Termín plíseň představuje nesystematické označení pro skupinu hub, které pokrývají povrch substrátu jemným bílým nebo barevným myceliem. Památkáři jsou velmi a velmi systematičtí pracovníci Národního památkového ústavu...
...kteří nic nepokrývají. A navíc nemají žádné zvláštní obarvení. Pouze ochraňují památky.
Zdá se tedy, že tyto dva termíny nemají spolu nic společného.
Jenže přibližně před dvěma měsíci časopis Týden zveřejnil výsledky průzkumu: O jakém bydlení sní Češi.
Ani jeden ze čtyř stovek respondentů neuvedl, že by chtěl žít na zámku. Nejen že o tom nesní, ale dokonce se toho bojí. Proč? Odpovědi zněly jednoznačně: kvůli plísni a památkářům.
Co se týká plísní, jde o velký český stereotyp. Prý jsou všechny zámky v ČR napadeny plísní, boj s ní vás přijde na miliony korun a nejspíš stejně skončí prohrou. Takže každý majitel zámku se musí připravit na to, že bude dýchat dezinfekci a brát léky na alergii. A pak zemře ve čtyřiceti letech na rakovinu plic.
Já bych jako zámecká expertka řekla, že zrovna plíseň není největším problémem památek.
Například ve Francii se polovina zámků stavěla na vodě – uprostřed řeky nebo jezera. Další polovina byla obklopena rovem s vodou. A žádná plíseň ty Francouze netrápí! Já osobně jsem prozkoumala sklepení, kouty a vnější zdi Château de Chenonceau. Nikde žádná plíseň... a to zámek stojí již staletí ve vodě.
S manželem v Chenoncenau. Voda je všude kolem
Evropská šlechta odjakživa věděla, jak se mají zámky stavět a udržovat, aby se plíseň neobjevila. Podívejte se:
Foto: www.nationaltrust.org.uk/bodiam-castle/
Foto: wikipedia.com
Foto: www.leeds-castle.com
Foto: www.herstmonceux-castle.com/
A pokud vás přeci jen plíseň trápí, věřte, že moderní doba nabízí jednoduché a levné možnosti vysoušení místností. Odvlhčení cca 1 500 m2 pomocí malého stroje (vypadá jako krabice od bot) přijde na pouhých 40 000 Kč. Žádné miliony, že?
A toto není jediný dostupný způsob boje s plísní. Takže, milí Češi, opravdu se není čeho bát. Pouze je důležité občas se podívat na západ od hranic své vlasti a nebát se bourat vlastní stereotypy. A to nejen v oblasti památkové péče.
A teď další strašák - památkáři. Všimla jsem si, že si na památkáře stěžují právě ti, kteří nemají opravené zámky. Naopak lidé, kteří dokázali provést rekonstrukci svého zámku, NPÚ chválí. Údajně teď nastoupila mladší generace památkářů, která je připravena ke kompromisům. Ano, je důležité občas udělit majitelům výjimku a zajistit tím celkovou záchranu budovy, než trvat na tom, že prosklené výtahy do zámeckých interiérů nepatří. Reakce vlastníků na podobné nelogické zákazy je obvykle katastrofická – ruší plány rekonstrukce, pořizují si moderní vily a opuštěný zámek chátrá.
Doufejme tedy, že se situace s památkáři mění k lepšímu. Ministerstvo kultury nyní připravuje nový zákon o památkové péči, ve kterém bude zakotven princip kompromisů. Navíc (konečně!) se v zákoně objeví Práva vlastníků památek (dříve byly jenom povinnosti).
Realita se mění. Změní se stereotipy?
