Co se „zbytečnými“ penězi (na hotovosti)?

Když čtu o našich okradených spoluobčanech (obvykle důchodcích), kteří měli své, často celoživotní úspory, doma v hotovosti, snažím se najít nějakou radu, jak možnost okradení snížit...

Nejlepší rada: nemít (téměř) žádné peníze v hotovosti !

Hotovost v domácnosti? Rada „nemít žádné peníze“ je „za všechny prachy“, ale tento případ nemám na mysli... Vždycky mě překvapí výše peněžních částek v hotovosti,  které nosí někteří občané u sebe nebo mají v domácnosti. U politiků parlamentních stran je to asi nějaká povinnost, která patří k výkonu funce a možná je politikům uložena jednacími řády parlamentu nebo mravním kodexem členů vlády (pokud něco takového existuje). Když si vzpomenu na všechny případy z minulosti, kdy byly nalezeny u politiků „podivné“ vysoké peněžní částky v hotovosti, „vysvětlené“ obvykle naprosto nedůvěrohodnými vysvětleními, tak mě napadá, že existuje něco jako neveřejná (tajná) část jednacích řádů, která nošení vysoké peněžní hotovosti u sebe politikům přímo přikazuje...  

Rovněž tzv. političtí podnikatelé (kmotři), kteří tvoří nezbytný doplněk každého sjezdu parlamentních politických stran, se na těchto sjezdech a v kuloárech asi povinně „prokazovali“ luxusním autem s „kmotrovskou“ registrační značkou (dříve SPZ),  zlatým řetězem (obvykle na býčí šíji) a svazkem pětitisícových bankovek, kterým mávali ostatním účastníkům sjezdu před očima. 

Pokud pominu výše zmíněné kategorie, tak naprosto nepochopitelné je držení větší hotovost (často celoživotních úspor) v domácnostech důchodců. Ti se tak stávají snadnou kořistí kriminálních živlů mezi které se vedle klasických zlodějů dají počítat i různí podomní prodejci hrnců, pokrývek, vysavačů a jiných předražených nesmyslů, bez kterých se důchodci dosud obešli. Držení relativně vysoké hotovosti důchodci je  asi způsobeno nedůvěrou těchto občanů k finančním institucím, kterou si za posledních 25 let vypěstovali, kombinovanou s jejich současným „okrádáním“  prostřednictvím nesmyslně vysokých bankovních poplatků. Nostalgicky vzpomínají na „zlatou“ Českou státní spořitelnu, kde měli své peníze v bezpečí, bez poplatků a ještě jim spořitelna pravidelně připisovala úroky. Vzhledem k věku těchto spoluobčanů, jejich životním zkušenostem, kdy byli během svého života často opakovaně podvedeni a často i okradeni (1938, 1939, 1945, 1948, 1953, 1960, 1968, 1969, 1989, 1993,...) a relativně nízké finanční gramotnosti, jsou „moudré“ rady a doporučení některých odborníků na změnu banky naprosto nesmyslné. Všichni, kteří mají rodiče nebo prarodiče starší 70-80 let, vědí o čem mluvím.

Proto považuji "prodej" všech tří (čtyř?) největších českých státem ovládaných bank zahraničním investorům za mírně řečeno „neprozíravý“ a „ukvapený“ (nebudu, dokonce ani s ohledem na provizi pro pana Macka z ODS za prodej České spořitelny, spekulovat, že v tom bylo něco jiného...). Myšlenku na zřízení nebo provozování retailové (pro drobné klienty) banky českým státem považuji za (nejen z čistě ekonomického hlediska) dobrý nápad. Způsobů realizace může být několik, ale využití státního podniku Česká pošta se k tomu přímo nabízí.