Až do úsvitu mě, tehdy 20letou studentku mezinárodního obchodu, mlátilo 20 chlapů. Skákali mi po zádech, obuškem mlátili po ledvinách, bušili mou hlavou o podlahu autobusu.
Ráno mě v poutech zavěsili tak, abych přes okýnko viděla na vchod do budovy soudu. Stála tam moje maminka. V rukou držela chleba, vodu a banány. A bez přestávky brečela. Neměla o mně žádnou informaci. Nevěděla, jestli je její dcera ještě naživu, zda náhodou není znásilněna nebo už dokonce odsouzena.
Byli to všechno mladí muži z milice. Než rozpoutali tvrdou perzekuci, zeptali se mě, proč jsem vůbec na demonstraci v centru Minsku šla. Proč?! Protože jsem byla pro vstup Běloruska do Evropské unie. Chtěla jsem bezvízově cestovat po Evropě. A nechtěla jsem, aby naši kluci museli bojovat v zájmech Ruska v Čečensku. Přála jsem si, aby aktivní lidé mohli podnikat... a aby Bělorusové mohli mluvit bělorusky! Nehledě na má vysvětlení, a nebo možná právě proto, začali mě fanaticky mlátit. Chtít cokoliv lepšího je smrtelné. Fanatizmus je nebezpečný.
Ta demonstrace... Po ukončení nás začali zatýkat. Já jsem se schovala do tramvaje, ale na konečné zastávce jsem musela vystoupit. Naštěstí to byla zastávka u nádraží, takže se nás tam nahromadilo asi 50 lidí. V tom zde zastavila 4 auta a vystoupili chlapi s vyholenými hlavami a ve sportovním oblečení. Zatáhli mě do auta (veřte mi, bránila jsem se zuby nehty).
A teď kvíz. Dokáže 50 lidí vysvobodit drobnou studentku, kterou právě spoutává 20 chlapů? Odpověď zní: NE. Všichni se najednou ke mně obrátili zády a dělali, že se nic neděje. Je hrozné tušit svůj konec a mít u toho svědky, kteří vám ani nepomůžou.
Co cítí lidé před smrtí? Já už to vím.. Tehdy jsem si uvědomila, že takové násilí asi nepřežiji. A proto jsem se rozhodla, že budu s fašisty mluvit bělorusky, i když mě to bude asi dost bolet. Že budu mluvit o tom, jakou budoucnost si představuji, a že nesouhlasím s jejich myšlenkami, které jsou pro ně tak pohodlné. Nebudu je chválit, předstírat loajalitu, přizpůsobovat se jim. Malá volba malého človíčka. Jen slova.
Přežila jsem. A to mě posílilo! Nyní totiž vím, že je v mých silách vydržet už skoro cokoliv. Nebojím se problémů a překážek.
Když jsem odstartovala projekt "100 dní života na zámku", věděla jsem, že bude poměrně náročné přesvědčit společnost o tom, že situace týkající se stavu českých památek je katastrofická. A že se musí začat řešit už teď! Nesmíme předstírat, že chátrají pouze 2-3 zámky. Ve skutečnosti právě nyní umírá 2 000 zámků, hradů a tvrzí.
Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že mi bude zakázáno, abych o tomto projektu vyprávěla!
Psát dále o životě na zámku na idnes.cz nesmím - prý dělám sama sobě reklamu.
To ale neznamená, že projekt uzavírám. Jen o něm budu vyprávět jinde.
Děkuji za pochopení.
Ať žijí zámky!
