Proč beru Euro na milost

Nemáte rádi fotbal a rozčiluje vás všechen ten povyk okolo Eura 2008? Taky nejsem typická  fanynka, ale existuje pět důvodů, proč jsem tuhle hru vzala na milost.

První důvod se jmenoval Paolo Rossi. Ital jako řemen. Hrál v osmdesátých letech tuším za Juventus Turín a na mistrovství světa 1982 střílel jeden gól za druhým. Mé pubertální srdéčko plesalo, ruce vystřihovaly miniaturní podobizny z časopisu Stadion, lepily je po zdech a do penálu. Áách. Láska zůstala nenaplněná a naštěstí jednou provždy jediná fotbalová :-)). Ale otevřela mi oči: on je ten fotbal docela pěkná hra.

Druhý důvod: fotbal přinesl důkaz pro mé tvrzení, že muži jsou stejné „hérečky“ jako ženy. Že ne? A co je tohle: soupeři se válcují, ale pořád žádný gól. Chtělo by to nějakou penaltičku …

„Hele, tenhle mi trochu nastavuje nohu, tak já přes ní trochu upadnu a pak budu skučet, jakože jsem úplně zraněnej. Na zemi se chytnu najednou za lýtka, stehna kotníky, kolena, hlavu, nos, uši, záda. Au, au, au.“

Jakoby se přes chudáka přehnalo tam a zpátky stádo opic.

Cože, ono pruhované tělo fintu prokouklo? Tak zpátky na nohy. Trošku kulhnout, aby se neřeklo, a už běhám jako sprinter Johnson.

Důvod třetí: penalty. Úžasný adrenalin. A je mi jedno, jestli proti sobě stojí Čech a Ital nebo Indián a  Eskymák. Dokonce mi je fuk, kdo nakonec vyhraje. Stejně pokaždé brečím dojetím, tak se vám to kluci, šikovný, podařilo. A jakou z toho máte upřímnou radost, že brankář míč nechytl/chytl, hráč se ukopl/neukopl. Větší vzrušení z nejistoty jsem zažila jen jednou v životě. Když jsem porodila, lékaři se dohadovali, co to vlastně přišlo na svět holka-kluk-holka-kluk.

„Tak hergot chlapi, to nepoznáte ženskou,“ okřikla je tehdy porodní asistentka, co stála u mé hlavy, „paní by už ráda věděla, jestli má dceru nebo syna.“        

Důvod čtvrtý: ty konce. Ovšem nikoli radostné jásání vítěze a slzy poražených. Mluvím o koncích televizních. Moderátor přítomný na stadionu uloví nějakého zpoceného nešťastníka:

Tak proč to dneska nešlo? 

Noo, snažili jsme, šli jsme do toho, nepovedlo se, soupeř byl kvalitní, prostě to nešlo…

Děkuji za rozhovor a vracím slovo do studia.

Tak proč to dneska  šlo?

Jo, radost, veliká. Hráli jsme srdíčkem, kluci zamakali, dobrý, dneska to šlo ...

Děkuji za rozhovor a vracím slovo do studia.

Důvod pátý: rodinná pohoda. Nepatřím ke skupině žen, které si mnou ruce, že se manžel přisaje týdny k televizi a ony pak budou nakupovat drahé boty, krémy a květináče a stěhovat skříně v ložnici, aniž by si toho někdo všiml a musely vysvětlovat proč.

Já koukám taky. Křičím, nadávám, tleskám, pískám. A držím u toho za ruku svého muže, který křičí, nadává, tleská a píská. A jsem strašně ráda, že mě tehdy Paolo Rossi nechtěl.