Dnes je tomu dvaačtyřicet let, co do Československa vpadly hordy negramotných, či v lepším případě pologramotných hord z odlehlých končin Sovětského svazu, následované plechovou kavalerií většiny věrných psíků socialistického bloku.
Jde o dvacáté výročí od listopadové revoluce. Je za námi dvacet let, kdy jsme v médiích masírováni vzpomínkami pamětníků, záběry tanků na václavském náměstí, dvacet let se každou noc osvětluje průčelí národního muzea, na kterém jsou stále patrné stopy kulek z ze sovětských kulometů. Dvacet let, kdy si rok co rok můžeme položit zásadní otázku "kdy za to někdo ponese odpovědnost?".
Dvacet let zaznívají ojedinělé hlasy zoufalců volající po popohnání viníků k zodpovědnosti. Dvacet let jsou ignorovány a do několika dnů po výročí rezignovaně utichnou. Jen občas se v tichosti vzpomene na Palacha, Zajíce či od letošního roku poláka Siwiece. V novinách se objeví pár čísel o mrtvých a raněných v Praze či Liberci. Ale ani slovo o tom, že v parlamentu stále sedí členové strany, která se za celých dvacet let nezřekla odpovědnosti, která se ani slovem neomluvila za to co proběhlo a následovalo po srpnovém přepadu Československa.
Stále zde spokojeně užívají důchodu někdejsí normalizační kádři, kteří si na prvního máje odskočí mezi své soukmenovce zavzpomínat s láskou na staré dobré časy, stále je tu jakýsi ostych se důrazně ptát vůdčích soudruhů KSČM na odpovědnost jejich ideové kolébky vůči historii.
Proč si nevezmeme příklad u sousedů, kde i pětašedesát let po válce ženou před soud válečné zločince? Proč u nás neproběhla ani po tolika letech důsledná dekomunizace společnosti? Proč se naše společnost pořád tak bojí ukázat prstem na viníky? Proč i po tolika letech mají komunisté možnost rozhodovat v politice o běhu našeho státu?
Otázky, samé otázky.
A přitom není rozdíl v obludnosti nacionálních socialistů a komunistů. Oba politické směry mají ruce umazané od krve, oba mají na svědomí bezpočet mrtvých, vojenské intervence, okupace, kriminály plné "nepohodlných".
Stejně jako každý rok si při čtení o vzpomínkových akcích k výročí okupace říkám, že by období neupřímné připosranosti mohlo skončit, že by po větách o památce obětí mohl následovat slib, že dojde i k potrestání viníků a zákazu strany, která to celé umožnila, schvalovala a podporovala.
Pevně doufám, že iniciativa, která vzešla od pana senátora Štětiny alespoň otevře diskusi o možnosti ukončení existence strany rudých zrůd. I když jsem velmi skeptický...
