Pitomcem navždy

V čem se liší výjimečné ženy od těch ostatních? Množstvím kostýmů, za jejichž cenu byste koupili auto, počtem bungalovů, odkud je vidět přímo na moře nebo snad četností přeletů nad oceány? Samá voda. Výjimečné ženy ze sebe nikdy neudělají pitomce, ani kdyby je o to žádal třeba ministerský předseda.  

Měla jsem kolegyni novinářku, dodnes si jí moc vážím, i proto, že mi díky ní poprvé bliklo. Redakce pro nás uspořádala teambuilding. Tehdy se to ještě jmenovalo sportovní hry, ale náplň byla podobná. Bezuzdné popíjení a radosti až do rána, proložené občasným společným trdlikováním na lyžích, aby si mohla firma odečíst náklady na výlet z daní a redaktoři nebyli zpruzení z programu podobnému škole v přírodě „no tak děcka, pojďte si postavit sněhuláka“.

Poslední odpoledne jsme měli jet závod. Na kopec přišel bodrý muž z horské služby, vylákal nás z místního bufetu „bude sranda, děcka“ (takže přeci jen trochu škola v přírodě) a začal rozdávat pružné nátělníky se startovními čísly. Ochotně jsme ze sebe po několika rumech v čaji začali dělat blbce a přes naducané lyžařské bundy jsme na sebe rvaly tenhle bizarní kus oblečení. Za chvíli stál na sjezdovce zástup osob připomínajících bezdomovce, kterým Červený kříž právě rozdal humanitární zásilku. Až na kolegyni. Ta si zachovala ve své značkové péřovce, vypasovaných oteplovačkách a značkovém kulichu statut dobročinné celebrity, která se nechá s ubožáky vyfotit, aby dokázala, jak je štědrá a empatická. „Ze mě idiota neuděláte,“ hlesla s pohledem Anjeliny Jolie. „TOHLE si rozhodně nikdy neobleču. A nikdo, opakuju NIKDO nebude měřit, jestli sjedu dolů rychlejc nebo pomalejc než tady Mandausová, kupříkladu. Promiň, Kláro, není v tom nic oosbního.“ Odrazila se a za pár vteřin jsme z jejího perfektního stylu neviděli už nic, protože zmizela dolů po černé sjezdovce. „Á naše madam. No jasně, kdo jinej, vždycky kazí partu jen vona,“ ozývalo se z hloučku závodníků. Zatímco my dostali dole jako ocenění naší skoronovinářské práce diplom s podpisem náčelníka, oné kolegyni se doma ve vitríně blýská cena Ferdinanda Peroutky.

Na tuhle historku jsme si vzpomněla, kdy umřela Margaret Thatcherová. Taky ji hodně lidí nemuselo a taky kazila partu. Koluje o ní, že se odmítla vystrojit do historické masky benátského měšťana, přestože ostatní evropští státníci se v ní neváhali projíždět po italském městě. Ano, i pomazané hlavy zemí mají své teambuildingy... Odbyla prý pořadatele podobně jako novinářka. Nemá zapotřebí se nijak pitvořit a dělat ze sebe šaška jen proto, že to někomu připadá jako dobrý nápad.

Výjimečné ženy zkrátka zůstávají samy sebou. Nosí třicet let stejný účes a nemění barvu vlasů. Mívají ve skříni třicatery černé pouzdrové šaty a deset károvaných šátků, přestože venku řádí pastelové osmdesátky. Nikdy je neuslyšíte protahovat poslední slabiku a z konce oznamovacích vět dělat tázací, protože je to zrovna hodně in. A slovo cool považují za sprosté. Takové ženy mívají kostýmy v ceně auta, vily na pláži, vlastní letadla a Peroutkovy ceny.

Chvála jim i tomu, že už vím proč.   

psáno pro moji domácí milovanou:) redakci Marianne