Do školy v pěti? Ááách jóóó

Před pár dny prošuměla médii zpráva, že by nadané a vyzrálé děti mohly chodit do školy už od pěti let. Žádná velká pozornost se jí nevěnovala. Protože za á je to zatím jen návrh a za bé nikdo nikoho nenutí, aby potomky o rok dřív do školních lavic posadil. Celá věc by měla být čistě dobrovolná. Jenže mně to stejně nedá … Myslím, že i tahle „možnost“ je na děti pěkný podraz. 

Dcerka mojí kamarádky přinesla v první třídě poznámku: „O hodinách v lavici vstává a nahlas vykřikuje ách jó.“

Bodejť by nevykřikovala. Je to dítě šikovné, všechna písmena uměla už ve školce, přes desítku počítala, byla tichá, hodná, rozumná … Jenže ve škole se ukázalo, že je taky dětsky neposedná a spíš než vyplňovat donekonečna řádky s oválem a čárou by venku raději skákala panáka. Psycholog by o ní nejspíš řekl „na svůj věk nadprůměrně inteligentní, ale sociálně nezralá.“ A to už jí, prosím, bylo, byť čerstvě, šest let.

Vidím okolo sebe hodně takových dětí. Ještě před tím, než hodí tašku na záda, umí toho hrozně moc a některým to pálí jako Adamu Bernauovi. Jenže pak se rozvzlykají kvůli tomu, že jim rozsypaly pastelky nebo kamarád nechce půjčit autíčko. Mamíí, mamíí … Pozná tohle psycholog, který by měl, jak praví návrh ministerského zákona, zkoumat všechny uchazeče o „školu pro pětileté“, když bude na pohovoru dítě zrovna vzorné a rodiče toužící po malém vědci ho budou přesvědčovat o jeho výjimečnosti?        

Možná namítnete, že když se dítě vzteká a pláče v pěti, bude to dělat i v šesti. A že je tedy jedno, půjde-li do školy o rok dřív nebo později. No, já tedy myslím, že je to sakra rozdíl.

Co je v pěti pro malého kluka nebo holku životní problém, se v šesti stane třeba už jen zanedbatelnou potíží. Protože dětský rok a rok dospělého to je jako přelet nad Tichým oceánem a mrknutí oka. Vzpomínáte, jak nekonečné byly v dětství dny mezi Velikonocemi a Vánocemi? Jako tisíc světelných let. A co všechno se událo, stihlo, poznalo? A dnes ani nestačíte sundat z oken nálepky kraslic a už věšíte vánoční ozdoby …

A tenhle úžasně dlouhý rok bez povinnosti pět dnů v týdnu ráno vstát, několik hodin prosedět v lavici a odpoledne smolit úkoly, by dospělí měli možnost dětem vzít?            

I já učím svoji předškolní dcerku psát, počítat, kreslit, stříhat, znát zvířata, kontinenty, rejdit s myší u počítače. A ona mi někdy méně jindy více ochotně naslouchá a informace do ní sáknou jako do houby. Měla bych jí místo pochvaly připravit aktovku: tak šup šup, nadaný malý člověče, před tabuli? Hrát si budeš o víkendu …

Trochu mi to připomíná situaci s obědem: Když jsem jako malá měla na talíři knedlíky, omáčku a maso, nejdřív jsem snědla maso a knedlíky s omáčkou nechávala na konec (to nejlepší...). Jenže, když si toho všimla maminka, v dobré víře vykřikla: jéé, ty už nemáš maso a plác, kousek flákoty přistál na talíři, v domnění, že mi přilepší.

Ostatně má pětiletá dcera dělá naprosto totéž. S tím rozdílem, že já přídavek poslušně sežvýkala, a ona mi hezky do očí řekne: ne, mami, já si ty knedle nechávám na konec, protože je mám nejradši. Maso nechci.

Argument, že chytré děti ve školce nebo doma strádají, nudí se, ztrácí čas, mi připadá lichý. Už jen proto, že jsem ještě neviděla dítě, které by ztrácelo čas … Tohle je totiž optika dospělého.

A ještě jeden důvod, který podle mého mluví proti předčasné škole, tu je. A možná závažnější. Zdraví. Už jsem si nezávisle od několika lékařů vyslechla, jak to chodí s dětskou imunitou. Shodně mi vyvraceli plošně rozšiřovanou pověst, že čím je dítě ve školce nemocnější, tím zdravější bude v budoucnu. Jak mi vysvětlovali: obranyschopnost se rozvíjí a kupříkladu ve třech letech je obvykle nižší (horší) než ve čtyřech, ve čtyřech než v pěti, v pěti než v šesti. Právě ve věku prvňáčků se většinou cosi láme, imunita „dospívá do školního věku“ a nemocí (teoreticky, nikoli obecně) ubývá. Jasně, i předškoláci chodí mezi děti – do školky. Jenže, když nastane období rým, kašlů a viróz, rodiče – pokud jim to zaměstnavatel dovolí nebo si užívají luxusu hlídacích babiček nebo chův – synka nebo dcerku z kolektivu zkrátka na čas vezmou. Zmešká leda tak pár výkresů a uplácání domečku z hlíny zdobeného vatou. Jenže ve škole je to horší. Existují sice osvícení učitelé, které neúčast v třídě, kde místo dětí sedí v lavici bacily, pochopí, jenže potomkovi můžete udělat medvědí službu. Pokud si pamatuju, byť jsem se do školy moc nehrnula, ještě víc jsem nenáviděla „dopisování látky“ a „dohánění učiva“ po nemoci…      

Jistě, kdo chce poslat své dítě do školy dřív, nechť tak učiní, je to jeho plné právo. Možná, že budou dokonce jeho argumenty „pro“ lepší než moje skuhrání nad ztraceným dětstvím.

Já bych to ale neudělala. Možná mi má dcerka jednou vyčte, že jsem ji nepustila na skautský tábor, zakázala piercing obočí a vyhodila oblíbené triko s nevypratelným flekem. Ale neumím si představit, že by řekla: proč jsi mě neposlala do školy o rok dřív?

Protože, čí by to bylo vlastně přání?