Česká republika - parodie na lidská práva?

Okolnostmi jsem byl donucen začít se hlouběji zabývat pravdivostí tvrzení našich politiků, že Sametová revoluce byla hranící, po jejímž překročení jsme se ocitli v říši spravedlnosti a lidských práv. Jaká je ale pravda?

V červenci 2021 proběhla v izraelské TV kratičká zpráva o tom, že na jedné z tamních klinik probíhá velmi úspěšné pokusné léčbě nevyléčitelné roztroušené sklerózy, kdy jeden z vybrané skupiny již zcela ochrnutých pacientů začal znovu chodit. Zprávu mi poslal můj přítel prof. RNDr. Lumír Ondřej Hanuš, DrCs. O pár dnů později přišla druhá. V TV vystoupil jeden z terapeutů, kteří tuto léčbu provádějí, s opravou. Znovu již nechodí jen jeden z pacientů, ale dva. Později jsem se dověděl ještě o třetím.

Bohužel po pár dnech uvalili Izraelci na všechny další informace tvrdé embargo. Dokonce ani pracovníkům našeho velvyslanectví se již nic dalšího zjistit nepodařilo, přestože se o to snažil i velvyslanec Stropnický. Jen drobné informační kanálky mezi tamními vědci zůstávaly ještě pootevřené, a tak mi 18. 8. 2024 mohla v e-mailu přistát ta zpráva nejdůležitější. Jednalo se o hrubý popis léčby, včetně identifikace léčebného prostředku.

Takovou radost jako tehdy jsem již dlouho neměl. Tím lékem nebyly žádné drahé medikamenty za statisíce či miliony, ale rostlina, která mnohým volně roste za plotem jejich zahrádky.

Já sám jsem ji tehdy ale neznal. Potřeboval jsem zjistit, jaké látky obsahuje, jaké účinky tyto látky mají a jaké je jejich kritické množství pro nemocí velmi oslabeného pacienta. A bylo pro mne velmi příjemným překvapením, že ani ti největší vědečtí odborníci mne neodpálkovali, ale naopak se se mnou podělili o všechny potřebné informace. Ty další, a to stejně důležité, jsem získal od jejich „běžných“ uživatelů. Zbývalo je jen nasbírat, další vypěstovat, zpracovat a nadávkovat do malých tobolek.

Dceřin stav byl již tehdy velmi zlý. Vážila necelých 40 Kg, celé tělo bylo ztuhlé, spodní část zcela ochrnutou. Ochrnuté byly i obě ruce. Jedna asi na 75%, ta druhá na 95%. Byly zaťaté v pěst a bez násilí nešly otevřít. Ve svém invalidním křesle se nedokázala udržet ve vzpřímené poloze. Stačilo se mírně nahnout a již vysela přes opěradlo hlavou dolů. Kvůli částečně ochrnutým dýchacím svalům se jí vzduchu stále nedostávalo. Stačilo malé rozrušení a již se dusila. Na každou lidskou činnost potřebovala pomoc další osoby. Z toho všeho se rodily velmi kruté deprese. Vše chtěla skončit. Jenže jak? Člověk v jejím stavu se sám ani zabít nedokáže. Bylo to velmi zlé. A tak když jsem se jí zeptal, jestli to chce zkusit, řekla jen: „Tati, cokoliv. Cokoliv a co nejdřív. Já již nemůžu.“

Začali jsme 1. prosince 2021. Ráno po probuzení jedna tobolka, večer před spaním druhá. Stejně jako v Izraeli, vždy v kombinaci s léčebným konopím.

Nejdříve začaly ustupovat deprese. Po dvou týdnech se jim dcera již smála. To ostatní se lepšilo pomaleji, ale lepšilo. Postupně přibrala 2 kg a její tělo se zpevnilo. Již ve svém vozíku neseděla zhroucená postava, ale opět ženská, která chce, i přes svůj stav, nějak vypadat. Také ruce se začaly uvolňovat a za necelý rok se po více jak dvanácti letech otevřely. Pak zjistila, že se v noci sama, bez pomoci asistenta, otočila z polohy na zádech do polohy na boku. To nedokázala již více jak deset let. A mohl bych s dalšími „drobnostmi“ pokračovat.

Bylo nám jasné, že toto si nemůžeme nechat jen pro sebe. To by byla zvrácenost.

Nejdříve jsem tedy kontaktoval všechny lékařské fakulty s neurologickým zaměřením, zda by mohly podobný výzkum zahájit i u nás.

Mimo jedné to zaujalo všechny, a chtěly další informace. Na výzkum ale peníze nemají.

Obrátil jsem se tedy na předsedu vlády Fialu, ministra zdravotnictví Válka, ministra školství Beka, ministra sociálních věcí Jurečku, předsedkyni Poslanecké sněmovny Pekarovou-Adamovou, předsedu Senátu Vystrčila, příslušné výbory Parlamentu České republiky, jakož i na prezidenta republiky Petra Pavla a naši první dámu, paní Evu Pavlovou. Požádal jsem je, aby na podobnou pokusnou léčbu, a to alespoň formou studentského výzkumu, prosadili vypsáni grantu.

Ode všech jsem se dověděl, jak velmi stavu naší dcery litují. Také slíbili hledat řešení. Předseda senátu projevil zájem kontaktovat doktora Hanuše a požádal mne o adresu. Tu jsem mu poskytl. Žádný pokus o kontakt se ale nikdy neuskutečnil. Dva poslanci a jeden senátor mne upozornili, že touto léčbou své dcery porušuji zákon a mohu dostat až 15 let vězení. Zda je ta léčba úspěšná či neúspěšná, pak prý na tom nic nemění. Docela mi to hnulo žlučí. Naše první dáma se obrátila na odborníka přes zdravotnictví. Dověděla se, že tuto látku v syntetické podobě používají k léčbě v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, ale ne na sclerosis multiplex. K tomu povolení nemají. Pak vše usnulo.

Pokusil jsem se tedy kontaktovat několik advokátů, tři soudce, profesory právnických fakult a dva právní výzkumné ústavy s jedinou otázkou – skutečně u nás může platit zákon, který tak výrazně porušuje základní ustanovení naší Ústavy. Od Ústavního soudu jsem se dověděl, že činní soudci nesmí radit v právních věcech. Požádal jsem tedy o kontakt JUDr. Pavla Rychetského, který již byl v důchodu. Vzkázal mi, že se se mnou o tom nemíní bavit. Dost mne to zamrzelo. I jeho syn má RS. I od dalších dvou soudců jsem se nic nedověděl. Dva advokáti mi sdělili, že mne mohou v případě potřeby u soudu zastupovat, ale že mne to může stát hodně přes sto tisíc. Nejsem Trump. Jsem český starobní důchodce. Také většina profesorů právnických fakult se se mnou odmítla bavit. Jiní mi šetrně naznačili, že proti státu nemám šanci i kdybych měl pravdu. Uvidíme.

V naší zemi je asi 23 000 pacientů s RS a asi 800 000 pacientů s těžkými depresemi. A mou snahou je, aby se co nejvíce z nich o izraelské léčbě dovědělo a mohli stejnou léčbu požadovat i pro sebe. Napsal jsem tedy článek na svůj blog a nabídl rozhovor na dané téma ČTV, TV Prima a TV Nova. Zájem projevila jen TV Nova. Rozhovor byl skutečně natočen, odvysílán, a pokud vím, vzbudil docela zájem. Hned poté právní oddělení TV Nova o mé aktivitě informovalo Policii ČR.

Dva kriminalisté mne navštívili v pondělí 7. října 2024 v dopoledních hodinách. Náš rozhovor byl srdečný. Oni měli otázky a já jim na ně pravdivě a obšírně odpověděl. I oni se ptali, zda je pravda, že porušuji určitý zákon. Přiznal jsem, že asi vím, který zákon myslí, zároveň jsem je ale informoval o svém přesvědčení, že tento konkrétní zákon je již ze své podstaty nezákonný. Proč? Nu protože přímo flagrantně pošlapává přirozená práva člověka, odporuje Všeobecné deklaraci lidských práv (3. zasedání OSN z 10. prosince 1948), Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (podepsána 4. listopadu 1950 v Římě), Listině základních práv a svobod, a tím také Ústavě České republiky. Dále pak že se domnívám, že zákon, který staví sám sebe nad zdraví a životy nemocných lidí je zvrácený, a ve své podstatě srovnatelný s nacistickými zákony rozdělující lidskou rasu na lidi, méněcenné lidi a podlidi, jakož i s nacistickými praktikami, kdy postižení lidé byli shromaždováni ve speciálních ústavech, kde byli následně zabiti hladem nebo plynovou injekcí.

Pak jsem se je pokusil uvést do problému příkladem.

„ Omlouvám se, pánové, ale představte si, že by vaše dítě umíralo na nevyléčitelnou chorobu. Vy byste se následně dověděli, že kytka, která vám roste za plotem, by ho mohla vyléčit, nebo jeho utrpení alespoň velmi významně zmírnit. Zároveň byste ale věděli, že ta kytka byla jedním naprosto stupidním a prolhaným zákonem postavena mimo zákon. Co byste udělali? Skutečně byste si stoupli před postel toho nešťastného dítěte a řekli mu, že mu tu kytku nedáte, protože byste tím porušili ten zlý, stupidní a prolhaný zákon?“

Neodpověděli mi. Výraz v jejich obličejích byl ale jednoznačný.

Po několika dalších zvídavých otázkách jsme se srdečně rozloučili. Při tom jsem oběma popřál, aby se ani oni, ani nikdo další, koho mají rádi, nikdy nedostali do podobné situace, v jaké jsme dnes my, a všichni ti další nemocní, trpící v Česku roztroušenou sklerózou a těžkými depresemi.

V současné době mám domluvená setkání s dalšími vysoce postavenými politiky s právnickým vzděláním, a snažím se domluvit schůzku i s ministrem spravedlnosti JUDr. Pavlem Blažkem. Snad se přeci jen podaří najít cestu k pomoci všem těm potřebným.

Nevyjde-li to, pokusím se tento problém dostat před Ústavní soud, popřípadě pak před Soud pro lidská práva ve Štrasburku. Jen zatím nevím, kde na to vezmu ty statisíce. To víte. Nemáte-li na to, tak …

Snad to ale alespoň jedna evropská organizace, zaštiťující se lidskými právy, myslí upřímně.

Nejen za držení palců, ale i za vyjádření svých názorů budu všem velmi vděčen.