Když zákon zabíjí

Někdy je těžké si připustit, že místo toho, aby zákony chránily, mohou ubližovat. Předložím Vám skutečný příběh. Ukazuje, jak stát raději nečiní nic, než by pomohl lidem trpícím nevyléčitelnými nemocemi.

Představ si, že máte dítě. Jakékoliv dítě. Ať už je to dítě desetileté nebo dospělé – nezáleží na tom. Je zasaženo nevyléčitelnou nemocí, která mu pomalu bere jeho tělo. Ochrnuté nohy, ruce, postupně i vnitřní orgány. To ale ještě není konec. Nemoc nemilosrdně postupuje a nakonec ho velmi nepěknou smrtí zabije. Jeho hlava ale nemocí zasažena není. Ta funguje velmi dobře. Můžeš si říci „Zaplať pán Bůh.“ Ale skutečně je to dobře? Díky té své hlavě velmi dobře ví, co ho čeká. Pomalá a bolestivá smrt. Má z toho obrovské deprese a již několikrát Tě prosilo, abys mu pomohl zemřít.

Chtěl bys mu pomoci, ale nemáš jak. Můžeš jen koukat a snášet bolest, která tě každý den vnitřně trhá. Je to k nesnesení. A tak občas musíš někam zalézt a vybrečet se. Dante Alighieri psal své Peklo v době temna středověku. O tom pravém Pekle ale nevěděl vůbec nic.

Pak ti přijde email od přítele, který ti náhle rozsvítí světlo naděje. Jako kdybys bloudil po rozbouřeném moři a náhle uviděl světlo majáku.

Žije v Izraeli a je to v celém světě uznávaný vědec. Víš, že ze svých úst nevypustí nic, co by neměl ověřené:

„V jednom zdejším léčebném zařízení tady úspěšně testují léčbu na nemoc, kterou má i tvoje dítě.“

Něco takového jsi nikdy neslyšel. Mikrodávky extraktu z hub, které zcela ochrnutým pacientům pomáhají znovu chodit. Nejdříve jeden, za pár dnů další. Není to žádný „fake news“. V izraelské televizi to potvrdil i jeden z terapeutů.

Za pár dní ti přijde další zpráva. Už chodí ne dva, ale čtyři. Zároveň dostaneš i konkrétní postup. Tak jednoduchý, až primitivní, že se ti tomu skoro nechce věřit. A ta léčivá věc se tak hojně vyskytuje kousek za Tvým plotem. Stačí je nasbírat a další doma vypěstovat. Jedná se o houbičky rodu Psilocybe.

Musíš to vyzkoušet. Musíš. Žádná jiná varianta přece neexistuje.

Probereš to se svým dítětem, pak vše připravíš a začnete. Po pár dnech jsou deprese pryč. Tvoje dítě již zase září. Vykládá, zajímá se o vše možné, vykládá vtipy a taky se zase směje. Už tě o svou smrt neprosí. Po pár týdnech se mu začínají otevírat jeho již dlouhá léta křečí zaťaté ruce. Pak se ve spánku sama otočí z boku na záda a také zpět. Sám si již nevzpomínáš, kdy to dokázala naposledy. Jsi silný člověk. Jenže už zase se ti chce brečet. Ale teď to je štěstím.

Je tu ale jeden problém. Vše to, co nyní děláš, je zákonem zakázané. Zákonem, pro který je utrpení a smrt tvého dítěte přijatelnější, než jeho úspěšná léčba tam, kde si oficiální medicína neví rady.

Co uděláš? Dodržíš zákon? Stoupneš si před pelest jeho postele a řekneš mu, že končíte, protože to zákon zakazuje? Umíš si vůbec představit, že by ses pak ještě někdy dokázal podívat do zrcadla? Ne, to je mimo tvé chápání.

A tak se rozhodneš jinak.

Váš příběh i s léčebným postupem pošleš na ministerstva, poslancům, senátorům, vědeckým institucím a všem RS centrům. Tou nemocí tvého dítěte je totiž progresivní forma roztroušené sklerózy.

Jedni ti pošlou slova podpory, ale nic víc. Jiní tě starostlivě upozorní, že za porušování zákona bys mohl jít až na 15 let do vězení. Ostatním za odpověď nestojíš. Svým mlčením ti ale odpovídají naprosto jasně: „Ten zákon je pro nás nad životem tvých dětí.“

Tak co je důležitější? Zákon, nebo lidský život?

Podle Ústavy zákon nemůže stát nad životem člověka. Je tedy Česká republika právním státem?

Kde je právo na život, když se člověk nesmí rozhodnout pro léčbu, která by mu pomohla? Jak může stát tvrdit, že mu záleží na životě, když brání přístup k léčbě, která by ohrožený život mohla zachránit? Kam se to vracíme?

Před desítkami let se děly podobné hrůzy pod jinými zákony a pod jinými zástupci moci. Aktion T4. Údajně milosrdná eutanazie mentálně postižených a zmrzačených lidí, za pomocí plynových komor zaplavených oxidem uhelnatým. Jistě, naši zákonodárci a naše justice plynové komory nepoužívají. Bylo by to neetické. Stačí přece jen vydat a uplatňovat zákon, který nemocným zabrání v přístupu k léčivkám, které tito potřebují pro své léčení. Pak stačí již jen čekat. Humanity made in Czech Republic.

Děláš, co můžeš, ale hnout se z místa se ti nedaří. Dokonce ti nepomůže ani zpráva Vysokého komisaře OSN, JUDr. Wolkera Türka, kde upozorňuje všechny představitele zemí OSN, že svými zákony z oblasti návykových látek hrubě porušují lidská práva. Reakce vlády ČR? Žádná. Jede se dál. Vlastně jedna reakce přece jen následovala. Vykopnutí Mgr. Jindřicha Vobořila z místa Národního drogového koordinátora. A proč? Nu protože tuto zprávu spolu z dalšími odborníky přeložil a zveřejnil.

Tento příběh není fikce. Je o mé dceři, a o nás, jejích rodičích. O tom, jak bojujeme se zrůdnými zákony údajně demokratického státu uprostřed Evropy, kde se zákonodárci a justice při každé příležitosti ohánějí lidskými právy.

Dnes jsem to já, moje žena a naše nemocná dcera Martina, na koho může každou chvíli, ve jménu zrůdného, a dle Listiny a Ústavy neplatného zákona, zaútočit tlupa ozbrojenců a odvléci nás do vězení. Zítra to můžete být Vy.

V roce 1963 napsal jistý Martin Luther King Jr. z birminghamského vězení svým přátelům dopis na téma spravedlivých a nespravedlivých zákonů, a přístupu k nim. Představím Vám jeho části:

„Odpověď spočívá ve skutečnosti, že existují dva druhy zákonů: spravedlivé a nespravedlivé, a já souhlasím se svatým Augustinem, který řekl: ‚Nespravedlivý zákon není žádný zákon.‘“

„Spravedlivý zákon je lidské pravidlo, které je v souladu s morálním zákonem nebo Božím zákonem. Nespravedlivý zákon je pravidlo, které je s morálním zákonem v rozporu. Každý zákon, který pozvedá lidskou důstojnost, je spravedlivý. Každý zákon, který lidskou důstojnost ponižuje, je nespravedlivý.“

„Když člověk přijímá nespravedlivý zákon, nejen že se podílí na nespravedlnosti, ale také se sám stává nespravedlivým. Jakožto jednotlivci musíme mít odvahu říct, že zákon, který nás nutí jednat proti morálnímu zákonu, je zkažený a neměli bychom se jím řídit.“

Za tyto myšlenky pana Martina Luthera Kinga Američané zabili. Mně za nedodržování stejné špatnosti hrozí 15 ti lety vězení.

Než jsem se Vám rozhodl napsat tento dopis, oslovil poslance, senátory, ministry, prezidenta i Ústavní soud. Marně. Zákon, patřící svým obsahem do doby té nejhorší totality, je pro ně přednější, než lidský život.

V minulých dnech jsem požádal ombudsmana o podání stížnosti k Ústavnímu soudu, chystám dopis JUDr. Wolkeru Türkovi, a také oslovuji představitele těch stran a hnutí, kteří, jak doufám, ty dnešní bezcitné po podzimních volbách v řízení státu nahradí. Jestli to povede ke spravedlnosti, to nevím. Jsem sám a je mne málo slyšet.

Stát nás považuje za tupé a snadno manipulovatelné stádo ovcí. Pomozte mi, prosím, vysvětlit mu, že nemá pravdu. Možná bude pro začátek stačit, když tento dopis pošlete dál, svým přátelům. Díky.