Rudé orgie na Olšanech

Jako každý rok, i dnes si soudruzi připomněli výročí vítězného února u hrobu Klementa Gottwalda, největší kreatury novodobých dějin Československa.

Setkání pořádali mladí komunisté z Komunistického svazu mládeže a tradičně se ho zúčastnili představitelé KSČM, která „je již reformovaná, s předlistopadovou KSČ nemá nic společného a vlastně s obdobím padesátých let nemá nic společného a vůbec, nevěnujme se oněm drobným přešlapům, ke kterým došlo“.

Nejen oni si ale hodlali dnešní výročí připomenout. Na Olšanech se sešla i poměrně početná skupina lidí, kteří přišli připomenout stovky popravených, tisíce umučených a zavražděných, desetitisíce perzekuovaných, které měly na svědomí události, navazující na pětadvacátý únor osmačtyřicátého roku.

„Co máš na tý ceduli, hele, dej to pryč“ – neznámý důchodce, trhající transparent s nápisem Vítejte u hrobu vraha Gottwalda

Na svou modlu, rudou Martu, na Olšanech čekala hrstka důchodců, z nichž někteří byli bojovně naladěni. Někteří si nostalgicky zavzpomínali na doby, kdy jiný názor neexistoval, na lidi platilo gumové držhubné v rukách esenbáků a každý, byť jen trochu jinak smýšlející byl fašista a agent kapitalistů.

Na rozdíl od odborářských demonstrací, kde s příznivci levice dalo často slušně diskutovat, tady bylo to nejprohnilejší podhoubí, skrz naskrz prožrané bolševickou rakovinou.

Koho máte na tý fotce?
Faráře Toufara. Toho jste obvinili a umučili.
Toho nikdo neobviňoval!
Ne, jen jste ho umučili!

Rozhovor se starou soudružkou, která prý válku pamatuje a po osmačtyřicátém lepší svět budovala. Že chybí logický závěr, něco na způsob „ano a byla to chyba“? Chybí. Místo toho padl mnohokráte slyšený argument „Vy si minulost upravujete po svém“.

„Oni v dolech byli dobrovolně, vydělali si tam spousty peněz“- jakýsi důchodce

Argumenty? Historická fakta? Věci, které nikoho ze zúčastněných bolševiků nezajímaly. Soudruzi předvedli v praxi, jak se čtyřicet let ohýbaly dějiny tak usilovně, že tomu mnozí uvěřili.  

„V únoru čtyřicet osm byl konečně nastolen demokratický režim“ – Petr Šimůnek, místopředseda KSČM
„Únor 48 otevřel cestu k naději lidstvu“ - Marta Semelová

Rudá Marta a soudruh Šimůnek ve svých projevech nezklamali a nepřekvapili. Dřív se střílelo do dělníků, Gottwald přinesl ráj na zem, musel se bránit před zaprodanci imperialismu, všechno bylo zadarmo, země kvetla a všichni byli šťastni, zatímco dnes žijeme div ne na úrovni banánové republiky, kde lidé zmírají hlady na pochodu.

Na závěr si všichni zapěli Internacionálu. Falešnému zpěvu už nijak neuškodilo mírné vyrušení v podobě tlučení na kastrůlek od přítomné dámy, která příval hnusu a svinstva, které se řinulo z úst Semelové se Šimůnkem, nevydržela. Nebylo divu. Živý obraz ve skanzenu totality by nevyvolal takové mrazení v zádech.

Policie si protentokrát dala záležet, takže už neignorovala srabácky schované xichty některých komsomolců, ani rudé hadry, kterými se oháněli. Snad jednoho dne dospěje do stádia, kdy rudé vlajky se srpem a kladivem budou sundávat stejně aktivně, jako vlajky s hákovým křížem. Ale to možná bude ještě dlouhý proces.

„Gottwald nechal popravit jen kolaboranty“ – Ladislav Kašuka, komsomolec

Lidé z nadace Milana Paumera Gottwaldův hrob symbolicky ozdobili trnovým věncem z ostnatého drátu a se jmény všech popravených. Na hrobě vydržel jen několik minut, než ho některý ze soudruhů vzal a zahodil.

Mnou vhodně naaranžované fotografie Milady Horákové a Heliodora Píky vydržely na hrobě poprvé minutu, na druhý pokus dobrých pět minut, než si jich všimli bystroocí důchodci s pořadatelskými kartičkami na klopách.

Bylo zajímavé sledovat, jaký výraz hnusu se zračil ve tvářích rudých důchodců, když hleděli na fotografie Horákové, Píky a faráře Toufara.

„Napadni mě. Dělej. Tak dělej!“ – Ladislav Kašuka, komsomolec

Mladí komsomolci jsou velmi svérázná součást koloritu vzpomínkových veselic rudých důchodců. Až na pár vzácných výjimek jsou přesnou kopií svých přestárlých soudruhů. Brutální, tupí, hloupí, neschopní uznat žádný argument, mnozí svou hysterií a duchaplným výrazem připomínají spíše omylem propuštěného, silně paranoidního lobotomika s inteligencí améby. A jen Bůh ví, kde se v jejich řadách vzala sympatická slečna, která sice slova Internacionály neznala, zato se tvářila jako fanynka Justina Biebera při finále koncertu svého idola.

A pochopitelně, co udělá taková neinteligentní osůbka ve chvíli, kdy se jí řekne nepříjemná pravda? Nezapne svých pět mozkových buněk, nezačne se dohadovat. Začne řvát, začne být hysterická, začne se vztekat, provokovat a vyvolávat rvačku. Tak jako mladí hoši s rudým praporem po informaci, že mnoho z jejich únorových idolů byli konfidenti gestapa.

Není nic optimistického, co by se dalo napsat na závěr. Stále jich je hodně, stále je lidi volí, stále mají svou věrnou základnu, která bohužel stále nevymírá. Snad jen celé povídání uzavřít otázkou jednoho ze soudruhů…

„Bejval jsem úderníkem, členem brigády, měl jsem se dobře. A co mám dneska?“

Hovno, soudruhu. Dneska už máš, zaplať Bůh, už jen to hovno…

Poděkování patří lidem z nadačního fondu Milana Paumera, Martinovi Vernerovi za to, že skrz Facebook poskládal početnou skupinu odpůrců komunistů, panu Šináglovi a všem dalším, kteří se zůčastnili.