„Komunista“ na Hradě

Výsledek volby nového českého prezidenta může být považován za  konečné vypořádání se naší společnosti s komunistickou minulostí. A to docela zásadní, protože téměř 6 milionů hlasů pro bývalé komunisty je výrazná většina...

Někdo může namítnout, že jsme se s komunistickou minulostí vypořádali nějak divně, tedy volbou bývalého člena Komunistické strany Československa (KSČ) za prezidenta, ale já bych to považoval za takové naše klasické „české“ vypořádání se s minulostí. Vzhledem k počtu platných hlasů, které oba bývalí členové KSČ  dostali ( 5 759 199 hlasů) a vzhledem k tomu, že dalším voličům, kteří se v prvním kole volby nezúčastnili (2 619 138 občanů), a tím dali jasně najevo, že je jim jedno jestli se prezidentem stane bývalý komunista nebo nekomunista, bych se ani nebál říci, že jsme se s komunistickou minulostí vypořádali tak nějak „po bolševicku“. Sice trochu sčítám „jablka s hruškama“, ale vyšlo mně, že 8 378 337 občanům je komunistická minulost nového prezidenta lhostejná nebo si ji dokonce přejí (těch 5,7 milionů občanů, kteří dali hlas bývalým členům KSČ).

Kdyby nám někdo v listopadu 1989 řekl, že za 33 let budeme v prezidentské volbě vybírat mezi dvěma karierními komunisty, kteří se navíc oba zapletli do spolupráce s tajnými službami (některé spekulace dokonce tvrdí, že nejen s československými), tak bychom to asi považovali za nějaké absurdní drama z dílny samotného Václava Havla. Přitom vysvětlení je docela prosté. Volební právo má dnes generace, která zažila v dobách totalitního režimu jen (šťastné?) dětství nebo se narodila až po roce 1989. A vzhledem k tomu, jak se moderní dějiny na našich školách učí, tak je pro současnou generaci naše komunistická historie stejně vzdálená, jako třeba husitské války. A starší generace voličů si volbou bývalého komunisty částečně řeší své špatné svědomí, že se totalitnímu režimu neodvážili, až do listopadu 1989, postavit na odpor. Čisté svědomí mohlo mít  asi jen těch 242 původních signatářů Charty 77, případně asi ještě těch cca 1000 občanů bývalého Československa, kteří Chartu 77 podepsali do poloviny 80. let minulého století.

V titulku dávám slovo komunista do uvozovek, protože se u obou kandidátů spíše než o komunisty, jednalo o bývalé členy KSČ, což považuji za zásadní rozdíl. Pochybuji totiž, by Petr Pavel nebo Andrej Babiš byli přesvědčenými „věřícími“ komunisty a silně pochybuji, že někdy přečetli nějakou práci Karla Marxe nebo Bedřicha Engelse. Marxovo stěžejní dílo Kapitál je poměrně náročný odborný ekonomický text. Ostatně silně pochybuji, že díla klasiků marxismu někdy četli i nejvyšší představitelé tehdejšího totalitního režimu (Jakeš s Bilakem nebyli žádnými velkými filosofy…).