Názor laika k adopci dětí stejnopohlavními páry.

Ve čtvrtek 29. dubna proběhlo ve Sněmovně úvodní kolo jednání k uzákonění manželství pro stejnopohlavní páry. Bylo zajímavé poslouchat názory poslanců k tomuto tématu.

 Některé byly zajímavé svým obsahem k zamyšlení, jiné svou trapností. Ten jeden svou ubohostí dalece překonával vše ostatní a patrně vejde do dějin. „Raději bych skočil z okna, než skončit u stejnopohlavního páru“. Poslanec Okamura tak reagoval na možný důsledek přijetí tohoto zákona, protože ten by následně otevřel cestu k možným adopcím dětí i těmito páry. Velmi vemlouvavým projevem všechny přítomné poslance upozorňoval jistý pan poslanec z Karviné, že připuštění adopce stejnopohlavními páry se rovná týrání adoptovaných dětí. Když jsem jej poslouchal, až jsem měl tendenci mu věřit. Vypadalo to totiž, jakoby peklem týrání od nejrannějšího dětství sám prošel.

Když pak můj přítel Jindřich Krása umístil na své FB stránky obrázek poslance Okamury i s jeho „slavným“ výrokem, asi nečekal, jaká paleta názorů se mu k němu sejde.

I zde prakticky všichni přispívající okamžitě přešli od problematiky manželství stejnopohlavních párů k problematice jejich následného práva adoptovat děti. Bohužel, jak již je na FB zvykem, absolutní většina přispěvatelů se patrně řídila heslem, že „Když o něčem nic nevím, nebo něčemu nerozumím, tak hloupé a špatné musí být právě to, o čem nic nevím či čemu nerozumím, a ne já.“  Bylo úžasné sledovat, jaké nenormálnosti ze sebe chrlili ti, kteří sami sebe pokládají za normální.

I mé názory na tuto otázku byly kdysi velmi radikální a hloupé. Tehdy ze mne hovořili nejen neznalost, ale hlavně emoce z té neznalosti vyplývající. Později, když jsem místo emocí začal více používat rozum, tak jsem pochopil, že se navážím do něčeho, o čem nemám ani páru. Pak jsme se se ženou seznámili v Chorvatsku se dvěma muži z Rakouska, kteří spolu žijí již dlouhé roky, tzv. na hromádce. Vlastně spolu zestárli. Mají se rádi, je jim spolu dobře, a nemají potřebu nikoho svou sexualitou obtěžovat, přestože právě to mnozí velmi rádi lidem jejich zaměření přisuzují. Jejich názory na lidi a svět okolo jsou mírné a pohodové. Nemají potřebu se vůči nikomu projevovat agresivně. A já i moje žena jsme velmi rádi, že je můžeme počítat mezi své přátele. Nevím, jestli by se chtěli starat o adoptované dítě. Vím ale, že pokud by mohli, byli by pro něj velmi dobrými rodiči a vytvářeli by mu velmi kvalitní zázemí. Jenže v době, kdy by se možná k takovému kroku rozhodli, to možné nebylo. Dnes je situace v Rakousku jiná. Od 1. ledna 2010 mohly homosexuální páry uzavírat registrované partnerství, od roku 2013 jim byla umožněna adopce dítěte partnera, rozhodnutím Ústavního soudu z ledna 2016 smějí společně adoptovat děti, a od 1. ledna 2019 smějí uzavírat manželství se všemi právy, která mají heterosexuální manželé. A světe div se, Rakousko se kvůli tomu nezhroutilo.

Já nejsem odborník na tuto tématiku, a tak se mohu vyjadřovat jen z pohledu uvažujícího laika, který ve svých 75 letech prošel nějakým vývojem myšlení, a pro kterého není problém vyhledávat si z veřejných zdrojů názory odborníků. Nejdříve tedy něco o homosexualitě jako takové.

Je dávno známou věcí, že homosexualita není jen lidskou záležitostí. Před deseti lety se homosexuální konání dokládalo u asi 500 tvorů. Bizoni, berani, žirafy, kočky, koaly, kosatky, delfíni, mývali, opice, sloni, albatrosi, delfíni … V současné době je jich již doloženo 1500 tvorů. Zrovna tak je prokázáno, že se nejedná o nemoc ani o naučené konání, ale o genetickou odchylku. Tedy je to stejné, jako to, jestli je někdo levák či pravák, jestli jeho oči jsou modré, zelené, černé či hnědé, jestli někdo nezadržitelně tloustne, přestože moc nejí, a jiný, i kdyby se ujedl tak neztloustne, jestli má někdo kůži růžovou, hnědou nebo černou atd. Pokračovat by se dalo dál. Dlouho mnozí rádi tvrdili, že se jedná o vývojovou chybu, která postupem doby – vývojem, zanikne. Argumentovalo se tím, že když si tito lidé vzájemně nemohou rozmnožovat, zákonitě postupně vymizí. Jenže ani to není pravdou. Skutečně to vypadá tak, že příroda záměrně tuto odchylku udržuje přibližně stále na stejné úrovni.

A je zde ještě jedna věc, která patrně tvrdé odpůrce jakéhokoliv zrovnoprávnění homosexuálních jedinců či párů nepotěší. Bylo prokázáno, že mezi homosexuálními lidmi je v průměru více vysoce inteligentních lidí, než je průměr mezi ostatním obyvatelstvem. A to až dvojnásobně. Proč tomu tak je, jaký záměr v tomto příroda má, to se zatím neví. Předpokládá se ale, že jejich vyšší inteligence a větší tendence k vysokým specializacím, až k výjimečnosti, má napomoci přežití skupiny. Tady mne jako příklad napadá příběh geniálního matematika a zakladatele moderní informatiky Alana Mathison Turinga. Za druhé světové války pracoval v dešifrovacím oddělení britské armády, kde rozluštil kódy nacistického šifrovacího stroje Enigma. Zachránil tím tisíce životů vojáků na britské straně, a možná i Velkou Británii jako takovou. Vláda se mu po válce odměnila tím, že jej pronásledovala pro jeho homosexualitu. 7. června 1954 snědl kousek jablka napuštěného kyanidem draselným a zemřel. Oficiálně šlo o sebevraždu, ale jisté to není. V roce 2009 se mu jménem britské vlády omluvil premiér Gordon Brown. V roce 2013 mu britská královna Alžběta II udělila královskou posmrtnou milost.  Letos bude ve Velké Británii uvedena do oběhu nová padesátiliberní bankovka, kde na jedné straně je vyobrazení královny, na druhé pak Alana Turinga. Jen mne tak napadá, co vše tento člověk ještě mohl přinést Velké Británii a světu, kdyby nebyl dohnán k smrti?

Homosexualita, stejně jako heterosexualita, není jen o sexu. Z větší části je to o náklonnosti, lásce, důvěře a společných hodnotách.

A pokud se jedná o ty tak obávané adopce dětí?

V Česku mají problém adoptovat dítě i heterosexuální páry. A to nejen kvůli úřednímu šimlu, ale také proto, že dětí, které je možné adoptovat, je velmi málo. Čekací doby jsou údajně až 10 let. Může se zdát, že tato informace poněkud koliduje se skutečností, že naše dětské domovy jsou přecpány odloženými dětmi. Vysvětlení je prosté. Matky, nebo oba rodiče, kteří se o své dítě nechtějí starat, ho sice odloží do dětského domova, ale zároveň neumožní jeho adopci. Pak jsou již jen tři možnosti. Dvě první jsou svěření do péče jiné osoby, nebo do pěstounské péče. To znamená, že někdo si tyto děti vezme domů, stará se o ně, učí je všemu tomu, co pro svůj život potřebují, ale za žádnou cenu si s nimi nesmí vytvořit blízký vztah, protože neví dne ani hodiny, kdy se objeví jeho biologičtí rodiče a to dítě si vezmou zpět domů. Skutečnost je ale taková, že když si ho vůbec vezmou, tak až v jeho 18 letech, kdy již může pracovat a nosit domů peníze. A aby toto mohli dělat, stačí jim jednou ročně poslat SMS zprávu, nebo pohlednici. Tím prokáží svůj zájem o své dítě. Pro určitou skupinu lidí je to velmi výhodné. Veškerý pobyt, včetně všech potřeb tohoto dítěte totiž hradí stát.

Pak jsou zde ještě děti, o které nikdo, z různých důvodů, nestojí. Ani rodiče, ani na možnost adopce čekající manželé. Ty zůstanou v dětském domově až do dospělosti a pak jsou, bez jakýchkoliv zkušeností a bez jakéhokoliv zázemí, vypuštěni ven. Zákonitě mne napadá několik otázek:

Zůstaly by všechny ty „nechtěné děti“ v dětských domovech, kdyby se o ně pro adopci mohly ucházet i stejnopohlavní manželé?

Co by pro ty děti bylo lepší? Zůstat v dětském domově, nebo získat svou rodinu, tu stejnopohlavní?

Ta diskuse na FB, a naprostá většina všech diskusí na toto téma nejen mezi prostými občany, ale i mezi politiky, je vedena až zuřivě emocionálně. Nikdo, ani ti politici, nemají zájem si vyslechnout odborníky. Proč?

Nikdo z těch diskutujících se nikdy nezajímal o to, co by bylo lepší pro ty děti. Jestli žít do svých osmnácti v prostředí, kde sice dostanou najíst a kde se o ně stará parta profesionálů, kde je to ale bez lásky, bez pohlazení a bez skutečného rodinného porozumění. Zato je to v prostředí s dennodenní šikanou. A pokud si někdo myslí, že šikana je tam jen výjimečná, tak se hluboce mýlí.

Každý člověk, kterému se již od malička dává najevo, že o něj ti jeho nejbližší nestojí, si trauma z tohoto poznání nese sebou celý svůj život. A mnohdy se to následně přenáší do jeho vlastní rodiny, kterou si založí v dospělosti.

Rakušané umožnili manželství stejnopohlavních párů, a to se všemi právy, které mají i manželé heterosexuální. Tedy i s možností adopce dětí. A nemají s tím problém.

Podobný návrh zákona schválila v loňském roce i dolní komora švýcarského Parlamentu. Pouze Křesťanští demokraté tam mají problém s povolením umělého oplodnění.

V tom Rakousku a ve Švýcarsku si asi uvědomují, že výchova dětí je o rodině, rodinném zázemí, a společnosti, ve které ty děti žijí. U nás řešíme problém jiný. Někteří poslanci by totiž, v případě přijetí obdobného zákona u nás, chtěli skákat z oken. Jistě, je to zlé, a měli bychom se nad tím před příštími volbami zamyslet. Přesto, neměli bychom i tady nejdříve myslet na ty nechtěné děti? A než je nechávat v péči profesionálů, tak jim raději pomoci získat svou vlastní rodinu? Sice trochu jinou, než jsme zatím zvyklí, ale přesto rodinu naplněnou láskou, pozorností,  vstřícností a rodinné péče.

Za sebe musím říci, že bych hlasoval pro ty děti, a to i za cenu otevřených oken v našem Parlamentu.

(Poznámka: Časopis Roots mne před časem požádal, jestli bych nenapsal svůj názor k problematice manželství a možnosti adopce dětí stejnopohlavními páry. Napsal jsem k tomu tři články. Tento je první z nich a zde jej uveřejňuji se souhlasem šéfredaktora. Další uvedu s odstupem několika dnů.)