Mějte radost ...

Venku záplavy sněhu. Já nenadávám, je prostě zima a kdy jindy má být sníh? Příroda se stejně nezavděčí. Když sníh nebude, budou tady výtky, že není a nedá se lyžovat a sáňkovat a bobovat. A všichni ochotně zapomenou, že se ale dá krásně jezdit autem, autobusem i tramvají. A teď je a můžeme lyžovat, sáňkovat.... a lidi nadávají, protože se nedá moc jezdit autem... Z toho mi vyplývá, že bychom neměli svoji spokojenost ,štěstí a radost stále něčím podmiňovat. Radost můžeme mít často, aniž by se nám stalo něco úžasného.

Jako třeba já.. Bylo to na  jaře , příroda si dávala sprchu (už dávno odmítám konstatovat, že leje, chčije,nebo je tam tak,že by psa nevyhnal) a pokud chtěl člověk na něco vidět-musel si i dopoledne rozsvítit.

To možná kdekomu kazilo náladu, ale to je špatně. Toho dne bylo 13st., den před tím bylo 32 a kdekdo remcal, že je vedro na padnutí a že to nesnáší. Nepochybuju, že o den později lidi nesnášeli 13st... On si člověk vůbec (snad i rád) nechává kazit náladu téměř čímkoliv. Já se rozhodla jinak, náladu mi hned tak něco nezkazí (alespoň ne často). Jak by na tom byli lidé, kteří mají déšt rádi, kdyby příroda vyhověla skupině, která není ráda že prší? A navíc ty důsledky pro zemědělce. Co oni bez dešťů?
Takže je jasné,že je potřeba mít radost bez ohledu na počasí, roční období, počet dětí, politickou situaci.... prostě mít radost vždy a z čehokoliv pozitivního.
Já kupříkladu mám radost i teď, že jako píšu (no teda píšu doopravdy a popravdě řečeno dost pomalu, tak se nebojte, že by to bylo moc dlouhé) a popíšu vám,jak mi 
UKRADLI AUTO. 
Celý předchozí týden (myslím tím od pondělí do pátku) byl, jak se hezky říká, blázinec. Pominu běžné věci, zaběhnuté kroužky, domácí práce.... a přidám k tomu tři dny hlídání tříleté holčičky od kamarádky, manžel dva dny pracovně mimo domov, u nás na dva dny teta a strejda (70let) na návštěvě a večer v divadle (obnášelo odvézt do a z divadla), na jejich přání návštěva skleníku Fata Morgana, dcerka na školním výletu s nejistým časem příjezdu, sázení letniček na terasu a organizování oslavy 7. narozenin naší milované slečny pro její kamarády. Pozvala více jak 20 dětí, pozvánky jsme dodělali v noci. Chtěli jsme něco netradičního, vždyť pyžamovou oslavu s tancováním a narozky v pronajaté herně domů dětí a mládeže již ta dítka zažila. Ani klaun a cvičení pudlíci již neohromí, neb byli na jiných oslavách. Tak se rozhodlo - bude to bojovka. A byla a hlavně pro nás... Mohla bych zde dlouze popisovat, jak jsme hledali vhodnou trasu, k jejímuž konci by se dalo přiblížit vozem plným občerstvení, pití, odměn za plánované soutěže... Téměř s napětím jsme sledovali předpovědi počasí a doufali, že si příroda nedá sprchu v pátek od 16.30h.
Je až s podivem, kolik toho člověk (alespoň krátkodobě) dokáže zvládnout. Nebýt těchto "akcí", nikdy bych se nedozvěděla, že v ranní půlhodině stihnu nejen připravit 3 snídaně, 1 svačinu, nakrmit kočku (jako obvykle), ale i odlakovat si nehty a na šedivé odrosty plácnout hnědou barvu. Ve světle tohoto zjištění mi nesmyslná reklama, jak pohledný mladík volá krasavici, že už jde a ona si během 10 min stačí obarvit vlasy je o něco bližší. Jen vyfoukání těch hustých vlasů do pasu mi připadá ještě stále nereálné, ale kdo ví, třeba jsem ještě plně nevyčerpala své schopnosti (a navíc, já mám vlasy sotva na krk ,o hustotě by se taky dalo polemizovat, a ty jsem nechala uschnout cestou do školy).
A v tomto tempu se nám přiblížil očekávaný pátek. Mezitím se počet dětí (zasáhly nemoce a školy v přírodě) ustálil na počtu 12. Tomuto číslu jsme pak říkali ani málo, ani moc. No ono je pak vlasně jedno, pro kolik dětí vymýšlíte úkoly do bojovky a pro kolik dětí hry... Průměrně jsme spali 4-5h.
V pátek ráno jsem rychle odvezla dcerku do školy a jela dokoupit poslední věci na pohoštění. Zvolila jsem oblíbený a nedaleký Globus. Vlastně jsem úplně zapoměla, že tam bude asi dost lidí (a bylo) a parkoviště dost plné (a bylo). Tak jsem parkovala dost daleko od vchodu, no nevadí mám přeci mladé nohy a navíc jsem se v tomto týdnu o kterém je řeč pohybovala výhradně lehkým poklusem (a to i doma, což když jsem si uvědomila mě lehce znervóznilo, ale pak jsem měla zase někam běžet, tak jsem to nechala být). Vzala jsem košík, měl zaseklé kolečko, jindy bych ho vyměnila, ale nebyl čas a tak jsem se celou dobu po obchodě nemalé rozlohy pohybovala jednostranně (z čehož mě pak bolela pravá ruka a pravá lopatka). Rychle jsem nakoupila, no spíš rychle jsem chtěla nakoupit. Vy,co chodíte do těchto obchodů víte, že to ani nejde. Ještě fronta u pokladny,sakra dělejte... Nééé, kartáček paní přede mnou nemá kód, opravdu ho chce? Chce! A pracovník (opakovaně vyvolávaný) z úseku drogérie měl asi svačinu. Já taky nesvačila, nevadí budu uždibovat při přípravě pohoštění. Tak výborně po 10 min jsem nařadě. Myslím pozitivně, alespoň jsem si 10 min orazila. Cože? 1700,-?,vždyť jsem jela jenom něco dokoupit. Dobrá, dobrá, tady je karta, ještě podpis a chvátám k autu... Ještě,že jsem zastavila u toho auta Next-bezpečnostní dveře. Je z dálky vidět a tak nevadí, že si nepamatuju jestli stojím na C jahodě,nebo E delfínkovi. Stejně se mi tyhle značky vždycky pletou s označením obrázků na pytlích ve školce. Vozík je těžký a zatáčí o to víc na jednu stranu, ruka už bolí, ale to nic. Odměnou mi budou ty rozzářené dětské oči. Už jsem u auta next, ale kde je Alan ( u nás mají jména i přívěšky na klíče, natož pak auto). Né,to není možný. Tady jsem stála já. Hlavou mi běžely ty zprávy o počtu odcizených aut v Praze, o lidech, kteří se potulují po parkovištích u obchodních center a vědí, že pokud teprve vyrážíte na nákup, mají dost času... Vždyť Alan je už téměř dědeček automobil. Proč neukradli něco novějšího, napadlo mě a hned jsem se začala vnitřně stydět. Ne,nikomu nemají co krást. Zloději jedni!  Volám manželovi, vzlykám,že nemám na parkovišti auto. Nepláču jen proto, že jsem si dala řasenku a stíny... A trochu smutně a trochu (spíš bylo obojího dost) podrážděně odpovídám, že vím moc dobře, že jsem zaparkovala vedle toho velkýho žlutýho pomřížovaného auta a navíc mi stále zatáčí ten vozík..... Po telefonické poradě jsem odvezla vozík do prodejny a u informací, kde stál pán z ochranky, jsem jim řekla, že nemůžu najít na parkovišti auto a jestli si tam můžu nechat vozík. Nevím teda, co ten chlápek jako chránil, protože nejen rychlého, ale žádného pohybu jsem se nedočkala. On nehnul brvou a tak se mě ujal mladík z infa, který vydává skleničky a otvíráky pokud si v pravou chvíli a ve správném počtu koupíte to správné pití. Řekl mi, ať si nechám u ochranky vozík a jdu se ještě podívat a pak, že zavoláme policii. Ubezpečila jsem se, že myslí toho pána, co tam nehnutě stojí. Myslel. Já ale nemyslela, že je schopen ho ochránit a tak jsem mu "ostře" řekla, že pokud jsem přišla o auto, tak bych nerada přišla i o nákup za 1700,-kč. Nereagoval, ale neměla jsem čas zjišťovat, jestli mě dostatečně chápe. Vyběhla jsem na parkoviště, proběhla uličku, kde jsem parkovala, pak vedlelší a ještě jednu. Tak už je to tak, nemám auto. Zrak jsem upřela do dálky a co to...? Na F citrónu stojí next auto, běžela jsem tam a vedle něho na mě spokojeně čekal můj milý Alánek. Tak pánové z bezpečnostních dveří, tohle mi nedělejte, nemůžete jezdit na nákup ve vícero stejných autech...
Tu radost, když zjistíte, že vám neukradli auto, tu bych vám přála. Nebudu muset volat policii, nechávat se někým odvézt a řešit, jak se budeme dopravovat  na kroužky a k doktorům a šetřit na nového (spíš starého) Alana.
Tak a teď říct v obchodě, že moc pěkně děkuji za ohlídání nákupu, ale parkovala jsem jinde. Mohla bych říct, jéé manžel přeparkoval, ale ze zásady a svého přesvědčení nelžu, tak jsem tam došla, řekla, že jsem hledala jinde a vzala si košík. Ochránce mého nákupu se ani nepohnul , natož aby promluvil. Cestou k autu s tím nákupem jen za 1700,-Kč jsem si od bezdomovce koupila časopis a nechala mu 50% jeho výdělku (10kč) jako dýžko. Ten měl RADOST. Já si ten časopis kupuju i jindy, ale dnes jsem nechtěla, neměla jsem přece čas a vozík zatáčel, ale kolik času bych asi utratila čekáním na policii... Všechno je prostě relativní. A když vám neukradnou auto je to velká RADOST.
Doma jsem pak všechno připravila, upekla..
Předpověď pravila, že déšť bude jen místy a to jen dopoledne a pak bude ustávat. U nás svítilo sluníčko až do 15 h a pak si příroda dávala sprchu....Měla jsem tu řasenku a tak jsem neplakala....A příroda se dosprchovala...
Oslava se vydařila, ohlasy byly víc než pěkné. Z jedné rodiny dokonce prohlásili, že to byla ta nejlepší oslava, na které kdy byli. A že byli na hodně oslavách...

A tak  pokud si myslíte, že někdy nemáte čas, máte ho ještě dost a pokud si myslíte, že se nemáte z čeho radovat, tak máte. Taky vám přece dnes neukradli auto. Alespoň doufám.
 Jéé, já jsem vám zapomněla na začátku dát před "ukradli auto" slabiku NE.