Diskuse s premiérem České republiky

Začátkem července jsem poslal otevřené dopisy předsedovi Ústavního soudu, prezidentu republiky, nejvyšší státní zástupkyni, předsedovi vlády, ministrům spravedlnosti a zdravotnictví a řediteli Národní protidrogové centrály.

Poukazoval jsem v nich na to, že podle mého přesvědčení současná protidrogová legislativa v konkrétních případech závažně zasahuje do ústavně zaručených práv člověka. Součástí každého dopisu byla i má kniha Česko mezi právem a spravedlností, ve které se snažím toto své přesvědčení podrobně doložit konkrétními případy i právní argumentací.

Na konci každého dopisu jsem položil otázky vztahující se přímo k funkci jeho adresáta. Chtěl jsem vědět, jak se na tento rozpor mezi zákonem, spravedlností a základními právy člověka dívají právě lidé, kteří mají možnost fungování státu nějak ovlivnit.

Do dnešního dne jsem dostal tři odpovědi.

První byla od ředitele Národní protidrogové centrály brigádního generála Jakuba Frydrycha. Spočívala v tom, že jakmile zjistil, že jsem mu balíček s knihou poslal já, nechal mi jej bez otevření poslat zpět. Asi mě nemá rád.

Druhá odpověď přišla od JUDr. Lenky Bradáčové. Přiznám se, že mě to docela překvapilo, protože právě u ní jsem se domníval, že mi nenapíše ani řádek. Mýlil jsem se a paní nejvyšší státní zástupkyni se za svůj předpoklad omlouvám.

Horší je to podle mého názoru s obsahem její odpovědi. Vysvětlila mi stanovisko státního zastupitelství a popsala platnou právní úpravu, ale otázce, kterou považuji za podstatnou – zda může být trestní postih nemocných lidí a jejich blízkých v některých případech v rozporu s jejich základními právy – se podle mého názoru vyhnula. V tomto smyslu jsem jí také odpověděl. Další odpověď již nepřišla.

Jako třetí mi přišla odpověď od předsedy vlády Andreje Babiše. S Andrejem Babišem jsem již několikrát hovořil z očí do očí a také jsem toho od něj dost přečetl. Proto mám silný dojem, že odpověď formuloval některý z jeho spolupracovníků. To však není podstatné. Dopis je podepsán předsedou vlády, a proto jej považuji za jeho odpověď.

Obsahově má ovšem s odpovědí JUDr. Bradáčové něco společného. Hovoří poměrně podrobně o konopí, rizicích samoléčby, prevenci a obecné protidrogové politice, ale podle mého názoru se opět vyhýbá otázce, kterou pokládám od počátku:

„Co má mít v demokratickém právním státě přednost v situaci, kdy se trestní zákon dostane do konfliktu se snahou vážně nemocného člověka nebo jeho blízkých zmírnit utrpení, kterému současná medicína nedokáže dostatečně pomoci?“

Protože právě premiér na můj dopis reagoval a protože s ním mám z minulosti zkušenost, že osobní jednání může skutečně vést ke změně, rozhodl jsem se v této diskusi pokračovat.

Napsal jsem mu proto znovu. Svou odpověď zveřejňuji v plném znění:

Vážený pane premiére,

reaguji na Vaši odpověď ze dne 11. srpna 2026 na můj otevřený dopis ze dne 2. července 2026.

Jsem rád, že jste mi odpověděl. Z dosud oslovených představitelů státu jste vedle JUDr. Lenky Bradáčové jedním z mála, kteří považovali za potřebné na můj otevřený dopis odpovědět, a toho si vážím.

Bohužel však musím konstatovat, že Vaše odpověď se podle mého názoru vyhnula meritu věci

a soustředila se především na konopí, jeho léčebné využití, rizika samoléčby a obecné principy protidrogové politiky.

Píšete, že se chcete s mou publikací podrobněji seznámit. Spolu s tímto dopisem Vám proto zasílám ještě jeden výtisk své knihy Česko mezi právem a spravedlností, abyste ji měl při případném dalším jednání k dispozici. Budu rád, pokud při jejím čtení věnujete pozornost především otázce, která je skutečným předmětem mého otevřeného dopisu.

Tou otázkou není v první řadě konopí. Tou otázkou jsou lidská práva.

Jsem přesvědčen, že v České republice dochází k případům, kdy jsou nemocní lidé nebo jejich blízcí vystaveni trestní represi proto, že se snaží zmírnit vážné utrpení v situaci, kdy jim současná medicína nedokáže nabídnout dostatečně účinnou pomoc, zatímco oni sami nacházejí úlevu v látkách, jako je například konopí či houby rodu Psilocybe.

Nejde mi přitom o legalizaci volného trhu s návykovými látkami ani o zpochybňování jejich možných zdravotních rizik. Jde mi o něco mnohem užšího a podle mého názoru také mnohem závažnějšího: zda má stát trestně postihovat nemocného člověka nebo jeho blízkého za jednání, jehož účelem není obchod s drogami, zisk ani ohrožování jiných lidí, ale snaha zmírnit vážné utrpení.

Od listopadu 1989 je jedním ze základních principů našeho demokratického státu přesvědčení, že veřejná moc musí respektovat základní a přirozená práva člověka. Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod, která se již ve své preambuli hlásí k neporušitelnosti přirozených práv člověka.

Přesto jsem přesvědčen, že stát stále udržuje právní úpravu, která může v konkrétních případech vést k velmi krutým a nelidským zásahům právě proti lidem, kteří se nesnaží druhým škodit ani na jejich utrpení vydělávat, ale pomoci sobě nebo svým blízkým.

Nebudu zde znovu uvádět konkrétní případy takové perzekuce. Popsal jsem je v knize, kterou Vám znovu přikládám, v kapitole „Příklady skutečné perzekuce“ na straně 115. Stejně tak zde nechci opakovat svou konfrontaci příslušných zákonů s přirozenými právy člověka, Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem České republiky. Té se věnuji v kapitole „Lidská práva vs. zákony

o návykových látkách“ na straně 126.

Vážený pane premiére, ve své odpovědi píšete, že „smyslem moderní politiky v oblasti závislostí není represe sama o sobě, ale především podpora zdraví, prevence, dostupná pomoc a snižování škod“.

S touto myšlenkou souhlasím a právě proto Vás žádám, abychom společně otevřeli otázku, zda je

s tímto principem slučitelné trestní postihování nemocného člověka nebo jeho blízkého v případech, kdy jeho jednání nesměřuje k obchodu s drogami ani k ohrožování jiných lidí, ale ke zmírnění vážného utrpení.

Návrh možného řešení popisuji v kapitole „Cesta zpět k lidskosti“ na straně 131. Nesnažím se v ní odstranit ochranu společnosti před nebezpečnými látkami. Snažím se hledat způsob, jak zachovat tuto ochranu a současně zabránit tomu, aby jejími oběťmi byli lidé, jejichž jediným cílem je pomoci sobě nebo člověku, o kterého pečují.

Pane premiére, dovolím si proto na závěr jednu konkrétní prosbu.

Udělejme ještě jednou to, co se podařilo v roce 2019.

Tehdy jste mne a mou manželku pozval do Strakovy akademie a společně s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem, Irenou Storovou, Jarmilou Vedralovou a Tünde Bartha jsme jednali o tehdejší situaci kolem léčebného konopí. Výsledek tohoto jednání přispěl k zásadnímu zlepšení jeho finanční dostupnosti pro české pacienty. Byl to konkrétní důkaz, že když se lidé, kteří problém osobně znají, setkají s těmi, kteří mají možnost změnit pravidla, může z toho vzejít skutečná změna.

Zkusme to ještě jednou.

Prosím, domluvme si termín společného setkání a přizvěte k němu tentokrát kromě ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha také ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce.

Vím, že pracovní vytížení Vás všech je značné a že takové setkání není jednoduché zorganizovat. Přesto Vás o ně prosím. Ne kvůli mně, ale kvůli lidem, kteří trpí a kteří se mohou dostávat do situace, kdy je stát nutí volit mezi dodržením zákona a snahou zmírnit utrpení své nebo člověka, kterého milují.

V roce 2019 jsme společně dokázali změnit jednu část systému. Zkusme nyní společně zjistit, zda dokážeme změnit i tu, která podle mého přesvědčení zbytečně a nelidsky trestá lidi za snahu pomoci.

S úctou

Zdeněk Rostislav Majzlík