy, aby zmizely. Cvak a pole je prázdné. Je jasno, netuším proč.  

O velikonoční neděli jsem k oltáři zašla, přestože tam lidi byli. Paní v šátku s rukama jak loňské jablko, děvčátko v sukni s kanýrem bez punčoch a lesklé prošívané vestě, muž v mikině s výstřihem do vé hloubky, kterou muži nenosí. A pár ostatních. Taky farář a jeho pomocník.

To aby dcera věděla, že Velikonoce nejsou jen křiklaví stanioloví  zajíci s výrazem chudého duchem.

A znovu mě, nepokřtěnou, napadlo to, co mi z hlavy nejde o Vánocích. Že katolická církev žehrá, jak málo lidí najde cestu do kostela a přitom marní své dny, své největší dny jako pyšná žena, která odmítá pravou lásku.

Málo věřících na mši přišlo a z těch, kteří jen ve svátek zabloudí, asi až na mě nikdo.

Farář hned na začátku té trošce vynadal. Aby bylo jasno, když nás tu je, kolik je, chci abyste byli dole, a nechodili na kůr. Varhaník si umí otáčet noty sám …

Hmmm, sprcha chladná jako vody křtitelnice, svěcená ne.

Hlas bez vášně, bez radosti zrozené ze smutku. Žádné zázračné ráno neděle po černočerném pátku a nejisté sobotě.  

A pak přišel.

Starými dřevěnými dveřmi, které pouštěly do lavic slunce, přiběhl pes. Takový ten takyjezevčík. Krátké nohy, tlama vlčáka, foxteriéra a mexického naháče, černý flek, bílý flek, Einsteinovy oči. Ocasem vymetal stoletý prach.

Hlas bez vášně se zastavil uprostřed aleluja. Tak to nám ještě scházelo.

Řekl, tak to nám ještě scházelo…

Loupl po mě okem. Ten pes. Asi proto, že jsem na něj mlaskla. Mrkla jsem na oplátku.

Muž v mikině ho vzal za obojek a vyvedl ven. Staré dveře se zabouchly a slunce zhaslo.

Kousla jsem se do rtu. A když slunce zase vyšlo, vysvobodil mě smích.

Těším se do pustého kostela.