Otevřený dopis JUDr. Ivo Zummerovi, soudci Městského soudu v Brně.

Vážený pane doktore.   Velmi pozorně jsem sledoval tu podivnou akci naší prokuratury, policie a v závěru i soudu, která se roztočila okolo tak zvaných Grow shoppů. Ten můj zájem nepramení z nějaké touhy po sledování šestákových senzací, ale vlastně mohu říci, že můj zájem je již dnes tak trochu profesionální Jednu z těchto kauz jste soudil i Vy. Jedná se o proces s ing. Viktorem Koppem. A mne velmi zaujala hlavně její závěrečná část, kdy jste vyhlásil rozsudek. Mimo jiné jste přednesl svou úvahu o škodlivosti konopí (Vy jste použil nesprávný výraz marihuana) a ještě jste dodal, že obžalovaný pan Kopp patrně vše pochopí teprve tehdy, až on sám bude mít děti. Dovolte mi tedy prosím, abych Vám příběh jednoho takovéhoto dítěte vypověděl.

Jedná se o děvče. Od malička velmi živé a zvídavé. Pořád ji něco zajímalo a pořád se něčemu chtěla „dostat na kloub“.

Ráda se učila a ve škole byla docela dobrá.

Svého tátu vídala a slyšela hrávat na kytaru a chtěla se to naučit taky. Tak se přihlásila na LŠU. Měla talent a tak jí učitelé doporučili, aby hru na tento nástroj studovala dál. A tak vystudovala gymnasium a pak ještě konzervatoř. A v rámci studia na konzervatoři hrála na různých koncertech. Říkalo se že je dobrá a že to „někam dotáhne“

Taky ji bavil tanec a tak se přihlásila do tanečních kurzů. I na to měla talent a za rok již jezdila se svým tanečním partnerem po tanečních soutěžích.

Měla ráda děti a tak se rozhodla, že je bude učit hře na kytaru. Nevybrala si ale zdravé děti. Vybrala si děti postižené. A byla šťastná, že tím obohacuje jejich nelehký život.

Provdala se, a zdálo se, že svět je a bude jenom krásný.

V sedmadvaceti letech zakopla tam, kde se zakopnout nedalo.

Pak ji začaly brnět nohy a začalo se jí špatně chodit.

Šla k lékaři a ten jí řekl, že má roztroušenou sklerózu. Taky jí řekl, že se patrně jedná o její progresivní formu. Nezmýlil se.

Za rok již potřebovala hůlku a za další dva francouzské hole.

S tancem byl konec.

Prsty na rukou se jí zkroutily a ztratila v nich cit. Na míru dělaná kytara od mistra Jana Schneidera skončila na hřebíku na zdi.

Pak přišel na řadu invalidní vozík.

Za deset let z ní byla křečemi a bolestí zkroucená lidská troska neschopná se o sebe postarat naprosto v ničem.

Částečně jí ochrnulo střevní svalstvo, přestala normálně vyměšovat a několikrát bylo nutno vše řešit na JIP, protože jí hrozilo protržení střev.

Částečně jí ochrnuly dýchací svaly a její život se změnil v neustálý boj o každý doušek vzduchu.

Atrofoval jí močový měchýř a bylo nutno jí provést epicystostomii.

Nemoc svými atakami pokračovala dál a bolest a křeče byly stále horší a horší.

Pak již byl problém ji vůbec do invalidního křesla dostat, protože křečemi vypjatému tělu bylo skoro nemožné dát tvar sedícího člověka.

Bolest prakticky nepřestávala a naopak se stále zvyšovala.

Toto vše se dělo přesto, že celou tu dobu byla pod kontrolou těch nejlepších specialistů na tuto chorobu z 1. FN UK v Praze, a přesto, že celou tu dobu poctivě brala všechny tímto státem uznané a schválené léky, které jí byly předepisovány.

Po čase si její organismus na medikamenty potlačující bolest, uvolňující křeče a na projímadla zvykl a tato přestala účinkovat.

Její život se změnil v peklo na zemi.

Když již měla v hlavě jenom jednu myšlenku, že chce toto trápení ukončit, tak jí jeden kamarád navrhl, aby vyzkoušela konopí.

Po vykouření necelé jedné konopné cigarety se křeče uvolnily a bolest se zmírnila.

Přídavek drceného konopí do jídla ji pak zbavil dalších neblahých průvodní jevů této její nemoci.

Dokonce se jí na čas obnovila i schopnost chůze. Sice jen za pomoci francouzských holí, ale ona to brala jako velké vítězství.

Konopí nejdříve dostávala od svých přátel, později jí manžel pěstoval vlastní.

Bohužel po čase se jejich manželství rozpadlo, její rodiče si ji odvezli domů a její bývalý manžel jí všechno její konopí spálil.

Za týden poté, co spotřebovala svoji malou zásobu, kterou si při odchodu od manžela vzala, se z ní opět stala křečemi zkroucená a bolestí naříkající troska.

Vše došlo tak daleko, že prosila svého otce, aby jí nějak pomohl zemřít, protože ten svůj stav již nebyla schopna snášet.

Pak se o jejím stavu dověděli její přátelé a přivezli jí dvě velké tašky plné sušeného konopí.

A opět se opakoval ten zázrak, který se již jednou stal před pár lety. Po vykouření jedné jediné konopné cigarety (jointu) se křeče uvolnily a bolest se zmírnila. Přidání drceného konopí do jídla během dvou dnů vyřešil ostatní problémy.

Její otec do té doby na konopí nevěřil. Dokonce se o jeho uživatelích, a to včetně své dcery, vyjadřoval dost nepěkně. Po této zkušenosti si ale vyhledal všechny dostupné informace o této bylině, prostudoval si materiály, které našel na internetu a dokonce se přes internet seznámil i s profesorem Doc. RNDr. Lumír Ondřej Hanuš, DrSc., Dr.h.c.mult. z Hebrejské University v Jeruzalémě v Izraeli. Tento český vědec se zabývá převážně výzkumem přírodních látek  a je členem mezinárodní společnosti pro výzkum cannabinoidů. Právě on objevil a izoloval novou endogenní látku v mozku, anandamid, díky němuž bylo možné pochopit mechanismus léčebných účinků konopí.

Pak se postupně obrátil na starostu, živnostenský úřad, policii ČR, poslance, senátory, presidenta a členy vlády ČR, aby mu povolili konopí pro svou dceru pěstovat.

Někteří mu řekli nebo napsali, jak moc jeho situaci chápou, ale zároveň mu sdělili, že nyní, okamžitě, pro něj a pro jeho dceru nemohou nic udělat. Ostatní vše pominuli mlčením.

Tak tedy udělal to jediné, co v této situaci udělat musel. Obstaral si semínka a začal tuto bylinu pěstovat i proti vůli zákonů této země. Zároveň ale dál psal všem možným institucím tohoto státu a všem mocným, kteří by něco mohli změnit. A skutečně se po třech letech podařilo naše poslance a senátory přesvědčit a oni zařadili konopí mezi léčivé látky.

Konopí se do půl roku mělo objevit v lékárnách na lékařský předpis. Nestalo se tak. Zločinci a korupčníky obsazené vedení SUKLu nejen že prosadilo, že žádná zdravotní pojišťovna nesmí na léčebné konopí přispívat ani jednou korunou, ale dokonce se postarali i o to, že žádné léčebné konopí doposud v lékárnách není.

A tak pacientům, jako je na příklad ta žena, o které jsem Vám vyprávěl tento příběh, nezbývá nic jiného, než dál přestupovat zákony této země.

Otec té nemocné ženy se stal postupně dost známý. Nikdy totiž nedělal tajnosti s tím, že konopí pro svou dceru pěstuje a zpracovává. Píše o svých zkušenostech, několikrát byl jejich příběh publikován v novinách, časopisech, rozhlase a TV, a dokonce několikrát s tímto problémem vystoupil i na veřejných shromážděních. A tak se nyní na něj obracejí spousty jiných lidí, s podobnými příběhy a hledají u něj někdy radu a někdy jen se chtějí vypovídat. A tak se dověděl na příklad o příběhu dvou policistů z Jihočeského kraje, o soudním úředníkovi Jihočeského soudu, o předsedovi jedné parlamentní strany, o soudci Ústavního soudu a o desítkách prostých lidí, kteří mají podobný problém a jsou nuceni jej podobně řešit.

Každý den tito lidé mají strach, že je nějaký trouba, který o této problematice neví naprosto nic, udá policistům a ti mu přijdou ty jeho rostliny sebrat.

Nejde totiž o to, vážený pane doktore, že se pak dostanou před soud a že je pak nějaký soudce, který o této problematice také nic neví, odsoudí. Jde o to, že ti, pro které oni tuto léčivou bylinu pěstovali, ji najednou nebudou mít. Nedostanou ten jediný lék, který jim pomáhá vydržet to jejich trápení, protože za něj skutečně není žádná známá náhrada.

Můžete se zeptat, jak toto všechno vím.

Vím to, protože ten příběh, který jsem Vám výše popsal, je příběhem mé dcery. A jsem to já, kdo musí každý rok pro ni vypěstovat minimálně dva a půl kilogramu sušeného konopí, musím jí je zpracovat a musím jí je připravit. Každý den jí musím ubalit pět těch tak zvaných jointů, protože její prsty to již nedokáží, a v mixéru jí musím další dávku rozsekat pro přidání do jídla. A jednou za rok jí musím vyrobit dostatek konopné masti a tinktury, abychom tu bolest v jejích dnes již naprosto nefunkčních nohách mohli zahánět i tímto způsobem.

Samozřejmě, že mám i jinou možnost.

Mohu jí nechat napsat opiové tablety, jak jí doporučoval jeden lékař v českobudějovické nemocnici. Problém je ovšem v tom, že opium je fyzicky návykové. Takže za rok či dva by ho dcera již musela brát tolik, že by se z ní stala nekomunikující a nic nevnímající troska.

Nebo mohu dodržet zákony této země a nechat ji v křečích a bolestech zemřít.

Víte, konopí naši dceru z té její nemoci nevyléčí. Ta nemoc je skutečně nevyléčitelná a jednou naši dceru zabije. Ale ta bylina jí pomáhá dožít ten svůj život jako lidské bytosti a ne jako týranému zvířeti.

Co si v takové situaci může normálně myslící člověk vybrat? Jak byste se zachoval Vy?

Nemusíte mi odpovídat, protože já vím, co byste si vybral. Koupil byste zahrádku a sehnal si někde semínka. A možná byste si o radu a pro ta semínka přišel právě za panem Koppem, kterého jste 4. února tohoto roku podmínečně odsoudil na jeden rok do vězení.

Myslíte, že je to vše nesmysl a že Vás se to netýká?

To jsme si my mysleli až do sedmadvaceti let věku naší dcery také.

Moc Vám přeji, vážený pane doktore, aby se nikdo z těch, koho Vy máte rád, nikdy nedostal do takové situace, v jaké je naše dcera. A ze srdce Vám  přeji, abyste ani Vy, ani nikdo z Vašich blízkých, nikdy nemusel takovou situaci řešit.

Jenže to nic nemění na tom, že v této zemi jsou tisíce lidí, kteříto musí dělat tak, jak to musím dělat já, jak to musí dělat ti českobudějovičtí policisté, jak to musí dělat ten předseda jedné z našich parlamentních stran nebo jak to musí dělat ten soudce našeho Ústavního soudu.

My nemáme jinou volbu. Abychom zmírnili utrpení našich blízkých, tak musíme porušovat zákony tto země.

A tak všem těm, kteří se v budoucnu dostanou před Váš soud přeji, aby všechny Vaše další rozsudky již byli nejen uvážlivé a podle práva, ale aby také byly spravedlivé a lidské.

Protže právo, jak jistě sám velmi dobře víte, ještě nezaručuje spravedlnost a už vůbec ne lidskost.

Zdeněk Majzlík