Jestlipak Zeman ví, co přesně se prodalo Číňanům

Čínský investor si koupil Martinický palác u Pražského hradu. Je si pan prezident vědom toho, že je teď jen na Číně, jak dlouho mu dovolí svítit si? 

O tom, že se v Martinickém paláci nachází jistič pro rezidenci prezidenta, tj. pro celý Pražský hrad, jsem se dozvěděla v roce 2008, když jsem si pronajala přízemní  prostory Martinického paláce. Záměr byl obětavý, revoluční  a bláznivý – rozhodli jsme se otevřít opravdový boutique se suvenýry, který by zahraničním turistům nabízel pouze výrobky české, nikoliv ty čínské.

Naším logem byla moudrá sova

Proč obětavý? Protože ihned první den a další měsíce jsme se stali terčem agresivních útoků.

Nestačili jsme ještě ani otevřít obchod (vybalovali jsme teprve zboží), a už za námi přišly tři kontroly: památkáři, finančák a hasiči. Kontroly pak následovaly každý druhý den, střídaly se jen úřady. 

Měli jsme objednanou venkovní reklamu na telefonních budkách od hotelu Pyramida přes Pohořelec až k branám Pražského hradu. Byla to jediná cesta, jak dát o sobě vědět, protože jiné plochy v těchto místech nebyly. Jenže nám je každou noc někdo roztrhal a na místě reklamy napsal: „Rusáci na Hradě!“, „Rusové=okupanti“, „Ruce pryč od ČR“, „Váňo GO HOME!“ Reklamní agentura nám pak oznámila, že nás jako klienty musí odmítnout – dle smlouvy museli pokaždé naši reklamu znovu nalepit.

Zkoušeli jsme to oznámit na policii, ale bylo nám sděleno, že šance na odhalení pachatelů jsou prakticky nulové. Nevěřili jsme vlastním uším... vždyť Hradčanské náměstí je prošpikováno videokamerami. Ledaže by byly vypnuté? Na dohadování se s policií jsme neměli čas – museli jsme popularizovat české výrobky!

Byli jsme jediným obchodem se suvenýry na Hradčanském náměstí, který denně dostával pokuty za umístění poutače áčka. Galerie, muzea, arcibiskupství a jiné obchody to povolené měli, my však nikoliv – Praha 1 a památkáři nám to zakázali. Chvíli jsme si říkali: OK, budeme platit pokutu 200 Kč denně, zbyla nám jediná cesta, jak dát o sobě vedět. Jenže pak se výše pokut začaly zvyšovat.

Pořád jsme všechno sváděli na konkurenci, ale BINGO! zničující odboj proti našemu obchodu vedly ... hradčanské babičky! Zjistila jsem to úplnou náhodou. Byla jsem v té době v pokročilém stádiu těhotenství a pomáhalo mi procházet se po Hradčanském náměstí. Byl podzimní večer, já jsem zrovna byla na jedné ze svých procházek.. a najednou jsem uviděla starou paní, která pečlivě házela na naše vitríny vajíčka a křičela: „Do prdele, Rusáci!“. Chápala jsem její odhodlání proti okupantům, byl to ale můj obchod – jediný v Praze s opravdovými českými výrobky!!!!  Provedla jsem dámu našimi prostory (samozřejmě pod lehkým nátlakem, protože paní se bála, že ji chci uškrtit nebo popravit). Ukázala jsem jí, co děláme, a povyprávěla jsem jí o své disidentské minulosti a ... ano, jako v pohádce, paní se stala naší klientkou a dokonce k nám přivedla i ostatní bojovnice. Stále jsme však zůstávali revolučním obchodem.

Proč revolučním? Protože všechny pražské krámy (v roce 2008 i teď) prodávají čínské nekvalitní napodobeniny „opravdového českého skvostu“. A ani mě to nepřekvapuje. Například, čínské sklo s nálepkou „bohamský krystel“ (ano, s pravopisnými chybami) je ve velkoobchodu 20krát levnější, než vybroušené v Bohemia Crystal v Poděbradech nebo ve vyhlášeném Moseru. A tak to chodí u všeho – od magnetů až po pivní keramické půllitry.

Nicméně my jsme se rozhodli, že budeme prodávat jen skutečné české zboží, které si  osobně vyzkoušíme, ověříme si jeho kvalitu a původ, prostudujeme historii manufaktury, abychom zákazníkům mohli vyprávět fantastické příběhy o zlatých českých ručičkách.

Koncept obchodu jsme pojali následovně. Předpokládali jsme, že každý turista chce ze svých cest přivézt něco autentického. A dárky jsou zpravidla určeny buď ženám, mužům a nebo dětem. Podle toho jsme rozdělili i obchod. Byl tam dámský budoar, pánská pracovna a dětský koutek.

Ženám jsme nabízeli porcelán, sklo, bižutérii, šperky s pravým granátem a vltavínem, kosmetiku a drobné oblečení.

Panové si mohli vybírat z klobouků Tonak, kožených aktovek a peněženek, pivních suvenýrů, popelníků z designového skla, knih z antikvariátu a dokonce historických erotických fotografií:)

Krásné české skvosty

Pro děti byli připraveni krtečci, výrobky Koh-i-Noor (ale jen ty Made in Czech Republic), dřevěné hračky, hlavolamy, vánoční ozdoby...

Mohli jste u nás najít výrobky až 150 českých výrobců, většinou unikátních řemeslníků, jejichž výrobky nenajdete v běžných obchodních domech, ale pouze u nich v dílnách, většinou na vesnicích.

A jak jsme je vyhledávali? Psali jsme dopisy na obecní úřady s prosbou o poskytnutí kontaktu na zajímavého řemeslníka, obvolávali jsme seznamy lidí ve Zlatých stránkách, zveřejňovali jsme inzeráty. Pořád jsme hledali, pořád za námi jezdili úplně obyčejní lidé, kteří jsou zvyklí něco tvořit svýma rukama. Natolik jsme je obdivovali, že jsme zboží nebrali do komisního prodeje, ale rovnou jsme jim za něho platili. A až pak zkoušeli, jestli se vůbec prodá. Bylo to pro nás krásné období, když jsme mohli alespoň někomu doopravdy něco dát.

Odmítali jsme úplatky (víte, že obchodní zástupci čínckých velkoobchodů rozdávají úplatky za distribuci?) a vraceli jsme třeba i nástěnné hodiny, pokud byl jejich mechanismus vyroben mimo ČR. Museli jsme čelit nabídkám, abychom prodávali jakékoliv zboží s nálepkou Made in  ... (tady by mohlo stát Italy, Czech Republic, France apod).

Podobně naivně jsme se dívali na naše konkurenty. Každý druhý den jsme dostávali výhružky, chodili k nám kontroly a my jsme se jich stále dokola ptali: Proč nekontrolujete obchody, které prodávají toto:

Nebo toto:

A také toto:

Proč  jsou v centru Prahy obchody s českým granátem, které prodávají padělky z Albánie a Jižní Afriky?

Tohle není český granát. Ten český je drobný, max 3 mm. 

Proč vám nevadí napodobeniny bohemského skla a bižuterie?

Ten náš boj s čínskými padělkami skončil rychle. Po roce a půl jsme začali pátrat po úvěrech na nákup zboží nebo pronájem prostorů u Karlova mostu,  jenže nikdo nechtěl půjčovat peníze cizincům, kteří zachraňují české výrobce.

Byli jsme i v pokušení. Otravovali nás velkoobchodníci s nabídkou prodávat čínské výrobky s nálepkami bez gramatických chyb. Odmítali jsme. A nakonec jsme museli zavřít obchod. S dluhy, které nám přerostly přes hlavu. Vlastně kvůli tomu nemůžeme nyní získat české občanství. Dle zákonů, uchazeč o českou občanku (i jeho firma) nesmí mít žádné (i když splacené) dluhy za posledních 10 let.

Na odůvodnění (nejsem úplně blbá) celého záměru řeknu pouze to, že našimi kupci byli celebrity a bohatí magnátové, kteří k nám chodili málokdy, ale utráceli u nás tisíce a tisíce EUR. Chodívali k nám i obyčejní turisté, ale nevěřili, že všude jinde nenajdou české výrobky.

Zrušili jsme svůj milovaný obchod... 

A sakra! Po 6 letech jsem si přečetla, že Martinický palác, jediné místo, kde se prodávaly NEčínské výrobky, si koupil čínský investor. První reakce – rozhorčení, pak deprese a až potom – smích. Život je krásný paradox.

Jaké z toho plyne ponaučení? Až potkáte na Hradčanech třeba Číňana, který vypíná jistič v Martinickém paláci, nepronásledujte ho. Možná že miluje Českou republiku a chce pro Čechy udělat to nejlepší.