S blížícími se senátními a komunálními volbami se opět, tentokrát ale dosti viditelně rozjíždí panoptikum sběratelů křesel a nastrčených figurek.
Sběratelé křesel
Ne, nemyslím si že pan Škromach patří mezi ně. Ač zarytý volič pravicových stran, považuji pana Škromacha za jednoho z hodně mála slušných sociálních demokratů. Pro tyto volby se ale pro mě stal symbolem těchto rošád. Byl zvolen do parlamentu, složil poslanecký slib a měl by se tedy ujmout práce poslance. Místo toho odstartoval svou předvolební senátní kampaň. Vzhledem k regionu, ve kterém kandiduje a jeho poměrně solidní pověsti je víc než jistý jeho volební úspěch. A v tu chvíli vyvstane problém. Ujme se své funkce v senátu a do parlamentu místo něj přijde někdo, koho lidi nezvolili? Nebo svým případným volebním vítězstvím umete cestičku do senátu někomu, koho opět lidé nevolili?
Součástí slibu poslance je tato věta „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Možná jsem jen hloupý, naivní prosťáček, který rád hraje podle pravidel, ale příjde mi, že snaha libovolného poslance dostat se do senátu, zvlášť na začátku jeho volebního období je tak trochu porušením poslaneckého slibu. Poslanec příjde, slíbí, odejde jinam, slíbí opět to samé... to příliš důvěry nebudí.
Pan Škromach je nejviditelnějším představitelem tohohle jednání v aktuálních volbách, ale děje se to už dlouho, napříč všemi stranami a je to bez výjimky solidní a bohužel asi legální podvod na voličích.
Hezký obal z nastrčených figurek
Móda, která zřejmě díky předparlamentním kandidátkám věcí veřejných a sociální demokracie se stane politickým folklórem doby. Stačí nasadit známý obličej, v horším případě polozapomenutého zpěváka či pohaslou sportovní hvězdu, v lepším případě nekoho, komu většina národa v nedávném sportovním klání držela palce. V některých případech samozřejmě je možné, že ona „hvězda“ je vedena upřímnými pohnutky pracovat v politice a změnit náš svět v ráj. Bohužel už ale někam vymizelo pravidlo, že „volič chce být klamán“, které se snažila použít sociální demokracie v případě Kateřiny Brožové a její touhy po práci političky a zcela nepokrytě se tu hlásá „když mě zvolíte, odejdu“.
To je případ tenistky Kvitové. Kde jsou časy, kdy vystoupila veřejně známá osobnost, prohlásila, že volí stranu tu a tu a podporuje jejího kandidáta Frantu Vomáčku. Voliči v takovém případě mohli poslechnout a nemuseli a volili si koho chtěli a celebritka nezabírala místo na kandidátce někomu, kdo svou snahu prosadit se do politiky myslel vážně. Možná to vše slečna Kvitová i její tatík mysleli dobře, ale výsledek je vůči voliči sprostý a celý systém voleb snižuje na pouhou taškařici.
Možná by stálo za úvahu podumat nad změnou zákona, aby tyto dva jevy byly minulostí. A k tomu samozřejmě připálit nemožnost skloubení fukncí starostů, hejtmanů, různých dozorčích rad, podnikání... tak jako je to třeba u nižších státníách zaměstnanců. Třeba u policistů. To už je ale zase jiná kapitola, vzbuzující neméně silné dávicí reflexy.
