Rozumím Vám!

I já jsem si mále sedla blahem na zadek, když můj patnáctiletý syn začal uvažovat jako moudrý dospělý a nesedl na vějičku třídních "fríkulínů" (od slov Free a Cool).

Jak já se bála, že bez táty a s mírným nedostatkem finančních prostředků z něj vyroste buď přecitlivělý jedinec (co s tím v dnešní době) nebo fracek, chytající se největších grázlů, aby si dokázal, že je také king. Jistě, může se stát cokoli, ale rok od roku se to vylepšuje, takže VĚŘÍM.

jo

nejde ani o to "samoživení", ale o to dvojhrbé mámotátování. O tu bezmoc, když jsem synovi ukazovala, jak se holit, o to snažení  být univerzálním rodičem a nestat se chlapem, nebrat každý pidiprůšvih jako důsledek totálního výchovného selhání.

Re: jo

V tomhle máme štěstí - jsme babinec a mám dvě dcery. Ale být "univerzální rodič" štvaný kromě samotné situace ještě systémem (ten údiv, když vám soudkyně řekne, že "jakého otce jste dětem vybrala, s takovým teď musíme pracovat"...), který by měl být oporou (já vím, ideální svět je jen v pohádkách). A při vší úctě, uštvané jsou právě mámy pracující...jakoby "snažit se" bylo téměř trestuhodné...a máme štěstí, když skončíme "jen" s vysokým tlakem nebo žaludečními vředy...