Návrat morálního a lidského hnusu.

Každý rok sleduji v televizi novoroční projevy politických představitelů. Ne proto, že bych od nich očekával moudrost nebo naději,

ale proto, že tyto projevy vždy cosi vypovídají o charakteru řečníka i o stavu společnosti, která mu umožnila předstoupit před národ.

Letos se ale stalo něco nového. Poprvé v životě jsem při vystoupení novoročního řečníka pocítil fyzický odpor. Ne nesouhlas, ne rozčarování, ale fyzický hnus.

Ve všech lidských společnostech, a dokonce i v říši zvířat, existuje základní princip přežití.
Pomáhá se napadenému, nikoli agresorovi. Ne proto, že bychom byli „hodní“, ale proto, že miliony let evoluce naučily živé organismy jediné základní pravdě:

„Kdo dnes nechá napadeného padnout, zítra padne sám.“

Člověk tento princip povýšil na morální normu, etický kodex, a nakonec i na zákonnou povinnost. Český právní řád trestá neposkytnutí pomoci (§ 150 trestního zákoníku).

Ale i bez zákonů by to mělo být samozřejmé. Jde o axiom přežití.

V našich nedávných dějinách už jsme si vyzkoušeli co to je, když ti kteří mohli a dokonce podle dohod měli pomoci, to neudělali. Když pak byl československý stát ohrožen agresí nacistického Německa, většina národa byla připravena se bránit. Ale, jak už to bývá, ne všichni. Existovaly tady organizace, které sdílely stejné amorální hodnoty jako agresor.
Sudetoněmecká strana Konráda Henleina, teroristický Sudetendeutsches Freikorps, Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei Hanse Knirschera, ale i české fašistické struktury jako Vlajka či Národní obec fašistická Radoly Gajdy.

V politickém i vojenském jazyce se jim říká pátá kolona. Jejich úkol je vždy prostý. Rozložit stát zevnitř, pomoci agresorovi a připravit půdu pro okupaci. A uspěli.

Hitler je mrtvý. Z jeho těla zbyl možná jen fragment lebky uložený ve Státním archivu Ruské federace. Horší ale je, že jeho myšlenkový odpad přežil. Dnes jej zosobňuje ruský prezident Vladimir Putin.
Rozpoutal brutální válku v Čečensku, napadl Gruzii, okupuje část Moldavska a vede vyhlazovací válku proti Ukrajině. A stejně jako Hitler, má i on své páté kolony. I u nás.

Jsou to lidé, kteří tvrdí, že válku je třeba „zastavit“ nikoli porážkou agresora, ale odepřením pomoci oběti. Žádají, aby se napadený přestal bránit, protože pak se prý agresor „uklidní“.

Tato logika není ani naivní, ani hloupá. Je morálně zvrácená.

První velkou národní katastrofou bylo, že jsme se v roce 1938 vzdali bez boje.
Druhá, možná ještě horší, spočívá v tom, že dnes vědomě legitimizujeme kolaborantské myšlení. Tuto roli dnes plní současný předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Tomio Okamura. Ne jako karikatura, ale jako reálný politický aktér, kterému bylo dovoleno vystoupat na jedno z nejvyšších ústavních míst v zemi a šířit své zvrácené „moudrosti“ prostřednictvím sítě jako novoroční projev předsedy Poslanecké sněmovny.

Kdysi jsme měli Henleina a jeho SdP.
Dnes máme Okamuru a jeho SPD.

Rozdíl mezi nimi není v prohození písmen ve zkratkách a dokonce ani ne v principu. Rozdíl je jen v tom, že tentokrát už nemůžeme tvrdit, že jsme NĚCO nevěděli.