Zase jsi nás převezla. Zase jsi utekla rychleji, než jsme my, průměrní vzorci populace, stihli zavrtět hlavou.
Vždycky to tak s Tebou bylo. Kdykoliv jsem Ti v práci chtěla vysvětlit, co je potřeba zařídit, přestala jsi mne poslouchat v okamžiku mého prvního nádechu a utíkala jsi to (s patřičně jadrným slovním doprovodem) udělat. Než jsem Tě doběhla, abych Ti všechno dořekla, měla jsi hotovo. Někdy mne to bavilo a někdy štvalo. Ale nemělo cenu nad tím přemýšlet. Patřilo to k tobě, stejně jako obrovské modré oči a věčný neklid, který jsem měla hrozně ráda. Kdy jsi mezi tím svým pobíháním stihla vymýšlet všechny ty legrácky a voloviny (nebeský režisér promine), dodnes netuším. Stačilo Ti říct, že je potřeba pro někoho básničku k narozeninám a do večera byla. A k tomu jako neopominutelný bonus vysvětlení, že to vůbec neumíš. Uměla jsi. Jako spoustu jiných věcí. Skvělé fóry, skvělé články, skvělé dorty, vždycky plný stůl.
Když jsi přišla s tím, že chceš hrát divadlo, nevěřila jsem. Ty? Ty a prkna, která znamenají svět? A ono to tak bylo, vyšlo Ti to a hrála jsi. Když na Tebe dneska myslím, vidím Tě právě nad scénářem nebo na jevišti. V rolích veselých i vážných, v pohádkách i hrách pro dospěláky. To komediantství v Tobě asi vždycky podřimovalo a pak se rychlostí blesku vydralo na povrch. Slušelo Ti. V divadle jsi to byla Ty. V běžném životě se to projevovalo snad jenom tak, že jsi bez vzorného nalíčení nešla ani na houby. A i tam jsi měla rtěnku v kapse. Nedovedu si Tě představit jinak, než že si mezi řeči, jen tak mimoděk, přetřeš barvičkou rty.
Nemoc, ta s velkým "N", Tě zastavila vždycky jen na pár týdnů, kdy jsi potřebovala klid. Vracela ses stejně rychle, jako jsi mizela. Celých těch deset let. Vracela ses k rodině, k práci, k lidem. I k divadlu. Když už ne hrát, tak aspoň pomáhat se vším, co bylo třeba. Je libo napsat kroniku? Ohřát párečky po představení? Napsat podklady pro brožurky a web? Vždycky jsi mohla. Hotovo v okamžiku objednávky.
I Tvá nečekaná derniéra byla hodna Tvého neustálého spěchu. Jako bys, jak to tak už s Tebou bylo, vyslechla jen polovinu našich přání a zavěsila pomyslný telefon dřív, než jsi mohla slyšet: "Fofrem se vrať!". Zase jsi nás převezla. Zase jsi utekla rychleji, než jsme to my, průměrní vzorci populace, stihli pochopit. Bez řečí, bez dramat, bez patosu.
Ve čtvrtek jsem se za Tebou chystala na návštěvu. Nepočkala jsi a utekla do míst, kam signál mobilních operátorů nesahá. V pátek jsme Ti, jako poděkování, snášeli kytice žlutých růží. Místo potlesku.
V té době už jsi nejspíš vybalovala ve své nebeské šatně. V krásném, kamenném divadle, v šatně, kterou máš, jako správná primadona, jen pro sebe. Nejspíš jsi na nás byla strašně naštvaná, že nemůžeš najít šminky. Nediv se, holka. Nikdo z nás nečekal, že se do těch vyšších sfér přesuneš tak rychle. Jak Tě tak znám, všechno už máš dořešeno. Všechno už sis sehnala a vzpomínky na lidský svět rychle blednou. Nepotřebuješ je. Listuješ, s rtuťoviným neklidem, sobě tak vlastním, zcela nový scénářem. A vsadím se, že než dopíšu tyhle lehce patetické řádky (je mi jasné, že bych to za ně schytala), budeš svou roli umět zepředu i pozpátku.
A ač tady hrozně chybíš, naprosto a bezvýhradně věřím, že Tě na prknech, co znamenají Nebe, čeká ten nejlepší režisér a nová premiéra. Zlom vaz, Fialko.
