Polistopadový defétismus, řízlý nostalgií

Včera jsem večer v metru zaslech hovor dvou chlapíků, zhruba v mém věku. Řešili, že celá studentská revoluce v devětaosmdesátém vlastně vůbec neměla přijít, že dneska je to horší než před listopadem a že tehdy lidi alespoň měli práci, jídlo, zajištěnej důchod, že tehdy v listopadu všichni doufali v brzký příchod skvělého kapitalismu, tak jak ho znali z katalogů Burda, ale že všechno co přišlo místo toho je jenom horší, že máme větší totalitu než byla za komunistů, že sice máme pár pofiderních svobod, jako jezdit na dovolenou kdy se nám zachce a kam se nám zachce, ale že dneska na to stejne nikdo nemá a že takový svobody jsou nám vlastně naprosto k prdu, že tehdy kradlo jen pár vyvolených, ale dneska že kradou skoro všichni, že tehdy se kradlo jen ze státního, kdežto dneska vyvolení okrádaj přímo občany...

Prostě a krátce, zvedal se mi z pánů žaludek. Ale na druhou stranu, zase tak moc mě ta debata neudivila. Skodo denně slýchám nebo různě po internetu čtu podobné názory. Někdy více, někdy méně vyhraněné, ale jedno mají společné. Před listopadem byl život lepší, pohodlnější, levnější, bezpečnější, bohatší, měl budoucnost, všichni měli alespoň nějaké ty jistoty...
Pravda, ne všechno se od listopadu změnilo do naprosto ideální podoby, ne všechno se tak uplně povedlo, něco se nepovedlo prakticky vůbec, ale... je to všechno důvod k tak strašlivým kecům, k tak odpornýmu poraženectví, k touze vrátit se zpět do rudé paviání řiti a stát se zase nesvéprávným, nesvobodným otrokem, pracujícícm za jistotu krajíce chleba a kousku ošizenýho lančmítu?
Často se řeší, jak se dneska krade všude a od všech, zatímco za komunistů se skoro nekradlo. Uvědomují si ti křiklouni, že tehdy stát nejdřív okradl lidi, v mnohem větší míře než by se zdálo a tento už nakradený majetek si dále papaláši jen přerozdělovali? Tenkrát platilo heslo, že kdo nekrade ze státního, okrádá vlastní rodinu. Kradli od partajníků, papalášů a aparátčíků všichni až po zelináře ze Zlámané lhoty. Kolik se postavilo rodinných domků z cihel a luxferů nakradených po večerech na stavbě, jak krásný obchod kvetl pod rukou, kdy zboží schovávané pod pultem putovalo dál, výměnou za jiné zboží či službičky, kolik pajcek a stovčiček skončilo v kapsách řemeslníků, kteří prakticky celou pracovní dobu trávili po melouchách... Kdekdo byl tehdy rád, když mu před čumák spadla alespoň malá kostička, která by se dala dohlodat.
Pánové včera v metru byli rozhořčeni nad tim, že kdejaký podnikatel tady vykořisťuje ubohé čecháčky, že se zvedá v soukromejch barácích nájem tak, že brzo budou všichni pod mostem, ale už se nezamysleli nad tím, že velká část z podobných podnikatelů se rekrutuje z řad „byznysmenů ve fialovým sáčku“, které si vychoval přímo bolševik, že to jsou bývalí vexláčci, případně synáčci papalášů, bývalí svazáčtí funkcionáři a vůbec lidi, kteří se právě za milovaného bolševika dostali k lizu a své úspory (nakradené právě z „našeho“ socialistického) zůročili. Po listopadu se v tomhle udělala velká chyba. Místo přehnané sametovosti se tady měli tehdejsí papaláši věšet, zavírat, zbavovat majetku (beztak nakradeného) a složení dnešních podnikatelských a politických špiček mohlo vypadat trochu jinak. Ale bohužel, pozdě lkát, když není vůle ani dneska něco s existencí bolševika udělat.
Pánové nadávali na to, že tady je svoboda jen v tom, že se dá jet na dovolenou, ale holt že není za co. Jenže, kdo z nich si uvědomil, že svoboda je právě i to, že si můžou právě takhle svobodně zavzpomínat a zaplakat na veřejnosti, že můžou v klidu prohlásit že Klaus je vůl a Kalousek zloděj. Že mají relativně snadný přístup ke svobodným informacím a kultuře, že je nikdo za odlišný názor nebude zavírat, šmírovat, buzerovat Pravda, moc se za to nenají, ale ten pocit za to zkrátka stojí. Ale proč se na svobodu dívat takhle, lepší je asi tenhle pocit vyměnit za trochu guláše a články o dožínkách v Rudém právu.
Stát se prý o nás tehdy staral, nikdo netrpěl, každý měl nárok na doktora, práci, dovolenou, lázně, důchod... Stát nás ale zároveň formoval v nemyslící a nesveprávné roboty ideálně bez jakékoliv vlastní svobodné vůle a zodpovědnosti. Tak si naši, i předchozí generace vychoval a bohužel touha v tom pokračovat je asi pořád silná. Koho ale napadne, že ty jistoty byly jištěné opět nakradeným majetkem, byly takovým držhubným za to, že si nestěžujeme a byl to vlastně zase jen život z nakradenýho.
V listopadu devětaosmdesátého mi táhlo na sedmnáct let. Sedmnáctého večer, po návratu ze školy jsme seděli doma u rádia a já litoval, že jsem nezůstal v Praze a nešel na demonstraci, protože to zprvu vypadalo jako poklidná, mírová selanka bez nějakého vzrůša, jaké bylo třeba v lednu na palachův týden. Od osmnáctého jsme ale večer co večer s tátou jezdili na demonstrace, vylepovali po Roudnici plakaty, když Havla zvolili v den mých sedmnáctin za presidenta, byl to nejlepší dárek, s Karlem Krylem jsem se ještě před listopadem občas v dopisech ze srandy domlouval, že někdy zajdeme na pivo, po listopadu se nám to povedlo a dali jsme pár žejdlíků (koho tehdy zajímalo že je mi sedmnáct)... byla to krásná doba. A nevyměnil bych ji za nic. Ani za jistotu důchodu a levnější polský párky.
Takže za mě, není to dneska snadný, ale díky za sedmnáctý listopad. Cokoliv, i to špatný co se od tý doby tady odehrálo je lepší, než to nejhezčí co tady bylo za bolševika.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Dusan Makovsky | středa 16.11.2011 13:05 | karma článku: 31,02 | přečteno: 3242x