Zločinnost zákonodárců a justice České republiky.

Kdyby v nadpisu tohoto článku nebyl název naší země, tak bychom jej my starší patrně hned vztáhli k nacistům Třetí říše, nebo komunistům z dob budování socialismu a komunismu.

A uznávám, že vztáhnout takový název na dnešní dobu, to až příliš zavání konspiracemi popleteného člověka. A tak se vše pokusím vysvětlit. Abych to ale mohl udělat, musím nejdříve trochu zacouvat do minulosti.

Když, jak jsme se domnívali, jsme za zvuků zvonících klíčů vyprovázely komunisty do historie a nahradili je po velmi dlouhé době skutečně námi svobodně zvolenými zástupci nás, lidu, chtěli jsme po nich jediné – aby svoji práci pro stát a národ dělali poctivě, a z nás, dospělých a nyní svéprávných obyvatel této země, již nikdy nedělali podřadné blbce. Slíbili nám to. A zpočátku se dokonce i snažili.

Byla vypracována a přijata Listina základních práv a svobod, vycházející z přirozených práv člověka. Ta se následně stala součástí nové Ústavy. Jásali jsme. Ano, teď to máme černé na bílém. Naše Přirozená Lidská Práva se stala součástí toho nejvyššího zákona, který žádným jiným zákonem nesmí být porušen. A aby to bylo sichr, tak to vše měl hlídat Ústavní soud.

Že by se i v tomto všem mohl skrývat špinavý podvod nově vládnoucích politických a justičních skupin, pro které i Ústava je jen jinou formou toaletního papíru, to nikoho z nás nenapadlo ani vzdáleně.

Jedním z faktorů, které mohou velmi významně ovlivňovat náš osud, jsou nemoci. Některé léčitelné a vyléčitelné, jiné ne. To pak „moudří“ z okolí říkají, že „s tím se holt člověk musí smířit“. Jenže jak se jde smířit se situací, když někdo z našich blízkých trpí? Nejde to. A tak stále hledáme alternativy a doufáme v zázrak. A někdy se stane.

Tak se třeba od přátel dovíme, že od někoho slyšeli, že někdo má známého, a ten slyšel, … Všichni velmi dobře víme, že to „asi“ opět bude jen planá naděje. Vyzkoušet ji ale stejně musíme. Nikdy bychom si neodpustili, pokud bychom nějakou šanci prošvihli. Žádná šance se nesmí nechat zmizet. Pak ale zjistíme, že tou nadějí je bylina či houba, kterou naši zákonodárci postavili mimo zákon. Ona se sice již tisíce let úspěšně používá v léčitelství, ale oni ji zakázali. A za její užití hrozí dlouhodobé tresty vězení. Proč? To nikdo rozumný neví. Politici, prokurátoři a soudci nám sice tvrdí, že nás tím chrání před mnohem větším možným zlem, jenže proti jakému zlu je potřeba bojovat za cenu utrpení a dokonce životů našich blízkých?

Pro příklad si dovolím připomenout případ paní Marie Brodské z okolí Nymburku.

Tato stará paní měla velké problémy s nohami. Velké ekzémy a hluboké bolestivé vředy. A lékaři si nevěděli rady. Začala si tedy pěstovat vždy pár kytek konopí, z kterých si následně vyráběla masti a tinktury. Ty pomáhaly velmi dobře. Jak je ale v Českých zvykem, opět se našla v okolí „dobrá duše“, která ji, v rámci ochrany zbytku lidstva, udala. V dubnu 2007 se konal soud. Paní soudkyně prohlásila, že: „Právní řád neumožňuje žádné použití této látky bez ohledu na účel,“ a paní Brodskou odsoudila. Následoval justiční ping-pong. Ten skončil v lednu 2008 u Nejvyššího soudu. Zde soudci s prohlášením: „Pěstování konopí pro vlastní léčebné účely není automatickou výrobou omamné látky“ vše smetli se stolu, a paní Brodskou osvobodili. To se ale velmi nelíbilo státní zástupkyni. Tak vše rozběhla znovu. Opět Nejvyšší soud a opět osvobození. Tehdy soudce Václav Krejčík na adresu prokuratury a policie prohlásil: „Divím se, že plýtvají silami na věc, která není a nemůže být trestným činem.“ Jenže prokuratura chtěla vítězství i za cenu krve. A tak perzekuce pokračovaly dál. V roce 2012 zvítězili. Paní Marie Brodská to vzdala a oběsila se. Na prokuratuře mohly bouchat zátky šampusu.

Trochu se vrátím k přirozeným právům člověka, z nichž Listina práv a svobod vychází. V preambuli se zde píše, že tato práva nevycházejí od státu, ale plynou z podstaty lidské existence. Tak když dovolíte, některé zde vyjmenuj a zároveň Vás požádám o malé zamyšlení u jednotlivých bodů. Jen upozorňuji, že toto vše je vztaženo k dospělým a svéprávným lidem. Možná by také bylo dobré, kdybyste si u těch zamyšlení představili sebe sama, nebo své dítě, na místech těch nemocných.

Právo na život: Nikdo nesmí být svévolně zbaven života. Stát nesmí vytvářet podmínky, které by život ohrožovaly.

Zamyšlení: Je bránění nemocnému v přístupu k léčivu snahou o jeho zbavení života?

Právo na osobní svobodu: Svoboda pohybu, rozhodování, … Zahrnuje i svobodu léčby.

Zamyšlení: Má člověk právo zvolit si alternativní léčbu, pokud z nějakého důvodu té oficiální nedůvěřuje?

Právo na lidskou důstojnost: Člověk nesmí být ponižován, mučen, nucen k nedůstojnému jednání.

Zamyšlení: Je bránění v léčbě ponižováním a mučením nemocného?

Právo na spravedlnost

Každý má právo na spravedlivý proces a rovné postavení před zákonem. Zákon nesmí odporovat vyšším morálním principům. Lex iniusta non est lex. Neboli: Nespravedlivý zákon není zákonem.

Zamyšlení 1: Odpovídá zákon, pro který je utrpení a smrt vašeho dítěte přijatelnější, než jeho léčba? (Viz Zákon 167/1998 Sb. o návykových látkách a Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.)

Zamyšlení 2: Může být proces, ve kterém je prokurátor placen z daní obyvatel státu, ale ti obyvatelé si již své advokáty musí hradit ze svého, spravedlivý? Není již situace, kdy stát disponuje miliardami, ale obviněný s bídou tisíci, nespravedlivá?

Nedávno odvysílala Česká televize dokument pod názvem „Smoke“. Pojednává o lidech, kteří skončili ve vězení na dlouhá léta jen proto, že si dovolili pro léčení své, či léčení svých blízkých, pěstovat a používat rostliny konopí. Neobchodovali s nimi, nestály s jointy před školami a nenabízeli je dětem. Jen je potřebovali pro léčbu tam, kde syntetické léky nejen že nepomáhaly, ale dokonce ještě více ubližovaly. Mohli jsme tam vidět starého, nemocného muže, který dostal osm let za to, že vypěstoval pár rostlin konopí na mast pro léčbu těžce nemocných nohou jeho devadesátileté tchyně. Ten pán se jmenuje František Kovařík. Když k němu vlítla tlupa natěšených těžkooděnců zásahové jednotky, tak mu bylo přes sedmdesát let. Ten kriminál nedostal za to, že někomu ubližoval, ale za to, že blízké osobě pomáhal.

Pan Robin Kvapil, tvůrce dokumentu „Smoke“, chtěl znát důvody, proč i nemocné lidi takto soudci odsuzují. Všichni, kromě jednoho odmítli. Můžeme se ptát proč. Protože nechtějí, aby tyto jejich zrůdnosti byly spojovány s jejich jménem? Nebo proto, že se raději řídí úslovím „Lex etiam mala lex est“, tedy že „Nespravedlivý zákon je přesto zákonem“? Nevím. Možná.

Tím jediným, který neodmítl, byl soudce Krajského soudu v Hradci Králové, JUDr. Jiří Vacek. Ale raději to asi udělat měl. Z řeči tohoto ochránce lidu Česka, jak sám sebe nazval, totiž vyplynulo, že ty nemocné, kteří konopí potřebují pro léčbu svou nebo svých blízkých, posílá do vězení proto, aby odstrašil případné další, kteří by to kvůli léčbě chtěli zkusit také. Takže ne pro potrestání přestupce zákona, ale pro varování dalším nemocným? Korunu pak tomu všemu nasadil odpovědí na otázku, jestli naše společnost není nemocná a neměla by se léčit, když za opakované znásilnění jsou ukládány tresty nesrovnatelně nižší. Prohlásil toto:

„Nevím, jestli je potřeba (společnost) léčit. Samozřejmě já mám nějaké názory,… ale ono není znásilnění jako znásilnění. Já mám znásilnění na stole často. Je to naše jedna z nejčastějších trestních kauz,… Ale znásilnění pod pojmem znásilnění, si nemůžete představit jenom tak, jak si ho každý představuje. Aby byl někdo stíhán a odsouzen za znásilnění, stačí třeba už jen to, že jen pohladí třeba nezletilou na přirozen. a už je to znásilnění.“

Z následného výrazu tváře pana Kvapila bylo vidět, že tento způsob uvažování odrovnal i jej.

Všichni ti, kteří si zaslouží být nazýváni lidmi, odsuzovali, odsuzují a vždy budou odsuzovat odpornosti, jakých se dopouštěli nacisté při Aktion T4. Tehdy na přímý rozkaz Adolfa Hitlera byly mentálně postižené a zmrzačené děti

zabíjeny oxidem uhelnatým v plynových komorách v Hartheimu, Bernburgu, Sonnensteinu a dalších místech Třetí říše. Říkali tomu „Gnadentod“ , tedy milosrdná smrt. A skutečně. Těm dětem nejdříve aplikovali silné dávky analgetik, a teprve po usnutí byly přeneseny do plynové komory a zbaveny života.

To vše se odehrávalo v době, kdy poslanci Reichstagu dobrovolně a s nadšením předali svou zákonodárnou moc svému vůdci, Adolfu Hitlerovi. Veškeré toto dění tedy bylo podle zákona. Stejně, jako je dnes v naší zemi podle zákona bránění nemocným a trpícím v přístupu k jejich léčivu.

Nesrovnávám režimy, ale jejich morální principy. Principy, kdy je to stát, kdo si osobuje právo rozhodovat o tom, kdo má a kdo nemá právo na život. V obou případech je naprosto stejný hnus.

Změnit tuto politiky a justicí páchanou odpornost by mohl pouze Ústavní soud. Sám to prý ale udělat nesmí. Aby se tím mohl zabývat, musel by mu to někdo nejdříve navrhnout. Nejlépe skupina poslanců, nebo skupina senátorů, nebo prezident. Těm se ale do toho nechce. Utrpení nemocných je až tak příliš nevzrušuje.

Může tak udělat i jednotlivý občan této země, ale musí tak učinit prostřednictvím absolvování koleček všech nižších soudů. Okresní – Krajský – Nejvyšší. Občas nějaká ta otočka. Prostě dle toho, jak moc se páni a dámy v talárech chtějí pobavit. A jak mi sdělil advokát, „Trvat to může i víc jak deset let, a musíte si připravit tak 350.000 Kč.“ To je ta spravedlnost, na kterou jsem výše upozornil.

Pak mne ale pan JUDr. upozornil na ještě jednu možnosti. Ombudsman. A přestože jeho shovívavý výraz tváře zrovna nesignalizoval, že by to k něčemu mohlo být, já jsem se toho chytl. Moje dcera také potřebuje jistou přírodní léčivou látku. Jmenuje se psilocybín a získat ji může z hub rodu Psilocybe. I tato léčivka velmi významně pomáhá tam, kde syntetická léčiva nejen že prohrávají na celé čáře, ale dokonce i pacientům ještě více ubližují.

Dne 7. července tohoto roku jsem požádal Úřad ombudsmana České republiky o podání ústavní stížnosti. Jak to dopadne, to zatím nevím. Mohu jen doufat. Doufat, že se toho pan ombudsman ujme, a doufat, že soudci Ústavního soudu jsou schopni zákony nejen číst, ale také se nad nimi zamýšlet a porovnávat je s Listinou práv a svobod.

Ostatně na to, že jsou v naší zemi politiky a justicí lidská práva přímo flagrantně porušovány, je 12. října 2023 upozornil i sám Vysoký komisař OSN pro lidská práva JUDr. Volker Türk.

Nebylo by tedy již načase začít se chovat jako lidé, a ty zákony, které vypadají jako z dílny vůdce Třetí říše, zrušit?