Brrr, soudit se s lékařem … Stejně prohraju

Má kamarádka potratila. Možná vinou lékaře, který nepoznal její těhotenství. Když byla ve třetím měsíci, aniž to tušila, píchnul ji injekci, která uspíší menstruaci. Mé dceři odstraňovali nosní mandli. A ona při tom ztratila polovinu krve. Já jsem deset dní chodila se zánětem obroušeného zubu a bolestí, na kterou už nic nezabíralo. V ordinaci své zubařky jsem slyšela: to je normální, musíte si vzít silnější tabletku. A známému léčili zraněný prst tak dlouho, až mu v něm začala hlodat nebezpečná bakterie.

S lékaři jsme se nesoudili, ani na ně nepodali stížnost, i když jsme měli dobré důvody domnívat se, že udělali chybu. Má kamarádka dokonce gynekologa ani nevyměnila, přestože ji tvrdil, že za absencí menstruace je rozházený cyklus po vynechání antikoncepčních tablet. A že děťátko nemohl na ultrazvuku vidět, protože bylo skryté za cystou. Prý měl tehdy osobní problémy…

I já to nechala plavat. Děkovala jsem tenkrát Bohu, že si tříletou dcerku vezu domů živou. A zařekla se, že oddělení včetně osazenstva, které nám způsobilo tolik dodnes se zjevujících nočních i jiných můr, už nechci ani vidět. Přestože jsem měla pro „souboj“ v ruce možná dobré zbraně. Lékařka, která operaci prováděla, neustále tvrdila, že za vším je porucha srážlivosti krve. „Máte ji v rodině? Teče dceři často krev z nosu? Dělají se jí modřiny?“ ptal se mě tehdy její kolega. „Ne? Tak na poruchu srážlivosti zapomeňte. Její krevní rozbory byly před operací naprosto v pořádku.  Paní doktorka si prostě vzala nevhodný nástroj,“ prozradil mi, když jsem nad ránem bděla u vyčerpaného dítěte.

I kamarádka měla dobrý důvod stěžovat si: ultrazvuk totiž není zdaleka jediný způsob, jak poznat těhotenství.             

Jen známý se o článek prstu, který mu nakonec museli amputovat, soudil. Po dlouhých tahanicích mu soud přiřkl osmdesát tisíc korun. Jenže zaplatit. Jako soudní výlohy. Lékaři podle rozsudku nepochybili.

Proč chodíme tak málo k soudu, když jde o naše zdraví? Proč se bojíme ozvat, pokud máme skutečně pádný důvod domnívat se, že se zdravotník zmýlil. Pán se zhnisaným ukazováčkem by mohl být ukázkovou odpovědí: 

Příčinou jsou soudy, kde všechno trvá nekonečně dlouho.

Ale také představa, že nad lékaři nelze vyhrát, protože jejich profesi nerozumíme. A obecné povědomí, že všichni se stejně nakonec spolčí proti nám a budou se vzájemně krýt.

Bojíme se i toho, že nás to nakonec bude stát nejen mnoho peněz, jako mého známého, ale i sil. Neuměla jsem si po té nepodařené nosní mandli představit, že bych dcerku zcela vyplašenou jen při pohledu na bílý plášť, vláčela po revizních komisích, či jakých orgánech rozhodujících o vině a nevině.      

A rovněž pochybnost, která vždy zůstává, ať už je člověk jakkoli smutný, vzteklý, zklamaný, rozčilený: skutečně to byla chyba lékaře? Nebyla příčinou ta pověstná vyšší moc, kterou nedokáže nic a nikdo na světě ovlivnit? A proč tedy ukazovat prstem na nevinného?     

Jenže, oprostíme-li se od všech filozofických úvah i osobních bolestí, zbývá docela rozumné vysvětlení proč „ano“, proč si stěžovat nebo se soudit. Ač si lékařů velmi vážím, obdivuju je  a pevně věřím, že většina z nich jsou lidé pečliví, laskaví, toužící pomoci, jsou to přeci jen lidé, kteří poskytují službu. A tu mohou odfláknout, nechtěně zkazit i zanedbat. A protože kromě jejich vlastního svědomí, je trest „zvenku“ silným motivem k větší pozornosti a důslednosti, má velký smysl. Pro všechny další nenarozené, krvácející a nekonečné zástupy rozbolavělých.  

Konec konců, oni sami nás k rovnému partnerství vyzývají. V souvislosti s reformou a  zavedením regulačních poplatků jsem od mnoha lékařů slyšela: chceme, aby si naši pacienti uvědomovali cenu svého zdraví a žádali za své peníze od lékaře kvalitní práci.

Bude to asi dlouho trvat, než se začneme přít a žádat odškodné i za zbytečný steh navíc jako v seriálu o hubené právničce Ally McBealové. Ale začít se musí. Abych byla přesnější - protože „ono už  se začalo“ -  řeknu spíš, rozhýbat se musí.      

Abych nezapomněla: vyměnila jsem zubařku. A projevila „osobní statečnost“, když jsem jí do očí pověděla, že proti ní osobně nic nemám, dosud jsem s ní byla spokojená, ale teď už ji nedůvěřuju, za špatně odvedenou práci nezaplatím a odcházím jinam. Ale řeknu vám, byla to fuška.