Pokažená párty.

Ne každá situace, do které se v životě dostáváme, bývá příjemná. Ale s tím se tak nějak počítá a většinou to bez problémů zvládáme. Horší ale je, když se do zlého stavu zvrtne situace, na kterou se třeba celý rok těšíme.

Dlouho to pak dokáže náš mozek zaměstnávat natolik, že myšlení na jiné, potřebné věci , nám již tak dobře nejde. To nebývají situace, které bychom chtěli často opakovat. Bohužel se stávají a říká se o nich, že zanechávají nepříjemnou pachuť.

Dlouho jsem věděl o tom, že se opět připravuje velké setkání přátel. A i se ženou jsme se na ně velmi těšili. Opět, po roce, potkáme své přátele. Budeme se ptát, co mají nového, a my budeme povídat o tom, co se povedlo či nepovedlo nám. Možná tak získáme cenné rady, které nám mohou pomoci v řešení některých problémů. A možná i my budeme moci poradit svým přátelům.

Také jsme věděli, že se tam setkáme se spoustou přátel našich přátel. S některými, o kterých již něco málo víme, ale i s takovými, které ještě neznáme. I ti mají své zážitky a své zkušenosti a určitě se s nimi budou chtít podělit. Krása.

Není to tak dávno, co se tato naše velká párty uskutečnila. A byla perfektní. Potkali jsme se s přáteli a rozebrali jsme s nimi veškeré dění té dlouhé doby, co jsme se neviděli. A poznali jsme se a diskutovali i s dalšími zajímavými lidmi, ze kterých pro nás vyplynula spousta podnětů k přemýšlení. Vše mohlo být jen a jen fajn , a my jsme zase rok mohli mít pěkné vzpomínky a další rok jsme se mohli těšit. Mohli bychom, kdyby se znenadání v závěru našeho setkání neobjevilo to hloupé „kdyby“.

Měl jsem domluvené setkání s přítelem někde v klidu, kde bychom mohli hlouběji rozebrat problém, o kterém jsme si již déle psali. Ještě jsme ale měli chvilku času a tak jsme se jen tak potulovali mezi ostatními, občas jsme z připravených nabídek přátel něco dobrého sezobli či vypili a občas něco moudrého vyslechli či sami pronesli. Prostě pohoda.

Půl hodiny před plánovaným setkáním jsem potkal patrně přítele nějakého přítele, který taktéž nabízel ze svého kulinářského umění. Vypadalo to sice dobře, ale zatím jsme se osobně neznali a tak jsem byl opatrný. Raději jsem se bez obalu zeptal, jestli v té své mňamce nemá náhodou ukrytou nějakou čertovinu. S výrazem „co si to o mě myslíš“ řekl „co si to o mě myslíš“ s dovětkem, že samozřejmě ne. Uvěřil jsem. Jeden mls velikosti pralinky jsem si vzal a s díky jsme se přesouvali k místu setkání. Za chvíli jsem již přítele viděl přicházet. Jenže nějak podivně se vlnil. Nejdříve mne napadlo, zda to snad nepřehnal s alkoholem. Pak jsem ale zjistil, že i ti ostatní za ním jsou nějací vláční až gumoví, a že i budova, ve které se nacházíme, asi zrovna pevná v kramflících není.

Došlo mi, že chyba nebude u přítele a ve stavebních prvcích budovy, ale u mě.

Z toho setkání si nic nepamatuji. Prakticky čtyři hodiny jsem se pohyboval v jiných dimenzích. Co jsem tam ale viděl a prožil, to mi zůstalo utajeno. Nepamatuji si to.

Po návratu, po těch čtyřech hodinách, mi manželka sdělila, že na mne musela dávat pozor, protože:

„Měl jsi tendence nepříčetně se smát čemukoliv, i když to zrovna k smíchu nebylo, a vůbec ses choval nepřístojně.“ To nebyl příjemný návrat do reality.

Přítele přítele, jenž mne obdaroval, jsem již i přes velkou snahu nenašel. A ani se mi nepodařilo zjistit, jestli jsem jím byl postižen jen já sám, nebo jestli si to odzkoušel i někdo další.

Po dalších dvou hodinách jsem byl schopen sešlost bez rozloučení opustit a odjet na hotel.

Druhý den jsem o tom dost přemýšlel. Hlavně pak nad tím, proč to ten někdo udělal. Nakonec jsem usoudil, že ten někdo, kdo mi tu „pralinku“ dal, to v hlavě v pořádku nemá. Jistě, nijak mi to neublížilo. Jen mne to na pár hodin z tohoto světa vymazalo a přeneslo jinam. Jenže já to nechtěl. Nikdo se mne nezeptal, jestli to chci či nechci vyzkoušet. A a já jsem nikomu neřekl „jo, dej, zkusím to.“ Naopak jsem byl ubezpečený, že je vše ok.

Toto se mohlo stát i komukoliv jinému a ten mohl reagovat naprosto jinak než já. Mohl být také doprovázen někým, kdo by to považoval za úmyslné napadení. To by nám tam také za chvíli mohla asistovat docela slušná parta policajtů. Co by se dělo pak? A kdo všechno by na takový hloupý vtip doplatil? Nebo to vtip nebyl?

Pachuť z tohoto zážitku již z mých úst i z mé mysli pomalu ustupuje. Teď již jen doufám, že až se zase za necelý rok sejdeme, můj úsměv nad touto situací již nebude tak křivý, jako je tomu ještě teď.

V každém případě si příště celou dobu budu opakovat slova klasika: „Pralinky a podobné nebrat!!!“