Dnešní blbinkový blog z letošní dovolené je výškový. Pohybujete-li se Šumavou a okolím, na rozhledny narazíte všude. A my je měli letos jako tréninkový prostor. Ale o tom potom. A zase platí - neberte mne moc vážně.
Ani dneska vám nenesu žádné znalosti (ty i profi fotky si určitě najdete kdekoliv a kdyikoliv),jen lehké povídání o tom, jak jsme zdolávali rozhledny. Proč ne, když už tady jsou na každém rohu dvě.
Nejdřív, hned takhle na začátku našeho volna, jsme si vyrazili na Boubín. To víte, prales je prales. Nevím, jak vy, ale když jsem tady byla jako dítě, čekala jsem, že uvidím prales jako z obrázků pana Buriana. Přesličky a plavuně zvolna, elegantně padající do močálů, pravěké tury a možná (ale to fakt možná) by mohl z houští vykouknout i nějaký nevyhynulý dinosaurus. No, co vám budu povídat, byla jsem tenkrát děsně zklamaná. Teď už jsem vyrostla, mám rozum a vím, že prales vypadá jako chaotický les, což nás, uspořádané moraváky, vyvádí z míry, ale když jsou všichni ti biologové tak nadšení, tak jsou nadšení a prostě mají svůj prales. Nicméně potomek tady ještě nikdy nebyl, tak jsme vyrazili a protože už je dospělý, žádné dinosaury nečekal a zklamání bylo jen z toho, že na vrcholu Boubína není hospoda a naopak je tam (o hrůzo) rozhledna.
Což o to, já byla v klidu, rozhledny miluji, dá se z nich hezky fotit a koukat kolem sebe a ten, co to stavěl, snad věděl co dělá a měl k tomu nějaké vzdělání, ne? Jenže v klidu nebyl Potomek. Že ty výšky nesnáší. Uf. Jenže se mu to nějak přeskupilo v hlavě, a že jdeme. Že posílá celý den fotky Davidovi s nímž se nedávno pořádně seznámil (viz mé obvyklé blogy) a tak prostě vyleze nahoru a vyfotí výhled. Šli jsme spolu a já jen slyšela, jak si sám pro sebe opakuje, že to nespadne. No, nespadlo. Vystoupali jsme, fotky nadělali (ty moje jsou na kartě foťáku, rychlovku pro blok jsem samou péčí o našeho plniče bobříka odvahy zapomněla udělat), rozhled do daleka široka ocenili, prales pod sebou poznali a sešli dolů.
A tak se letošní dovolená stala rozhlednovou.
Cestou dolů jsem ale konečně pochopila, proč se v historické literatuře píše o tom, že Země Česká byla od jihu chráněna neproniknutelnými hvozdy. Ty lesy musely být fakt pekelné - podívejte se jen, co se nakupilo za Boubínským jezírkem.
No a pak už jsme se jen sesmekli z kopce, našli vlakovou zastávku a do Kubovy Hutě, odkud jsme vyjížděli a která leží přesně tisíc metrů nad mořem, dojeli vláčkem. Kromě toho, že mne pekelně bolely nohy, mne zaujalo, jak si na nádraží krásně vyzdobili šopku...
...a taky jak mohou být pyšní na to, že jim tam houby rostou jistojistě.
Jo. To nádraží je ve výšce 995 metrů nad mořem. To vím jistě, protože to tam psali. Návraty jsou vždycky hladké. Kromě psů a koček na dvorečku totiž vždycky čeká některá z dvorních dam.
Při jedné večerní drsné řeži v žolíku projevil Potomek přání projít si stezku v korunách stromů. Byl za tím schovaný "vědecký" zájem. Chtěl vědět, jestli Boubín pomohl a neklid z rozhleden je pryč. A tak jsme vyrazili. Prošli si Lipnem, prohlédli místa, kam noha turistova kráčí programově, žasli nad bobovou dráhou (tam by mne nikdo nedostal) a nad cyklisty, kteří si trpělivě táhli kola pěšky přes kořeny nahoru, aby na nich pak mohli jet dolů. Nahoře jsme si dali pivo a zmrzku na kuráž a vyrazili. Na stezce ještě nebylo moc lidí, tak to byla příjemná procházka, při které se Potomek raději držel uprostřed, že je to tam lépe vyztužené. Věděli jste, že stezka spolykala milion vrutů...
...že byla postavena za 60 dní a že je bezbariérová? A není to jen proklamace, fakt je. Projektanti v tomto byli dokonce velmi důslední.
Tady je důkaz, to už jsme skoro nahoře.
A jak jsme na lipenskou stezku zdrávi vylezli (a Potomek zdolal dalšího bobříka), tak jsme zase zdrávi slezli, pokusili se na Lipně najíst, nějak se nám to nepovedlo a tak jsme z toho liduplného prostoru prchli do své samoty v Kájově.
A jak jinak, dvorní dáma trpělivě čekala schovaná ve stínu.
Za posledními výhledy jsme se vypravili přes Lipno do Rakouska. Dvě řozhledny nám doporučili naši dočasní domácí a když Potomek spokojeně souhlasil v naději, že na jejich vrcholcích sebere třetího a čtvrtého bobříka, jelo se.
Lipno jsme překonali přívozem a musím se přiznat, že z toho mám větší zážitek než z celých rozhledem. Naše Boženka (auto) jela na tra-jek-tu. Co na tom, že cesta trvala pět minut a z břehu na břeh by kamenem dohodil. I to se počítá.
A pak už jsme projeli nedávným územím nikoho (o tom později a samostatně), zaparkovali a že se od rozhledny k rozhledně projdeme pěšky. Vedla tam sice silnice, ale to nám přišlo divné. No, byli jsme jediní pěšochodci.
Ale podívejte se, kde jsme to byli.
Rozhledna Moldaublick se vznášela jako křehká kovová šachová dáma a shlížela směrem k Lipnu (a taky jinými směry). Vyšli jsme si k ní krátkou procházkou (jééé, my zase jdeme někam do kopce...věřili byste, že tohle budete poslouchat od dospěho mladého muže?) Otec, třímající mapu nám zase tajil délku trasy, ale půvab výhledu všechno srovnal. Potomek na vrcholku rozhedny, které je letos přesně padesát let, ulovil dalšího bobříka a my si kouzelně napásli krásou oči.
A pak sešli zase dolů. Křehce pojatá betonová a kovová konstrukce se chvěla, tak to trošku dobrodružné bylo, to zas jo.
Když jsme vyrazili k rozhledně AlpenBlick, věděli jsme, že už půjdeme jen a jen z kopce. Co jsme ale nevěděli bylo, že jsme široko daleko jediní pěškochodci, kteří si tedy mají čas všimnout modrými kuličkami obsypaného borůvčí a plantáží lesních jahůdek. A tak se nám procházka trochu protáhla, ale nějak to nevadilo.
Alpenblick prý za dobré viditelnosti ukazuje i Alpy. No, dobrá viditelnost byla a nebyla. Koukání to bylo hezké a Alpy jsme si domysleli.
Michochodem. Vstupné do rozhledny hlídá turniket. Hodíte do něj dvě eura a on vás pustí. Lepší je otočit správným směrem, jinak si může odborník, co to nepochopil, dát druhý pokus s druhou mincí. (Že netušíte, komu se to u nás povedlo??? Jasně, že mně) Co se lovu na bobříky týče, tahle rozhledna byla prý nejhorší. Mezi schody bylo vidět, mezi prkny podlahy taky a celou situaci nahoře zachranovaly sloupy uprostřed ochozu. Ale i tento bobřík byl zdolaný (a dnes jsme ještě skoro zvládli pátou). Dokonce s oceněním výhledu.
Sestoupili jsme z rozhledny, vrátili se k autu a cestou se ještě stavili v zaniklých vesničkách Zvonková. Ale to je téma na samostatné povídání s vážnějším stínem pod písmenky. Tak dneska ještě závěrečný výhled "za zásluhy" Právě ze Zvonkové.
A pak už jen zpáteční přívoz, který na nás snad čekal
a rychlá tvorba večeře na kterou jsme čekali nejen my, ale i věrná souputnice Lady.
Čtyři bobříky uloveny, pátý (rozhledna na Kraví hoře) odložen dnes na "svatého Jindy" kvůli dešti, který nám jemně naznačil, že je čas to tady zase sbalit, podělit zvířátka zbytkem šunky a vrátit se domů.
Ale tu Dobrou a Hojnou vodu se ještě pokusím přidat.
Mějte povznesený víkend.
