Mláďata dokážou zázraky.

Na jaře to budou dva roky, kdy naše kočka nedbaje na připravenou porodní krabici a jiné věci vyčtené z "Velké knihy o kočce" porodila uprostřed obývacího pokoje tři krásná koťátka. Byla to velká radost pro celou naši rodinu a na nějaké ty následky pobytu těchto malých šelem u nás jsme v tu chvíli nehleděli.

Naše domácnost opět zněžněla. Koťata byla koťátka, jídlo bylo papání, tlapky byly tlapičky... Jak se později ukázalo, dvě kočičí holky a jeden kluk. V tu dobu jsme měli kočky dvě a tak jsme rozhodli těm třem najít milé rodiny, kde se budou mít dobře, skoro jako u nás. Těch 9 týdnů bylo pěkných, ale někdy náročných. Bylo nutno si opakovat, že pět koček za něco vydá a nehledět na zatržené oblečení a sem tam nějakou tu loužičku (v lepším případě). Taky jsme po tu dobu omezili výlety a návštěvy, aby se ta zvířátka necítila opuštěná. A co si budeme povídat, abychom na ně alespoň trochu dohlíželi. Nejsem materialisticky zaměřená, přesto, když dvě koťata visela na zácloně a jejich maminka se je snažila sundat a já se snažila sundat všechny tři (a bylo už jasné, že tohle zatržení bude větší než obvykle),  běžela mi hlavou cena záclony i pracnost, s jakou jsem ji - vysněnou - sháněla... Dny běžely, jak už to dny dělávají. Koťata měla jména, rodné listy, které jsme jim vystavili, spoustu hraček, pelíšky, které jsme jim udělali a další, které jsme jim neudělali. Pořídili jsme spoustu krásných fotek. Koťátka rostla jako z vody a my museli uvažovat reálně a stále sami sebe přesvědčovat, že si je nemůžeme nechat. Dvě kočky stačí. Tak jsme začali shánět zájemce. Pokud koťata nemáte, zdá se, že všichni kolem vás by si nějaké to krásné koťátko (od vás) rádi vzali. Pak přijde jaro, skoro všechny kočky mají koťata a lidi mají mraky důvodů, proč (ač by rádi) si to koťatko od vás nemůžou vzít. Dát ho někomu cizímu, to nikdy. Jakou bychom pak měli záruku (a kontrolu) , že je o ně dobře postaráno. Naštěstí přátel máme dost a dobrých, jak se ukázalo, taky dostatek. Jedno si přišla vybrat dobrá kamarádka Alice a to i přesto, že má psa (nebojte, ten má rád kočky). Věděli jsme, kdo je otec koťátek a majitelé kocoura-otce, jsou naši přátelé. K akci koťata se postavili čelem. Za úkol si dali udat do dobrých rukou jedno kotě - kocourka. To se jim taky podařilo. Byla to dvojice, která měla před svatbou. Pravda, než byl kocourek volný a mohl od kočičí maminky, slečna si svatbu rozmyslela. Mladík je zřejmě charakter a slovo zpátky (tedy to o kocourkovi) nevzal. A jak víme, o dnes už pořádného kocoura se stará dobře. My tedy měli udanou jednu kočičí slečnu, kocourek byl taky zadán do dobrých rukou a byla tady ještě jedna kočičí krasavice. Kdyby to záleželo na dětech, udali bychom koťat i 30, ale s dospělákama je někdy potíž. Naše maily byli v té době výhradně s kočičí tématikou. Vyzdvihovali jsme krásu a roztomilost zvířátek, posílali fotky. Upozorňovali jsme na nenáročnost v péči (ve srovnání s některými jinými zvířaty), napadali tvrzení "falešná jako kočka" a "tvrdohlavá a nevychovatelná zvířata"... Sami máme přece dobré zkušenosti (o záclonách a sedačce jsme taktně mlčeli). Opravdu naše kočky slyší na jméno, přijdou, když je zavoláme a rozumí spoustě věcí.  Už to vypadalo, že kočky budeme mít tři. Tudíž, že nám poslední koťatko zůstane. 

Byl začátek prázdnin. Naši kamarádi jeli navštívit dcerky, které už byly u babičky. Zastavili se u nás. Dali jsme si na terase kafe a nějaké dobroty k němu a my líčili kočičí historky. Kamarádka Vanda poslouchala a občas pronesla něco o kočkách, co se dočetla... To nebývá pro kočky moc lichotivé a my s tím nesouhlasili. Její manžel Petr nejen, že nepije kávu, ale byl ke zvířecí tématice víc než vlažný. Kotě si na svůj další odpočinek vybralo klín Vandy. Ta pak pila další kávu a jedla další zákusek, aby nevyrušila koťátko ze spaní. Potom se už museli zvednout k odchodu a my spíš už jen ze zvyku špitli: "a vy byste ji nechtěli? Byl by to přece krásný dárek holkám za vysvědčení, ne? Měli přece samý...?" "Tak my určitě ne, my jsme totiž spíš na pejsky" prohlásila Ona a On asi není ani na pejsky, ale to už bylo jedno... Svorně odkráčeli k autu. 

A pak se stalo cosi zvláštního, co dokážou vykouzlit jenom mláďata...

Asi hodinu po jejich odjezdu zvonil telefon a do něj Vanda šeptala, aby ji nikdo neslyšel, jestli jí to koťátko můžeme rezervovat do zítřka, že se pokusí přemluvit Peťulku, aby si ho vzali. A hele, pak že je na pejsky... :-). Ráno znovu zvonil telefon a v něm Vanda popisovala, jak skoro celou noc nemohla spát a myslela na to klubíčko, které jí spalo na klíně a na holky a jejich radost, kdyby tak dostaly koťátko a taky, jak přemluvit Petra, který o tom večer nechtěl ani slyšet... A překvapení nebralo konce, jak nám pak popsali. Peťulka se asi vyspal do růžova, protože první co u ranního čaje (kávu přece nepije) prohlásil, že by asi bylo dobré, kdyby to kotě vzali holkám, vždyť by měly velkou radost.

Vždyť říkám, mláďata (kočičí i lidská ) dokážou zázraky.

Radost byla veliká v celé jejich rodině. I u nich si je koťátko získalo a nám pak chodily maily s fotkama a historkama, co to koťátko a později kočka provádí a provedla a jak je milá a krásná... Občas jí vídáme na návštěvách, občas jí přivezou k nám. Naposledy se jí u nás tak líbilo, že zalezla pod linku a pak za lednici a nebylo možno ji odtamtud vylákat, ani vyndat. Moc se jí ta hra s námi líbila. Až kousek masa kočku zbavil na chvíli ostražitosti a povylezla a majitelé si ji odchytili. Jeli od nás později, než mysleli, zato jsme se dobře pobavili a já si vysmejčila pod linkou.

Tak si pořiďte nějaké mládě, bude přeci jaro a na světě bude hned veseleji:-).