Otevřený dopis panu poslanci a předsedovi SPD Tomiu Okamurovi.

Pane Tomio Okamuro. Byla doba, kdy jsem Vám fandil a kdy bych v dopise před Vaše oslovení automaticky vložil slůvko „Vážený“. To již, bohužel, delší dobu udělat nemohu. Když dovolíte, vysvětlím Vám proč.

Od svého dětství jsem byl svým tátou, mimo jiné, veden k mantře, že slabším a napadeným mám pomáhat, i kdybych při tom sám měl dostat přes hubu. Za ten výraz se omlouvám, ale tak mi to bylo říkáno a tak se tomu také nejlépe rozumí. A v tomto byl pro mne můj táta velkým vzorem. Po napadení naší vlasti nacisty se bez váhání zapojil do protinacistického odboje. Bohužel kolaborantským zrádcem byli prozrazeni, a pod sekerou neskončili jen proto, že si je gestapo si dost dlouho před 27. květnem 1942.

Ano, i tehdy kolaboranti pracovali proti naší zemi od samého počátku.

Ale vraťme se k Vám a k tomu, pane Okamuro, co Vám vyčítám, a co se mi na Vás a Vašich soukmenovcích tak hnusí. Pokusím se Vám to vysvětlit na příkladu, který, pokud by se stal, by se velmi dotýkal Vás a celé Vaší rodiny.

Situace:

Vy i se svou širokou rodinou bydlíte ve svém zajímavém a pevnost připomínajícím domě s velkým interiérovým i exteriérovým prostorem, do nikoho se nenavážíte, nikoho neobtěžujete a nikomu nevyhrožujete. Naopak, když Vám jeden z Vašich sousedů řekne, že ty klacky, co Vy máte uložené na dvorku, jemu připadají jako hrozba připravená proti němu, tak mu je s úsměvem přes svůj plotek podáte, a s uctivým pozdravem „Sajónara“ se s ním rozloučíte.

Jenže tomuto sousedovi, pane Okamuro, to nestačí. Má jiné zájmy. Štve ho, jak pěknou máte rodinu, jak pěkný a zajímavý dům jste si nechal postavit, jak krásnou máte zahradu, a jak krásné meditační místo v duchu šintoismu jste si v ní nechal vybudovat. A tak se rozhodne, že tak to dál nenechá. Vždyť, jak všem, které ve Vaší ulicí potká vypráví, Vy, pane Okamuro, ani nikdo další z Vaší rodiny, na nic z toho nemáte právo ani nárok. Váš dům, jeho zařízení, zahrada a stromy v ní, dokonce i ten koutek meditačního klidu je prý jen a jen jeho. Nu, a když má svou rodinu i své kolaboranty v okolí správně zpracované, tak vyrazí. S celou svou rodinou popadnou klacky, dokonce i ty, pane Okamuro, které jste mu podal přes Váš plotek jako důkaz Vaší mírumilovnosti, ten plotek prokopnou, vlítnou na Vaši zahradu, dvorek i do Vašeho domu, všechno začnou rozbíjet, a Vás, pane Okamuro, a celou Vaši rodinu, začnou těmi klacky hlava nehlava mlátit. Vašeho otce, pana Matsuo Okamuru a Vaši matku Helenu ubijí. Vaše OBA bratry zmrzačí a Vašeho syna odtáhnou do svého domu. Bráníte se, jak se dá. Kopete, škrabete, křičíte, ale na ty klacky to je málo. A tak voláte o pomoc.

Já, pane Okamuro, jsem v tomto příběhu Váš druhý soused. Stojím za svým plotkem a na celé toto hnusné a nelidské násilí se dívám. Velmi mne prosíte, abych Vám půjčil nebo prodal alespoň jeden pořádný klacek, kterých mám na svém dvorku přehršel, a abyste Vy mohl svou rodinu a sebe alespoň trochu účinně bránit. Upozorňujete mne, že ten špatný soused ,c o Vás všechny napadl a řádí u Vás na zahradě a v domě jako smyslů zbavený, pane Okamuro, chce, až se vypořádá s Vámi, napadnout i mne. Moc mne prosíte a slibujete. Že mi pak vše zaplatíte. Že pak, v případě kdy by někdo napadl mne a mou rodinu, tak nám okamžitě přispěcháte na pomoc. Že mi dáte všechno to bohatství, co v zami na své zahrádce máte. A já nevím, co ještě. Jenže v tomto příběhu, pane Okamuro, já tu svou povahu nemám, zato mám tu Vaši. I ve mně je ukryté nějaké zlo. Možná je to závist nebo nějaké vrozené kolaborantství s kýmkoliv, od kterého bych za svou špínu mohl něco získat. Nevím. Vím ale, že takto okatě, a na plno, to říkat nemohu. To ne. Pro okolí musím v každém případě vypadat jako ten nejkladnější klaďas této planety, nebo alespoň toho našeho českého, moravského a slezského plácku. A tak Vám, pane Okamuro, a Vaší rodině nepomohu. Aby to ale nevypadalo blbě, pane Okamuro, tak to po sousedech a hospodách zdůvodňuji svým pacifismem. A dokonce přes všechny plotky v okolí začnu vyřvávat „Žádné klacky Okamurovi. Mohl by při obraně své rodiny a svého majetku svého útočícího, vraždícího a rabujícího souseda zranit. To by bylo násilí a tomu my všichni musíme zabránit“.

Konec příběhu, pane Okamuro. Co mu říkáte? Dobrý? No přece musí být dobrý, když je přesně podle Vašeho žebříčku hodnot. Nebo byste snad chtěl říci, že pokud by se nějaká taková malá Ukrajina týkal Vás a Vaší rodiny, tak by Váš „pacifismus“ již neplatil? Nebo byste v jeho rámci svůj dům i se svým majetkem nechal sousedovi a i se svou rodinou byste odešli? A kam, pane Tomio Okamuro, kam byste odešli?

Víte, pane Okamuro, ten můj žebříček hodnot mi můj táta nastavil trochu jinak, než ho ten Váš táta nastavil Vám. Tomu, co Vy a Vaši soukmenovci předvádíte jako svůj pacifismus, jako svou lásku k míru, tomu já říkám vychytralý a špinavý proagresorský hnus. Tokové morální špíny, pane Okamuro, jako jste Vy, a jako jsou ti, kteří k Vám dnes s nadšením „zvedají své pravice“, jsme tady, v Česku, nebo dříve v Československu, již měli. Nejdříve hajlovali s Hitlerem, později se Stalinem. A za naším plotkem je opět můžeme vidět pod uslintanou tváří pana Fica či pod rozšafným úsměvem pana Orbána. Jste taková podivná společnost navazující ne až na tok moc vzdálenou minulost. Na minulost a její protagonisty, kterými nejen já v naší zemi hluboce opovrhujeme a pokládáme ji za období hnusu a špíny.

Tak, snad jste z tohoto mého dopisu pochopil, proč před Vaše jméno v začátku dopisu nemohu vložit slůvko Vážený. Bylo by to urážkou všem slušným lidem s nepokrouceným žebříčkem hodnot.

Bez úcty k Vám

Zdeněk Majzlík

Hodonín

P.S.

Pokud jste se, pane Tomio Okamuro, ke svému zvrácenému žebříčku hodnot vydrápal sám a bez přičinění svého otce, pak mu prosím sdělte, že se mu za Vaše spojení s ním velmi omlouvám.